Střípky magie: rituály proti falešné aroganci lidství
Čarodějnice, lesní bytosti, hory – knihy, filmy, aktivistická prohlášení i pohádky připomínají, že člověk je do více-než-lidských procesů zapojený víc, než se moderní věda tváří.
Esoterika, magie, okultismus? To jsou jen směšné bláboly z časopisu Epocha a New Age vrtoch, na který přeci civilizovaní a slušní občané liberálních demokracií nevěří. Magie bývá kvůli své přímé opozici ke konstruktu vědy a rozumu zesměšňována jako absurdní, groteskní až nebezpečná.
Já magii v současnosti chápu jako soubor rituálů, slovesností a komunitních praxí, které trvají na tom, že člověk není všehotvůrcem světa, ale že planeta sama je žijící organismus. Jeho síla určuje propojené životy všech bytostí a druhů, včetně toho našeho. Na své cestě za pochopením, co může být magií, jsem vybral a přeložil několik střípků: úryvek z pohádky, scény z filmů i hlášku z youtubového videa, útržek z podcastu či zpravodajství nebo taky pár citací z akademických článků.
◯
Silvia Federici: Caliban and the Witch: Women, The Body and Primitive Accumulation (2004, str. 173–174) (Kalibán a čarodějnice: Ženy, tělo a primitivní akumulace)
Magie vychází z přesvědčení, že svět je živý, nepředvídatelný a že ve všech věcech – vodě, stromech, materiálech, slovech – je obsažena síla. Proto je každá událost vykládána jako projev okultní síly, kterou je třeba rozluštit a přizpůsobit své vůli. (...) Jak zdůrazňuje Stephen Wilson v knize The Magical Universe (Magický vesmír) z roku 2000, lidé, kteří praktikovali rituály, byli většinou chudí, bojovali o přežití a snažili se odvrátit katastrofu. Proto si přáli „uchlácholit, ukolébat, a dokonce manipulovat s těmito panujícími silami, aby odvrátili příkoří a zlo a zaopatřili se dobrem, které spočívalo v plodnosti, blahobytu, zdraví a hojnosti.“ V očích nové kapitalistické třídy však bylo toto anarchistické a molekulární pojetí šíření moci ve světě protimluvem. Kapitalistická organizace práce, která usiluje o nadvládu nad přírodou, musí odmítnout nepředvídatelnost spjatou s praktikováním magie. (...) Magie byla také překážkou racionalizace pracovního procesu a hrozbou pro zavedení principu individuální odpovědnosti. Především se však magie jevila jako forma odmítání práce, neposlušnost a také jako nástroj lidového odporu vůči moci. Svět musel být zbaven kouzla, aby mohl být ovládnut.
Harry Potter a Ohnivý pohár (film z roku 2005)
Harry: Draci?! To je první úkol? To si děláš legraci!
Hagrid: Ale no tak Harry, draci jsou jen vážně nepochopená stvoření.
Harry Potter a Princ dvojí krve (film z roku 2009)
Horácio Křiklan: No ne…?! Není to snad skutečná Akromantule?
Harry: Myslím, že ano. Mrtvá.
Křiklan: Pane bože. Kamaráde, jak se Vám jen podařilo ji zabít?
Hagrid: Zabít? To byl můj nejstarší kamarád!
Křiklan: Moc se omlouvám, nechtěl jsem…
Hagrid: Nemusíte se obávat, nejste v tom sám. Vážně nepochopená stvoření pavouci jsou. Odhaduju, že je to těma očima. Některý lidi vyvádí z míry.
Harry: O klepetech nemluvě.
Křiklan: Hagride? Nechtěl bych být netaktní, ale jed Akromantule je neobyčejně vzácný…, pokud by Vám to nevadilo, že bych si odebral jednu nebo dvě ampulky – samozřejmě čistě pro akademické účely…
Blanka Činátlová: Poststředoevropská literatura: Breptové s přivřenými víčky (2020, str. 99), cituje knihu spisovatele Daniela Kehlmana Vyměřování světa (2005)
Když nás něco vyděsí, je dobré to změřit.
Pandemie nezastavila původní obyvatele Havaje v boji za ochranu Mauna Kea
Vox, Frances Nguyen, srpen 2020
„Skoro to vypadá, jako by se to nikdy nestalo,“ říká Pua Case magazínu Vox o svém pobytu v táboře na úpatí hory Mauna Kea, nečinné sopky na Velkém ostrově Havaje a nejvyšší hory světa. Přestože žije jen 30 minut jízdy autem, říká: „Musím se vracet a koukat na videa nebo fotky, abych si připomněla, že jsme tam nahoře opravdu byly*i.“ Téměř devět měsíců spala ona a další kiaʼi neboli ochranitelstvo na parkovišti nad lávovým polem, které označuje začátek přístupové cesty do národního parku vrcholu Mauna Kea. Z tábora Puʼuhonua o Puʼuhuluhulu bedlivě pozorovaly*i ochránci a ochránkyně stavaře třicetimetrového teleskopu (TMT) vědecké observatoře – plánovaného největšího dalekohledu na severní polokouli – za větrných bouří, krupobití a nízkých nočních teplot.
Podle tradic původních obyvatel Havaje a jejich příběhů o stvoření světa je hora jejich předkem a sdílí tak genealogické vazby s indigenním obyvatelstvem neboli Kanaka Maoli. Je to jedno z nejposvátnějších míst – ne-li nejposvátnější místo – v havajské kultuře. Pro kiaʼi je ochrana hory před znesvěcením víc než jen kulturní odpovědnost; je to závazek vůči těm, které*ří přišly*i před nimi, a generacím, které nastoupí po nich.
Lanakila Mangauil v podcastu All My Relation, epizoda For the love of the Mauna, část 2
Nikdy jsme nebyly*i proti vědeckému oboru astronomie. Tady ale jde o rozsáhlý destruktivní stavební projekt uprostřed chráněné přírodní rezervace. Bez ohledu na to, co staví. (...) Kdy se astronomie stala definicí vědy? Astronomie je jeden malinký obor v rámci vědy, a když se opravdu podíváme na to, co je to věda, dojdeme k jednoduché definici: věda je pozorování přírody. Takže pokud ignorujete dopady na přírodu, abyste mohly*i pozorovat něco jiného, nepostupujete vědecky. (...) Když osočují náš odboj a říkají, že jsme proti vědě, tak si uvědomme, že naše indigenní věda je provozována už tisíce let, a když se první Evropané objevili na našich březích, stále mluvili o prosperující komunitě, bohaté a štědré. Nyní jsme pod evropskými a západními standardy vědy něco přes 200 let a podívejte se na zdraví našeho životního prostředí. Jsme na pokraji vyhynutí nespočtu druhů, včetně našeho vlastního. V čem jsme tedy proti vědě?
Stacy Alaimo: Trans-corporeal feminisms and the ethical space of nature. (2008, str. 247) (Trans-tělesné feminismy a etický prostor přírody)
Hlína je projevem akce bez aktérů, základním, neustálým stáváním se, které se děje bez vůle, záměru nebo ohraničení. Ve skutečnosti je hlína, poněkud nevýrazný materiál, nezbytná pro vznik méně rozptýlených forem života. Ať už mají živé formy jakoukoli niternost, celistvost nebo identitu, všechny mají původ v činnosti této nedefinitivní, mnohými hanlivě označované substance, kterou nazýváme humus.
Vanessa Watts: Indigenous place-thought &agency amongst humans and non-humans (2013, str. 23) (Indigenní místo-myšlení a schopnost jednat mezi lidmi a nelidmi)
Během procesu stávání se půdou a stávání se územím planeta určuje, jak se na ní budou živé bytosti organizovat. Kde poteče voda a kde se zastaví, kde se zvednou hory a kde bude údolí; to vše se stává určujícím pro to, kdo kde bude bydlet, jak bude žít a jak se bude vztahovat k ostatním. Vědci tomuhle principu říkají ekosystém nebo biotop. (...) Pohledem indigenního obyvatelstva jsou však ekosystémy a biotopy spíše společnostmi; to znamená, že mají etické struktury, mezidruhové smlouvy a dohody a dále zrají ve svých dovednostech interpretace, porozumění i konání.
Ať už to jsou úryvky z Harryho Pottera, slova havajské aktivistky nebo indigenní teoretičky, propojuje je zpochybňování přesvědčení, že člověk je ojedinělý ve své schopnosti přemýšlet a jednat. A právě proto, že je údajně takto výjimečný, má také právo ostatní pozemšťanstvo pozorovat, číst, měřit a v tržním systému také využívat a prodávat za účelem zisku. Jsme ale inteligentnější než třeba hlína, díky které tu vlastně jsme? Díky které máme, co jíst a do které se po naší smrti zase vrátíme? A co když věda, jejímž účelem by mělo být pozorování světa, má za následek jeho ničení, jak o tom vypráví třeba aktivistky z Havaje? Je i v takových chvílích věda víc než třeba právě pověrčivost a mytologie, která chápe horu jako lidem příbuznou bytost, jako předka, kterého je třeba uctívat a chránit?
Další střípky magie nás od touhy po tom být samostatným a myslícím subjektem dovedou k honu na čarodějnice.
◯
Silvia Federici: Caliban and the Witch: Women, The Body and Primitive Accumulation (2004, str. 89) (Kalibán a čarodějnice: Ženy, tělo a primitivní akumulace)
Ještě před rozkvětem merkantilismu státy Francie a Anglie přijaly soubor pronatalitních opatření, která spolu se sociálními dávkami vytvořila zárodek kapitalistické reprodukční politiky. (...) Rodina nabyla nového významu jako klíčová instituce zajišťující předávání majetku a reprodukci pracovní síly. Současně se začíná vést demografická evidence a stát začíná dohlížet nad sexualitou, porodností a rodinným životem. Hlavním krokem, který stát podnikl ve snaze opět dosáhnout požadovaného přírůstku obyvatelstva, ale bylo zahájení skutečné války proti ženám, jejímž jasným cílem bylo zpřetrhat jejich kontrolu nad vlastním tělem a reprodukcí. Tato válka byla rozpoutána především honem na čarodějnice, který doslova démonizoval jakoukoli formu antikoncepce a ne-prokreační sexuality a obviňoval ženy z toho, že své děti darují ďáblu jako obětiny. A tak zatímco se portugalské lodě vracely z Afriky s prvním transportem zotročených lidí, začaly od poloviny 16. století evropské vlády kriminalizovat antikoncepci, potraty a infanticidy – vraždy novorozeňat.
Abigail Thorn: Witchcraft, Gender & Marxism⌇Philosophy Tube. (2018) (Čarodějnictví, gender a marxismus)
Způsobí vám impotenci?! Ukradne váš penis?! Má sex s ďáblem? Zabije a sní vaše děti?! Hoši, dávejte si pozor na ta svá děvčata!
O Jeníčkovi a Mařence, citace z webu našepohádky.cz
»Chrupy, chrupy, slyším zoubky, kdo to mlsá u chaloupky?«
Děti odpověděly:
»Vítr, větříček, láme perníček.«
Jedly dál a nedaly se zaplašit. Jeníčkovi střecha moc chutnala. Utrhl veliký kus perníku, ukusoval a liboval si. Mařenka ulomila kus okna a mlsala. Vtom se otevřely dveře a z chaloupky vyšla bába, prastará, vrásčitá a opírala se o berličku. Jeníček a Mařenka se polekali. Bába zakroutila hlavou a povídala:
»Ale, ale, dětičky, jakpak jste se sem dostaly? Když už jste tady, pojďte dovnitř, u mě se budete mít dobře.«
Vzala Jeníčka i Mařenku za ruku a odvedla je do chaloupky. Položila před ně na stůl mléko, pocukrovaný koláč, jablka a ořechy a ustlala jim dvě bílé postýlky. Jeníček s Mařenkou si lehli a myslili, že jsou v ráji. Brzy ráno, dříve než se děti probudily, bába vstala, chytila Jeníčka a odnesla ho do chlívka. Zavřela za ním laťková vrátka, aby neutekl. Potom šla za Mařenkou, zatřásla s ní a volala:
»Vstávat, vstávat, nanosíš vody a uvaříš svému bratříčkovi něco dobrého k jídlu. Sedí v chlívku, aby ztloustl.«
Karen Adkins: Gossip, Epistemology, and Power (2017, str. 19–20) (Drby, epistemologie a moc)
V sedmnáctém a osmnáctém století se však drby mění z kulturně rozporuplnějšího pojmu na jednoznačně negativní; ve slovníkových definicích získává toto slovo charakteristiku zahálčivé a povrchní konverzace, kterou vedou především ženy. (...) Domnívám se, že pokles statutu drbů v sedmnáctém a osmnáctém století je důsledkem vzniku toho, co Walter Ong nazývá hodnotami tiskové kultury. Rozmach tisku a gramotnosti vytváří očekávání týkající se definování a udílení individuální autority, autorství, důvěryhodnosti a odpovědnosti. V tomto období dochází k obecnému znehodnocování orality, ústního předávání znalostí, a znehodnocování drbů je pak jeho konkrétním důsledkem. (...) Zatímco oralita obecně podkopává hodnotu individuální autority a autorství, drby mohou velmi konkrétním a cíleným způsobem odhalovat nečestnosti a pokrytectví v našich nárocích na individualitu.
Vanessa Machado de Oliveira Andreotti: Hospicing Modernity (2021, str. 72–73) (Hospicovat modernitu)
V mnoha různých komunitách po celém světě se vypráví o inteligentních, mocných, malých bytostech, kterým můžeme říkat „mužíčci“. Žijí v lesích a umí se schovat před lidským zrakem. (V západních kulturách by to byli skřítci, víly, elfové, trollové atd.) Pokud návštěvnictvo přijde s pokorou, mohou tyto malé vnímající bytosti ukázat svým lidským příbuzným, kde najít jídlo, vodu nebo léčivky, kde bezpečně přespat nebo jak najít cestu domů, když se ztratí. Pokud je ale lidské příbuzenstvo navštěvující les – o který se tyto bytosti starají – ignoruje, mohou „mužíčci“ třeba vyvolat mlhu nebo nějak zasáhnout do lidských myslí a způsobit tak, že se návštěvnictvo zraní nebo ztratí. Proto je nejlepší radou vzít na vědomí jejich přítomnost, uznat jejich dary a práci a projevit úctu těmto bytostem tím, že požádáte o povolení vstoupit do lesa a obdarujete je nějakými bobulemi nebo písní. Důraz na žádost o povolení a potřebu obětních darů nás může přimět k tomu, abychom se zamyslely*i nad praxí konsentu, důvěry, úcty, vzájemnosti a odpovědnosti. Tím, že tato mytologie požaduje úctu vůči více-než-lidským bytostem, které zde zaujímají autoritativní postavení správců lesa, může nás nasměrovat k tomu, abychom se jako lidé vymanili ze středobodu světa, zbavili se své arogance a přistupovali k přírodě už od začátku s pokorou.
◯
Na souvislosti mezi lidovými mytologiemi a morálními ponaučeními o ochraně přírody i příbuzenstva je něco skvostného. Možná k nám skrz zpravodajství a sociální sítě přichází obrazy hořících lesů, zničených krajin a vymírajících druhů, ale sledovat katastrofy takto nepředstavitelného rozsahu a nechávat na sebe takovou skutečnost plně působit může být přehlcující. Co by stalo, kdybych doopravdy procítil všechen environmentální žal a vypil slzy tohoto světa?
V takových chvílích může být rituál odvěkým a pozapomenutým způsobem, jak vzdát hold smrti více-než-lidským pozemšťanům. Rituálem je jakékoliv gesto, které je vedeno záměrem i emocemi. Ať už rituál provádí jednotlivec, nebo skupina, je jeho podstatou snaha spojit se s energiemi, jež nás přesahují za účelem hojení a transformace.
Proč ale truchlit, když je situace takhle neodvratná? K čemu to je? Protože je to zkrátka zásada slušného chování: Truchlit za utrpení druhých, ať už tu zůstaneme, nebo se s planetou rozloučíme.
—
Elja Plíhal je antropolog, facilitátor a aktivista. Dlouhodobě zkoumá možnosti a limity zasazování postkoloniální teorie do tuzemského prostředí. Elja rád odpočívá a čte anarchistickou literaturu.
