revue Prostor uvádí: Michal Manďák
Představujeme Michala Manďáka (*1999) ze Studénky v Moravskoslezském kraji, který v současnosti dokončuje bakalářské studium v oborech bohemistika a překlad z angličtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zároveň studuje politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd. Pokud zrovna najde nějaký volný čas, zkouší psát poezii nebo prózu, případně se věnuje jiným kreativním aktivitám, například fotografii. Inspiraci pro své texty hledá, kde může, od brakové fantasy literatury, přes osobní interakce a konverzace, až po klasická díla literatury. V květnu 2023 získal čestné uznání v literární soutěži Jiřího Červenky.
Smutná egopoezie
Dnes jsem zase četl něčí doznání.
O to horší to bylo,
že jsem se v něm trochu viděl.
Eh, však ono je to vždycky stejné:
vyrosteme na periferii
– to ještě nevíme, že se jí tak říká –
odjedeme do města,
a pak…
A pak co?
Pro měšťáky jsme náplava,
pro lidi doma jsme teď ti městští.
Periferii už máme navždy vepsanou v sobě
jako krajinu domova,
ale žít tam nemůžeme.
A tak píšeme.
O tom, jak nikde nejsme doma,
o tom, jací jsme byli,
jak nám nikdo nerozuměl a nerozuměli jsme si sami.
A tak píšeme.
A nikoho to nezajímá.
Přijdou si nás poslechnout
a neuslyší,
protože se sami na sobě dopouštíme pozitivismu
a píšeme jen pro sebe a pro nás.
Jak bys jim vysvětlil,
pročs tehdy brečel,
proč tě najednou chytne smutek,
když se omylem napiješ whisky?
Jak bys jim vysvětlil,
že když zasvítí slunce,
je i Ostrava nádherná?
Tak dlouho to trvá,
než se odvážíš psát,
než se odvážíš něco někam poslat,
než se odvážíš číst,
jen aby tě přivítala horda znuděných tváří,
které neslyší ozvěny v básních zanechané.
Tak dlouho to trvá,
než se odvážíš jít s kůží na trh,
jen abys zjistil, že nic nestojí.
A doma jsi najednou ten,
co hraje na kytaru
a píše básničky,
které se nerýmujou.
A proto stop!
Učiňuji přítrž smutné egopoezii!
Ode dneška už budu smutný jen tak,
bez sebe,
a poezii budu psát
jen bez přívlastků.
Láska
Ježiš promiň,
já jsem si do tebe zase něco projektoval.
Někoho mi připomínáš
a taky mi přišlo,
že se mi v něčem podobáš.
Pak to šlo ráz na ráz.
Trochu se ti zvedlo triko.
Pohledem jsem sjel od pupíku až…
no… co si budem.
Trochu jsem si zatoužil.
Zatoužil jsem tě milovat tak moc,
jako básníci nenávidí poezii.
Ty už odcházíš?
No to je škoda.
A jak že se jmenuješ?
Tak snad se ještě někdy potkáme.
Čus.
Hvězdy
Jdu si takhle po vesnici
a vidím Oriona.
A říkám si –
nice.
Pblbt blbt
blikají hvězdy.
Moc rád si namlouvám,
že v Praze nejsou vidět.
Ale onehdá jsem je viděl flirtovat se Žižkovskou věží.
Je to taková hezká lež,
tvrdit, že na maloměstě jsou hvězdy vidět líp.
Však co.
Když budu chtít hvězdy,
vysypu si lupy
na černé triko.
Přátelství
Jak dlouho už jsme se neviděli?
Chesus, tak dlouho?
To dělá ten covid, víšjaktoje.
Nojo, tím to asi bude.
Aletak, to je dlouhá doba.
Proč jsme vlastně ještě kamarádi?
Hmm, tojánevim.
Asi ze setrvačnosti?
Jo, asijo.
*oba se napijí piva*
Hele, musíme se zase brzo vidět.
Taktak, ale dřív než za pár měsíců to nebude.
Za týden přece odjíždím.
Ajo.
A na jak dlouho tam vlastně budeš?
No, snad celého bakaláře.
Damn, tak to se určitě musíme vidět, jak to jen půjde.
Nebo si budem aspoň psát.
Jo, to musíme.
*odcházejí*
Taknějak jsme si nepsali.
A když jsme oba byli ve stejné zemi,
nějak to nevyšlo.
Holt máš bližší kamarády
a přece musíš navštívit rodinu.
Já vím, tak příště.
Taknějak už si nepíšeme,
už ani na ty narozeniny ne.
Myslím, že jsem ti nedávno lajknul storýčko na instagramu.
Tak,
snad aspoň to se počítá.
***
