Střepy v mlíce
Vyprávění do ztracena
Pavel Hrnčíř, autor několika knih pro děti a rodiče, na svůj prozaický literární debut nechal čtenářstvo čekat delší dobu. Střepy v mlíce vydal po šedesátce, a možná proto jeho styl rezonuje spíše s literárními vzory minulosti, jako byli Milan Kundera nebo raný Jiří Kratochvil, než s aktuálními trendy autofikční či generační prózy zkoumající traumata minulosti.
Hrnčířův text se vyznačuje formální sevřeností, ironickým odstupem a důrazem na každodennost s převahou existenciálního neklidu. Nepotřebuje si pomáhat popisným realismem, a přesto zůstává srozumitelný.
Román má podobu kvazideníku, v němž vypravěčka a zároveň manželka protagonisty, českého úředníka s literárními ambicemi M. M., sleduje rozpad vlastního manželství. M. M. je tajemníkem generálního ředitele pobočky mlékárenského koncernu pro Francii a východní Evropu se sídlem v Paříži, kde střídavě pobývá sám, nejčastěji však ve společnosti manželky a dcery.
Jeho osobnost je poznamenána dospíváním v normalizačním prostředí a destruktivní výchovou otce, což se projevuje chronickou absencí sebedůvěry. V Paříži se zaplete do vztahu s Maud. Kontrast mezi kosmopolitní Paříží a klidnějšími zákoutími Prahy podtrhuje atmosféru rozkladu a odcizení, která prostupuje celý příběh. Vypravěčka zpočátku s mírnou ironií a pochopením nahlíží do myšlenek svého muže a hodnotí jejich vztah. Zpočátku se jeví jako poslušná a rezignovaná žena, brzy si však vybuduje odstup, přestože její jazyk zůstane osobní až sarkastický.
Román se sice zabývá nefunkčním manželstvím, komplikacemi partnerských vztahů a vlivem normalizačních zkušeností na současný život, nepracuje však s explicitní psychologií ani podrobnými popisy: mnohé jen naznačuje, spoléhá na střihy, rytmus a detail. První polovina působí nenápadně přesvědčivě: vyprávění má tah a sebevědomí bez manýristické ozdoby. Postupně se však děj zpomaluje. Vypravěčka během svých návratů do Prahy naváže vztah s jiným mužem, a milostný čtyřúhelník se tak uzavírá. Vztahové napětí, které naznačuje nutnost změny, zůstává viset ve vzduchu a emocionální zvraty se spíš zadupou do země.
Deníková forma přirozeně svádí k větší otevřenosti a vnitřnímu pohybu, zde však zůstává v mnoha momentech příliš uhlazená. Slibný začátek se časem rozpadá. Ne že by text dramaticky ztratil kvalitu, spíš jako by se vyčerpal. Působí dojmem přešlapování na místě. Bylo by jistě naivní čekat, že každý vztah musí dospět k rozhřešení, ale zde se spíš cyklí. Postavy zůstávají uvězněné samy v sobě i ve vzájemných projekcích. Text si neklade otázky, a když už ano, nerezonují dál než k okraji vypravěččina světa. Nabízí se srovnání s pokusem o jakousi „kunderovku v sukni“, tj. snahu vytvořit současnou verzi postavy, která prostřednictvím erotiky, intelektuálního vhledu a mírné ironie komentuje svět kolem sebe.
Svět Střepů v mlíce je nahlížen výhradně očima protagonistky a rozpadá se kvůli její omezené, i když jazykově přesně vykreslené perspektivě. Hra s formou a rytmem, střídání poloh a nenápadné časové posuny nestačí k tomu, aby vyprávění skutečně znepokojilo nebo zanechalo hlubší stopu. Je sympatické, že se román neuchyluje k traumatickým zpovědím, jaké v posledních letech domácí próze dominují. Vypravěčka není oběť a netouží po soucitu. Má nadhled a uvědomuje si vlastní rozpory, jenže to všechno nakonec směřuje jen k decentnímu konstatování, že i rozpad může být civilní. Jako literární debut jsou Střepy v mlíce pečlivě napsané. Zároveň však tento text mizí pomalu a tiše, stejně jako vztah, o kterém se vypráví.
Pavel Hrnčíř, Střepy v mlíce
Prostor, 2025
