Svědectví z učňáků. Čekají zlaté ručičky také zlaté časy?
Učňovské obory budí v Česku protichůdné vášně. Na „učňáky“ chodí ti „hloupější“, nižší mzda v budoucnu je v pořádku, protože se „měli lépe učit“, na druhou stranu „zlaté české ručičky“ mají stále v řemesle své „zlaté dno“ a „obecně je vlastně málo řemeslníků”. Manuálně pracujících si často všímáme účelově, neřešíme jejich podmínky, proč část učňů odchází spíše do továren, kdo si může dovolit pracovat „na sebe“ nebo v čem je horší situace na periferiích.
Povídali jsme si s šesti studenty učňovských oborů napříč severním Valašskem – od Střední školy nábytkářské a obchodní v Bystřici pod Hostýnem přes soukromou školu v Novém Jičíně po Střední průmyslovou školu stavební (v textu tzv. stavebka) a Integrovanou střední školu ve Valašském Meziříčí (tzv. integra). Zajímaly nás životní příběhy s ohledem na vzdělání a práci, témata jako vliv rodinného zázemí, přechod ze základní na střední školu nebo i vnímání vlastního regionu.
Většinu citlivých informací včetně jmen jsme anonymizovali. Především v momentech, kdy studentstvo mluví o pozici dané školy, necháváme autentické citace. Chceme dát zaznít kritice, která by jinak zůstala jen mezi mladými, kteří možná jednou budou spravovat i vaše auto nebo vám uvaří oběd.
„Narodil jsem se ve Valašském Meziříčí, je mi 19 let, Valmez prostě miluju, víš co, Valmez City, bohaté město, co se týče kultury a pracovních příležitostí.“
Patrik, mladý hudebník z Valmezu, je za svoje zázemí vděčný a máloco by mu vytknul. Ne vždy je to ale na periferiích tak jednoduché. Daniel, jeho vrstevník, komentuje pracovní příležitosti v rodném regionu takto: „Hodně firem si stěžuje, že nemá lidi, ale jak se to vezme. Já sice žiju ve Valašském Meziříčí, ale pracovat jezdím do Olomouce, k Bratislavě, Ostravě… Pro mě jako studenta je ta práce dobře placená, mám třeba 120 korun na hodinu, ale chápu, že pro ne-studenty to může být horší.”
Danielova „dobře placená práce“ působí ve srovnání se současnou minimální mzdou 113 korun na hodinu téměř jako vtip. Jde o levnou práci, která umožňuje centrům rozvíjet ekonomickou prosperitu. Je zcela běžné, že studenti a pracovníci – zvláště ti „nekvalifikovaní“ – často na zákonnou minimální mzdu ani nedosáhnou. A pokud ano, musí se pro výdělek pořádně otáčet nebo kombinovat víc příjmů.
„Já jsem byl schopný si vydělat vždycky, od zedničiny přes práci za barem. V hospodách je to až rodinné, obecně to vychází na 130 korun na hodinu plus dýška. U nás se musíš na práci hodně ptát, musíš se k ní dostat často přes známé, pokud je nemáš, je to horší,“ svěřuje se Patrik.
Situace se liší i v samotném regionu – na tom, jestli hledáte práci v okresním městě nebo „na dědině“, záleží víc, než by se mohlo zdát. „Už měsíc si aktivně hledám práci, za tu dobu jsem byl na dvou pohovorech, obepsal jsem všechny možné firmy v okolí, některým jsem posílal životopis i víckrát, ale nikdo se mi neozval. Možná kdybych měl výuční list, práce by se hledala jinak…” myslí si Ladislav.
Nemáš maturitu? Co z tebe bude?
„Moji rodiče pracovali všude možně, otec je původně řezník, oba nakonec skončili ve fabrice. Chtěli, abych šel na maturitní obor. Rodiče maturitu neměli, vidí v tom lepší budoucnost, nevědí, že v dnešní době to už nikoho nezajímá. Já chtěl jít na učňák. Byl jsem na soukromé škole v Novém Jičíně a až ve čtvrťáku před pololetím jsem se na to konečně vysral, furt jsme se kvůli tomu hrotili, začal jsem pracovat a nikdo se mnou nemluvil jinak než ‚Proč jsi s tím sekl, co budeš dělat? Co z tebe bude?‘ Chodil jsem domů a řešil v hlavě jenom tohle, ani jsem pomalu nezvládal chodit do práce. Měsíc jsem někde vydržel a šel jinam, nebo jsem dělal načerno, nebo jsem nedělal vůbec. Rodiče chtěli, ať se vrátím dodělat tu školu.“
Ladislavovi rodiče vnímají maturitu stále jako prestižní zkoušku, která může jejich dítě dostat do „lepšího“ sociálního prostředí. V éře globalizace tomu tak už nějakou dobu není a děti po neúspěchu ve škole setrvávají v dělnických profesích. Pro lidi bez prostředků či dobrého zázemí je sociální mobilita pouze snem. Práce pak může být paradoxně únikem z nefunkčního vzdělávacího systému.
Patrik to měl jinak: „Tata mě vždycky jenom shazoval, říkal, že život je těžký, že musíš nejdřív trpět, abys něčeho dosáhl, ale obecně to beru jako motivaci k tomu na sobě pracovat. Chci se jenom mít v životě dobře, abych měl co předat svým dětem.“
Rodiče z dělnického prostředí ne vždycky své děti podporují, nebo je dokonce shazují aplikováním stereotypů o těžkém životě a tvrdé práci. Pokud má člověk dostatečnou vůli, může takový tlak působit i motivačně. Většinou však pouze utvrdí manuálně pracující třídu v jejich utlačované pozici. Lidé jako Patrik ale sami vnímají, že i oni mají právo na dobrý život.
Odlišnou situaci zažívají ti, jejichž rodiče jsou výrazně lépe zajištěni nebo mají lepší přístup k pracovním příležitostem, jako například Daniel. Jeho nevlastní otec je ředitelem instalatérské firmy, což mu umožňuje dobře si přivydělat už během studia, s šancí stát se později tzv. OSVČ.
Mezi studenty učňovských oborů se ale najdou i tací, kteří si je vybrali navzdory svému rodinnému zázemí. Václav jako jediný z rodiny nešel na valmezské gymnázium. Vysvětlovat rodičům s několika vysokými školami, že chce jít dělat rukama, bylo vzhledem ke špatné prestiži učňovských škol velice složité, po počátečních neshodách jsou nakonec všichni spokojení.
Mladé zlaté ručičky
Cyklus nerovností a útlaku v českém školství začíná už tam, kde se s ním lidé setkávají poprvé – na základních školách. Ladislav chodil na základní školu do Mořkova, což je vlastně „okraj na okraji“. „Určitě to nebylo tak, že by se mnou na základce debatovali, co budu dělat a proč. Tehdy jsem neměl a vlastně ani dneska nemám přehled, jaké existují školy, kam máš jít, abys měl různé papíry k práci, na jaké úřady, nic nevím. Oni sami to podle mě neví. Kdybych ten přehled dostal, možná bych byl jinde,“ myslí si Ladislav.
Kvalifikace vyučujících, míra dostupnosti škol i jejich rozmanitost, čili faktory zásadně odlišné v centrech a na periferiích, ovlivňují každodenní zkušenost a později i směřování těch, kteří školy navštěvují. Pokud se děti už na základních školách dozvídají, že se od nich vlastně nic moc nečeká a nemají se v životě příliš na co těšit, není divu, že se tato proroctví mnohdy naplní.
Daniel, který navštěvoval základní školu ve Valašském Meziříčí, má jiné vzpomínky než Ladislav: „Vzpomínám na to hodně rád. Okolo osmé, deváté třídy jsme byli často po exkurzích, v kovovýrobě PWO, v Robe, v Deze, v masně Krásno, taky na integře jsme se šli podívat na učňovské obory. Někteří učitelé říkali, že když půjdeme na učiliště, tak se v práci nezastavíme a za chvíli nás to unudí. Jinak ale řemeslo i vychvalovali, že má zlaté dno. Neříkali, že jsme líní a nechceme se učit, ale podporovali nás v tom, co chceme dělat. Teď je obecně problém, že není kde sehnat instalatéry, AI za tebe záchod neopraví.“
Danielova výpověď odráží přístup pedagožstva, které se snaží nabídnout svým studentům širší spektrum možností. Je ale třeba říct, že Daniel mluví o exkurzích do okolních soukromých firem, potažmo do škol zaměřených na manuální pracovnictvo. A tak zatímco studující v Brně chodí na exkurze do VIDA centra učit se vědecké pokusy a ti z pražských gymnázií debatují v Deníku N o „mladých v politice“, studentstvo z periferií má horší startovní pozici.
Z rozhovorů jasně vyplývá, jak rozhodující vliv má učitelský sbor na budoucí volby svých studentů. Na mnoha školách na české periferii se tvoří začarovaný kruh, ze kterého je takřka nemožné vystoupit, ačkoliv samo studentstvo má motivaci se učit. Výchozí špatné sociální postavení se tím jen utvrzuje. Slovy Václava: „V odborných předmětech to za mě byla fakt katastrofa. Ti lidi nic moc neví, a když ví, neví, jak to předat. Lidsky uplatňují vůči dětem silnou lhostejnost, přístup typu ‚Je nám jedno, co z vás bude, tady máte úkol, nějak to odevzdejte, jen abychom mohli vykázat řediteli, že něco děláme.‘“ Nutnost vybrat si střední školu v určujícím životním období, v kombinaci s nevyhovujícím zázemím, často vede pouze k frustraci a rezignaci.
Nedělat hlavou nesmí být ostuda
„Mně to přijde úplně debilní si v tomhle věku vybírat, co chci dělat – já jsem nevěděl, co chci. Určitě je na škole dost lidí, kteří to dělají jen proto, že musí, aby měli například výuční list. A pod tímhle tlakem řeší jiné věci, než jestli dělají elektrikáře nebo instalatéra. Teď je problém s přetlakem, takže jdou, kam je vezmou, a stavebka bere skoro všechny. Já jsem šel na instalatéra s tím, že buď mě to po chvilce chytne, a pokud ne, přestoupím na jinou školu – což se nestalo, teď mě to baví. Ale určitě jsou i takoví, co chtějí někam jinam, ale nemůžou. Mně třeba strašili, ať na elektrikáře nejdu, že bych mohl skončit u pásu a spojovat drátky.“
Daniel připomíná, jak si učňovské obory spojujeme s rutinní, náročnou a špatně placenou prací. Václav sice studuje na nábytkářské a obchodní škole v Bystřici pod Hostýnem maturitní obor, ale i tak kritizuje špatnou pověst, kterou manuální práce má. Jeho osobně motivoval charakter práce a jeho vztah k ní: „Ne každý může dělat hlavou, ale nedělat hlavou nesmí být ostuda. Pro mě byla střední vždycky tak trochu něco, co bych nejraději přeskočil, a šel rovnou na výšku. Ale protože rád dělám rukama a mám rád dřevo, nějak to padlo na tento obor. Do Bystřice jsem šel také proto, že podle mojí mamky jít na stavebku ve Valmezu je pod úrovní, zatímco bystřická škola má celkem dobrou pověst.”
S průběhem studia je spojeno mnoho obtíží, například i nevyhovující vztahy s učiteli. Není to tak, že by se studenstvo chtělo učit méně, nebo bylo hloupé. Učňové mají právo na to se učit stejně jako ostatní, jenže někdy tomu brání rezignace učitelského sboru: „Učitelé chtějí, abychom něco dělali, jen jak to dělají oni, i když my třeba víme, že by to šlo naučit jednodušeji, zasedávají si na studenty třeba i kvůli vzhledu. Pak jsou takoví, kteří by mohli mluvit do zdi a nevadilo by jim to. Jedna učitelka nám řekla, že když budem potichu, můžeme si dělat, co chceme, úplně to s námi vzdala.“
To, jak se o učňovských oborech mluví, má jasný dopad na úspěšnost vzdělávání. Daniel na konkrétních příbězích odkrývá, jak se to propisuje do mocenské struktury vzdělávacích institucí. Kromě rezignujících učitelů se na učňovských oborech setkáme i s útlakem, kontrolou či zkrátka buzerací: „Jsem na SPSŠ ve Valmezu, kde máme obory učňovské i maturitní. V prváku máš lyžařský kurz, který má stmelit třídu, jenže učňovské obory na vícedenní výlety nejezdí, prý kvůli nějaké aféře z devadesátých let. Učitelé uplatňují na maturitní a učňovské obory dvojí metr – shodou náhod máme s kamarádem z maturitního oboru nějaké stejné učitele a na ty, na které si stěžujeme my, protože nám při svém příchodu do třídy například vysbírají telefony nebo zkouší celou hodinu, mají maturanti dobré ohlasy.“
Patrik vnímá také křehkou sociální situaci studujících z učňovských oborů: „Někteří nemají možnost si šetřit. Přijde mi, že ta škola je pak pro ně na obtíž, že potřebují třeba pomoct živit rodinu a ta škola jim bere hodně času, kdy by mohli pracovat. Mají z toho akorát stres.“
Studovat znamená nemoct přispívat na živobytí rodiny. Nízký příjem zasekává sekeru chudoby do každodennosti studentů i jejich rodičů. Z toho pak profituje tržně orientovaná politika lokálních i státních vlád zaměřená na zahraniční investice, kvůli níž jsou příjmy dělnické třídy na periferiích tak nízké a zisky korporací tak vysoké. Paradoxně na Valašsku nejde pouze o západní firmy (již zmiňované PWO, ale i například Brose, Schott nebo Baur, vyrábějící částky do automobilů, skleněné či pěnové součástky), ale také o český kapitál (firma na světla Robe). Nahnutá finanční situace se pak snadno vyhrocuje přes konflikty v rodině po nedobrovolné stěhování. V rozhovorech padla řeč i na alkohol, drogy a psychické problémy, s nimiž se mladí ve vyloučených regionech potýkají bez naděje na zlepšení.
Kdo si může dovolit něčím být?
Někteří učni v duchu porevolučního étosu věří, že komu se nelení, tomu se zelení. Druhým dechem ale popisují, že pro ty, kdo se nenarodili do zajištěnějšího zázemí, jsou karierní vyhlídky omezené. „Někdo třeba nemá auto, bez něhož je absolutně nemožné dělat sám na sebe, nebo nemá nářadí, a tak musí do firmy,“ popisuje Daniel. A vyjadřuje se i k tomu, jak to chodí na praxích: „Máme týden školy, týden praxe. Můžeš si říct, kde chceš být na praxi, jestli ve škole s mistry, nebo si vybereš nějakou firmu. Mistři mimo výuku pracují, takže berou kluky třeba i na stavby, popřípadě dohodí firmu kamarádů, když někdo chce být u firmy. Nebo si to domluvíš sám. A nejlepší je, když máš firmu v rodině.“
V učňácích se odrážejí mechanizmy tržního systému a jeho nerovností, soukromé firmy totiž udržují úzké vztahy s učilišti, která jim doslova vychovávají jejich budoucí zaměstnance. Firmy obvykle lidi bez praxe neberou vůbec, a tak může být školní praxe v dané firmě jedinou možností, jak získat zaměstnání v oboru. Praxe jsou často neplacené nebo placené velmi špatně, takže jsou studenti učňovských oborů vlastně zvyklí na to, že za svou práci dostanou nízké ohodnocení. Právě levnou pracovní sílu systém od učňáků chce a také ji od nich za současného stavu dostává.
Na otázku, co znamená práce, odpovídá Ladislav rázně a s jistotou: „Čistě obživa. Když to jde aspoň tak, že v té práci nejsem furt ve stresu, je to nejvíc. Málokdo okolo mě si může dovolit dělat, co ho baví. Jak jsi mladý, každý s tebou vymrdává, finančně i lidsky. Teď dělám načerno na stavbách a instalatéřinu, jinak jsem na pracáku, dělám dvanáctky, všechno mě bolí každý den, přijdu domů a jdu spát. Nedělám vlastně nic jiného, ale je to tisíckrát lepší, než kdybych smrděl někde ve fabrice a nechal se buzerovat.“
Podobnou zkušenost popisuje velká část lidí, kteří vycházejí z učňáků. Práce je na periferii málo, je špatně placená, seberealizace nepřichází v úvahu. Bylo by mylné si myslet, že ti, kdo anonymní pracovní místa obsazují, nemají větší ambice nebo jsou lidsky méně zajímaví. Jak dodává Ladislav, ambice by byly, ale kde není zázemí, tam ani pšenka nepokvete. Na to být řemeslníkem dosáhne podle Václava jen určitá skupina lidí, naopak do velkých firem ke strojům jde většina. Jistěže u řemeslníků pracujících na sebe hraje roli kromě zajištění i osobní motivace. Je to však právě kombinace špatného sociálního zázemí, negativní zkušenosti se školstvím a omezených pracovních možností, které ženou učně k pásu.
„Jenom u nás ve třídě mám oba tábory,“ popisuje Václav, „ogara, který už dávno věděl, že bude truhlář a je v tom dobrý, zatímco další kluci jsou tam jen proto, že tam být musí. Na živnost dosáhne člověk, který k ní má vztah, věří si a často je zajištěný. Do velkých firem jde dle mého názoru většina, která nemá předpoklady nutné pro rozjetí podnikání. Většinou není nic, co by člověka ve fabrice mohlo naplňovat. Zato pracovat na sebe je hodně náročné, co se týče shánění zakázek, danění či byrokracie.”
Nic nevím, nic neumím
I Lukáš si uvědomuje, jak je těžké probít se sám. Pracovat na sebe znamená být pod tlakem velkých firem, musejí jim konkurovat cenou, kvalitou i časem dodání, navíc si sami musí vybudovat zázemí a příležitosti.
„Ve vzduchu tak nějak furt visí ‚to je debil, ten jde na učňák‘, zároveň když někomu řeknu, že studuju truhlařinu, tak jsou všichni rádi, protože řemeslníků je fakt málo.“
Společenské vnímání manuálně pracujících lidí je stále dost předsudečné. Premisa, že lidé z učňáků jsou hloupí a ve fabrikách dělají nekvalifikovanou práci, která si zaslouží jen minimální ohodnocení, je však nepravdivá, a hlavně ubližující. Dokud nezboříme tento stereotyp, nemůžeme se nikam posunout.
Takové stereotypy často reprodukují i naši nejbližší. Daniel sice tvrdí, že se na něj nikdo skrz prsty nedívá, a přece zmíní své problémy s nevlastním otcem, ředitelem firmy: „On si myslí, že je pán světa a já jsem kretén, nic nevím, nic neumím, když jsem na učňáku. Nedávno řešil věci ohledně instalatéřiny, zkusil jsem mu poradit a dostal jsem bídu, ale když mu poradil jeho vlastní syn, vysokoškolák, nic mu neřekl. Jasně, že je to i osobní, ale o vzdělání taky. Táta je arogantní i vůči jiným lidem na podobné pozici jako já.“
„Společnost stojí na tom, kdo co má,“ domnívá se Pavel, „lidi si myslí, že nějaký doktor má významnější slovo než kuchař, přitom kuchař může být tisíckrát lepší člověk než ten doktor. Vůbec nevím, proč to tak je, asi hra na společenské postavení?“
V posledních letech je to apokalypsa
Mluví se sice o problémech střední třídy, bytové krizi nebo rostoucích životních nákladech, ale takzvaně dělnická třída je z této diskuze vyloučena. Námi oslovení učňové se shodují na tom, že ač se jich současné problémy také dotýkají, vůbec se o nich nemluví.
Slovy Václava: „Gympl mají být ty hlavy, které mají za úkol řešit společenské problémy, my jsme ti, kteří jim mají vyrábět židle, aby měli na čem sedět, a držet hubu. Od nás jako manuálně pracujících se ani neočekává, že budeme přemýšlet, nejsme k tomu vedení.“
A jak vnímá současnou situaci Ladislav? „V posledních letech je to apokalypsa. Prachy nejsou, život je drahý, tenhle systém stojí na vykořisťování všeho, lidí, přírody. Z čeho se dá něco vytěžit, ti, co můžou, vytěží maximum. Lidi okolo mě si radši jen hledí svého.“
Výpovědi učňů nám poskytly plastický obraz souvislostí, které ovlivňují jejich vzdělání, život a zájmy. Mluvili s námi spíše zajištění studující, s ostatními byla domluva složitější. Nakonec se nám povedlo mít vyvážený vzorek, i tohle ale trefně ilustruje rozpolcení v učňovských oborech. Méně privilegovaná část studentstva prostě nemá čas ani energii navíc. Jde o ty, kteří pomáhají živit rodinu a čas pro ně znamená peníze mnohem víc než pro majitele firem, v nichž dělají.
Aby se pozice učňovských oborů a manuálně pracující třídy v české společnosti zlepšila, je třeba naslouchat životním zkušenostem lidí, kteří v regionech skutečně žijí. Jen pokud změníme způsob, jakým o třídních problémech a vztahu center a periferií mluvíme, dokážeme je pravdivěji popsat, a snad i změnit.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
