Taky Klaus se letos zapotil aneb jak rozložit klimaskeptickou komunitu s Továrnou na lži
Nová česká kniha popisuje domeček z karet, který brání smysluplnému řešení klimatické krize, a schopnost klimaskeptiků za dohledu fosilních baronů tvořit komunitní dojem.
Nechť každá a každý, kdo se letos v létě potil i ve stínu a toužil to někomu adresně vyčíst, sáhne po Továrně na lži. Knihu s podtitulem Výroba klimatických dezinformací vydalo nakladatelství Utopia Libri a jako každý kousek z jejich produkce je po výtvarné stránce nápadně nádherná – protkaná až bolavě reflexními 3D rendery z dílny autora samotného, graficky zpracovaná Petrem Bosákem. Sociolog Vojtěch Pecka si v ní za cíl vytyčil rozložit klimaskeptickou rétoriku cihlu po cihle. S trpělivostí rodiče vysvětluje, proč opravdu není namístě mluvit o klimatické konspiraci, se zápalem investigativního novináře spojuje klimaskeptická jména a organizace se zdroji jejich financování a s frustrací humanitnímu vědci vlastní přemýšlí nad tím, proč se věda jako taková odcizila žité zkušenosti lidí.
Vzít si imaginaci zpět
Klimaskeptici podle Pecky změně klimatu vlastně nějak moc fandí – aby se Gretě Thunberg podřídili světoví klimatologové a klimatoložky, musela by být veleúspěšnou konspirátorkou. Pokud jde o samotnou změnu klimatu, museli by se na tak globální konspiraci shodnout biologové, ekologové, entomologové, hydrologové a oceánologové. Jejich metodiky by bylo potřeba sjednotit a dát do souladu se vzpomínkami skutečných pamětnic a pamětníků, kteří vzpomínají na dříve plné studny a lesy poseté houbami. Ti všichni by navíc museli být dotováni natolik důstojně, aby se nemuseli věnovat svým dílčím výzkumům a životům. Nezní to idylicky? Nepřejí nám ti klimaskeptikové trochu moc?
Tím hlavním, na čem se rétorika, jako je ta klimaskeptická, krmí, je imaginace. Jako „antivědecká praxe přirozeně probouzí představivost a vyvolává vzrušení z objevování nových a netušených souvislostí“, píše v úvodní části knihy Pecka. „Navazuje přitom spojenectví tu s vyhroceným antikomunismem, tu s nacionalistickým a konspiračním šovinismem, tu s antifeministickou paranoiou.“ Kde to jde, využívá klimaskepticismus historicky podmíněné paranoie, jako je v českém prostředí ta spojená s předlistopadovým režimem, a neváhá využít ani strachu rozdmýchávaného anti-gender hnutími s lokální i mezinárodní působností.
Zároveň pro popírání klimatu „neplatí těžkopádná omezení mnoha vědeckých procedur“, naopak působí hbitě, mrštně, svěže a současně. Právě tady se musí klimaskeptické rétorice přiznat body – nebojí se sáhnout po imaginaci, vůči které se věda v samotných svých principech staví do opozice, a tak oslovuje publika třeba teoriemi o globálním spiklenectví, vedeném dospívající Švédkou, s cílem uzurpovat si jejich osobní svobody. Byť rozhodně ne na základě nepotvrzených domněnek, malá míra odlehčení ve prospěch srozumitelného narativu by prospěla i klimatickému výzkumu a na něj navazujícím vědám humanitním. Dobrá praxe se ale bohužel většinou vynoří jen ve formě projektů na pomezí teorie a umění, jako třeba nedávno završená kolektivní výstava Imagine a Breath of Fresh Air ve varšavské galerii Studio. Každý, kdo ji navštívil, mohl prožít pár minut existence v jiných než lidských tělech prostřednictvím interaktivní textové hry a osahat životní prostředí z jiných výšek, úhlů a perspektiv. Případně na konceptuální mapě nahlédnout tak složitý a ve své ohromnosti nečitelný hyperobjekt, jako je klimatická krize.
Na dně studny zmatek nenajdeš
Bez větších vrásek z toho, že si vlastně protiřečí, mají klimaskeptikové vědu za všeobjímající konspiraci a zároveň ji vykreslují jako nesjednocenou a zmatenou. Prý neustále tvrdí něco jiného a jedno zjištění okamžitě nahrazuje zjištěním novým. Pecka nemusí pro kritiku sahat hluboko, v zásadě zde totiž platí, že potrefená husa kejhá nejvíc: „Zatímco klimatické predikce v zásadě platí, klimaskeptické předpovědi nezestárly dobře,“ píše. Doba ledová, kterou řada světových i českých klimaskeptiků vzývala jako přicházející pohromu, stále nenastala, naopak míru globálního oteplování musel v uplynulém měsíci pocítit i Václav Klaus. Vždyť i z televize v ložnici mé babičky zaznívá hlas Lucie Borhyové, která ve zprávách v hlavním vysílacím čase označuje za viníka rekordních červencových veder klimatickou změnu, bez jakékoli pochybnosti nebo dodatku typu „tvrdí stávkující středoškoláci“.
Jak vyrobit společenskou změnu
Zmatek, kterým klimaskeptikové tapetují stěny klimatické vědy, je ve skutečnosti strategickým nástrojem. Na straně Václava Klause a jeho inspiračních zdrojů se totiž už skutečně o konspiraci jedná. A Pecka ji jednou se sarkasmem, jednou se zoufalstvím na rtech odkrývá. Jedno se ale klimaskeptické úderce musí nechat: schopnost artikulovat nutnost společenské změny a organizovat v té věci aktivní komunitu. Navzdory úspěchům, kterým se klimaskeptická kampaň těší – neustálému odkládání radikálnějších environmentálních regulací –, ve skutečnosti ale stojí na velmi zastaralých a chatrných základech.
Ve způsobu, jakým si klimaskepticismus představuje společenskou změnu, vidí Pecka paralely s průmyslovou výrobou, jejíž procesy metaforicky mapuje na klimaskepsi. „Začneme investováním do nalezišť a těžby vzácných surovin – pro byznys a korporace příznivých myšlenek a ideologií,“ píše. Je přitom nutné kontrolovat, kam investice proudí – kdo přesně peníze dostává. „Když jsou myšlenky – tyto vzácné suroviny – ,vytěženy‘, je potřeba z nich ,vyrobit produkt‘ – zasadit je do konkrétního kontextu,“ přetvořit do podoby zpráv, článků a stanovisek, které napadají klimatickou vědu nebo zveličují náklady spojené s ochranou životního prostředí. Pak už nezbývá než uvedení „produktu“ na trh, s čímž souvisí „občanská mobilizace – nebo alespoň vytvoření iluze mobilizované občanské společnosti… Akademici koncipují teorie, think-tanky je přetvoří do konkrétních návrhů a grassrootová hnutí agitují a vytvářejí nátlakové kampaně za jejich prosazení.“. Když je výsledek úsilí zdárný a společnost se zdá klimaskeptické kampani naslouchat, průmysl v jejím pozadí bohatne, a tak může investovat větší obnos peněz do dalších kampaní.
Úspěchu klimaskeptického stroje se nedá divit – Pecka odhaluje, jak je personálně a institucionálně tato „továrna na lži“ propojená třeba s někdejšími, nepopiratelně úspěšnými kampaněmi tabákového průmyslu, z nichž přebírá část know-how.
Spolu stojíme, rozděleni padneme
O tom, že výnosy z fosilního průmyslu proudí do kampaní za jeho udržení, jež se chytře maskují jako klimaskeptický aktivismus, už víme – poměrně důkladně to nedávno popsal třeba Nathaniel Rich v reportážní knize Jak ztratit Zemi aneb Dějiny včerejška, kterou nakladatelství Host zařadilo do své klimatické edice Klimax. Dlouhodobě nám důkazy o symbióze fosilních korporací a klimaskeptických kampaní před nosem mávají aktivistické organizace a hnutí, jako jsou globální odbojáři Greenpeace nebo lokální partyzáni Limity jsme my. Jenom je jaksi neposloucháme. Pecka ale poodkrývá další pilíř, na kterém klimaskeptická kampaň stojí – na budování komunity.
Právě Peckova snaha vysvětlit formování komunit na obou stranách „barikády“ – kolem klimaskeptické úderky dotované fosilními penězi a zároveň v okolí vědecké obce vyzbrojené fakty a frustrací – je asi nejzajímavější a sociologicky nejvýznamnější moment knihy. Z think-tanků přímo dotovaných fosilním průmyslem vznikají v osmdesátých letech nátlakové skupiny, jejichž úkolem je prosazovat přesně danou hodnotovou pozici a udržovat přitom image objektivity, neutrality a právě jakési „komunitnosti“. Počátkem let devadesátých už narážíme na „rozsáhlou a úspěšnou strukturovanou síť politických a odborných nátlakových organizací“, ale i takových, které mají vypadat jako ochranářská sdružení a záměrně nesou zavádějící názvy jako třeba Information Council for the Environment (Informační rada pro životní prostředí). „V následujících desetiletích takové organizace rostou jako houby po dešti,“ píše Pecka, a rozhodně nejsou neúspěšné – právě jim lze přičíst zásluhy za dekády odkládání environmentálních regulací.
Jakmile ale začneme do klimaskeptické „vědecké“ obce „šťourat“ – do čehož se Pecka velmi důsledně pustil – rozpadne se jako staré ztrouchnivělé dřevo. Část jmen se najednou váže k úplně jiné oblasti bádání, než je klima – za neškodnost extraktivismu nelobuje ani jeden klimatolog –, zatímco zbytek osob je dobře známý z organizací a think-tanků, které lze s uhelnými donory přímo spojit. Mnoho z nich navíc klimaskepsi postupně opustilo a přidalo se naopak k organizacím, které klimatická změna znepokojuje.
Kdo se vlastně nejvíce bojí
Osobně tak Peckovu knihu, navzdory vší hrůze, kterou může po desítky let budovaná a hojně dotovaná struktura klimaskeptické agendy vyvolávat, zavírám s pocitem naděje – a kdybych se chtěla rouhat, řeknu, že možná až s lehkým výsměchem klimaskeptikům. „Továrna na lži“ se totiž po svém obnažení jeví extrémně neudržitelně a zoufale: fosilní oligarchie působí jako skupina dětí, které moc dobře ví, že si s rozbitou hračkou už dále hrát nemůžou, a tak prostě pláčou, křičí a bouchají kolem sebe pěstičkama.
Pecka píše, že musí být frustrující být klimatickým vědcem. Mně při čtení jeho řádek připadá, že ještě o něco více frustrující musí být sociálním vědcem sledujícím frustraci klimatických vědců. Pecka nedokončil doktorské studium – namísto disertace publikoval právě Továrnu na lži. Nabízí se závěr, že tak udělal lépe – že se jeho zjištění dostanou k více lidem, a to k neodborné, ale pořád i odborné veřejnosti. Rozhodnutí přitom nehodnotím z pozice anti-akademické kritičky. Sama se cítím být součástí obou sfér a své doktorské studium sociologie, které jsem čerstvě zahájila, zatím dokončit plánuji.
Při zkoumání frustrace klimatologů – což sice nebyl Peckův předmět zkoumání, ale mezi řádky stejně vyvěrá – pochopitelně přichází frustrace druhotná, frustrace umocněná na druhou, frustrace tak velká, že by bylo ku podivu, kdyby se neprojevila na stylistice. Továrna na lži je plná hořky ironických a extrémně kritických prohlášení a závěrů, které by z disertace musely být vyškrtnuty, aby text na akademické půdě obstál. Taková redukce by přitom byla na škodu – bez frustrace totiž o tomhle tématu psát nejde. A ta Peckova se čte tak dobře.
Co když jsou ale ve skutečnosti nejvíce frustrovaní ti, kdo musí pracně přicházet s propracovanějšími a propracovanějšími kampaněmi, aby je navzdory pociťovanému vedru ještě vůbec někdo poslouchal? Klimaskeptická úderka moc dobře ví, že jí hrana už dávno dozvonila. To ale neznamená, že ztratila moc: poraněný tvor kolem sebe stihne napáchat ještě pořádnou paseku. V ní se teď patrně nacházíme a ještě nějakou dobu budeme. Pak už snad bude pro jakoukoli klimaskeptickou kampaň pozdě. Otázkou je, zda už nebude pozdě i pro klima. Snad ne.
