Sto tahů hřebenem: náctiletý sex jako italské společenské zrcadlo proti sexismu literární kritiky
Deníkový román Melissy Panarello se kromě tělesných zážitků, traumat a zklamání ptá: Proč má mužský svět problém s ženskou sexualitou?
Kniha „100 colpi di spazzola prima di andare a dormire“ (česky Sto tahů hřebenem před spaním) je debut italské spisovatelky Melissy P., která dnes už vystupuje a píše pod vlastním jménem Melissa Panarello. Vyšel v roce 2003, prodalo se ho celosvětově na 2 miliony kopií a v Itálii způsobil skandál. Šlo totiž o erotickou autofikci debutantky, které tou dobou ještě nebylo ani osmnáct. Zamilovaly si ji především mladé ženy, ale literární kritika k autorce příliš vstřícná nebyla. Proč má mužský svět problém s ženskou sexualitou?
Román psaný deníkovou formou sleduje více než roční oblouk, během kterého hlavní hrdinka od svých patnácti do šestnácti hledá lásku, jenže místo toho poznává příslovečných padesát odstínů sexu. Děj je zasazený do autorčiny rodné sicilské Katánie, která se stává kulisou života jedné obyčejné středoškolačky. Tedy až na to, že se ve velkém seznamuje s muži - spolužáky, až po ty o dobrých deset let starší. Od prvního zamilování, které končí ne tak docela chtěným orálním sexem, nepříjemnou první penetrací a odmítnutím, je hrdinka Melissa vržena do světa, ve kterém se s ponížením a studem vyrovnává tak, jak umí - ohledáváním limitů vlastního těla, ze kterého se stává nástroj i hračka.
Dominuje staršího ženáče z erotického chatu, nechá se s šátkem přes oči penetrovat partičkou kamarádů a do toho nenávidí všechny a všechno kolem: sama sebe, muže, svoje rodiče. Pubertální úzkost a zmatení zavírá Melissa uvnitř a jediný způsob, jak se s nimi vypořádává, je roztahováním nohou komukoli, kdo je poblíž. A ačkoli už od první stránky víme, že ráda masturbuje, v sexu nakonec moc vlastního potěšení nenachází. Kupředu ji žene jen zjištění, že má nad muži díky věku Lolity nadvládu, kterou využívá plnými doušky.
Jenže místo osvobozující katarze a empoweringu ji doma pokaždé čeká meditativní rituál česání vlasů, který ji vrací tam, kam věkem ještě stále patří, tedy do dětství.
Název 100 tahů hřebenem odkazuje na uklidňující vyprávění její matky, rituál, kterým Melissu od malička uspávala. Vyprávěla jí, že pečlivé česání je tajný princeznovský trik k tomu, aby měly ty nejkrásnější vlasy v celém království. A Melissa tak večer, co večer, sex za sexem, vyčesává nepříjemné zážitky v téměř magickém rituálu. Kniha končí ve chvíli, kdy dívka přijme sama sebe skrze muže, který ji miluje, ale nechce si ji připoutat, a ona cit oplatí.
Poslední sex Melissy P. je osvobozující, protože hrdinka prožívá potěšení konečně sama za sebe. Jde o konec, který má daleko do feministického poselství o seberealizaci sama za sebe a pro sebe, protože i tady je jejím strůjcem muž, ale o to v knize o krizi puberty nejde. 100 tahů hřebenem nemá ambiciózní nadhled a není to ani společenská satira ve stylu pamětí „The Sexual Life of Catherine M.“ známé kunsthistoričky Catherine Millet, které vyšly přibližně v tu samou dobu ve Francii.
Kontrast dětství a erotiky je zřejmý i z autorčina stylu. Přece jen jde o deník, který Melissa Panarello sepsala už v šestnácti, přetavený ve spolupráci s vydavatelem do románové formy, Odpovídá tomu i jazyk, kde sice nechybí sperma, ale jinak je plný pohádkových eufemismů. Jsou tu „kopí“ nebo „tajemství“ (tak označuje svoji vagínu) i metafory pro Melissiny partnery. Potkávají se tu „andělští” muži s „partami ďáblů”. A hrdinka samotná se stylizuje do princezny hledající svého prince.
Naivní? Autentická!
Co literární kritika vnímala jako nedostatek, ovšem čtenáři a hlavně pak čtenářky milovali*y: Přístupný i lehce naivní jazyk, deníkovou formu, prostředí italské střední školy popsané tak, že se v něm mohla najít každý*á. Až na poslední bod právě z toho vstávaly literárním kritikům vlasy na hlavě hrůzou. Elitářsky kroutili hlavou nad tím, jak někdo příčetný a sečtělý může takový brak považovat za „italský literární případ desetiletí”, jak tento debut nálepkovala senzacechtivá média.
Mladé dívky se s Melissiným hledáním a nejistotami dokázaly ztotožnit, poznávaly kulisy běžné italské střední i mužské archetypy – bohaté fracky, levicové vysokoškolské studenty, frustrované manžely. Naivní styl psaní z dětského pokojíčku pak dodává románu autenticitu. Funguje proto, že je jeho pevnou součástí.
Široké veřejnosti odkryl podhoubí Italské společnosti, která stojí na pilířích falešné katolické morálky, zatímco ve skutečnosti oslavuje alfasamectví ztělesněné třeba v osobě Silvia Berlusconiho, podle kterého jsou ženy vždycky ty, které se musí podrobit, zdánlivé možnosti volby navzdory. Ale jak je vidět v případě románu i života reálné autorky, není to tak úplně pravda. A rozhodně nebyla v době, kdy mladinká dívka debutovala.
Vzhledem k citlivé a explicitní povaze knihy se po konzultaci s rodiči Melissa Panarello na nějakou dobu od vydání románu rozhodla držet svoji identitu v utajení. Kniha vyšla v době, kdy jí bylo sedmnáct, a první draft poslala do vydavatelství ve svých šestnácti. A vzhledem k tomu, jak příběh celou Itálii šokoval, to bylo rozumné řešení. Mělo ji ochránit před bulvárem, stalkery a nechtěnou publicitou. Nefungovalo. Ať už s vlastním jménem, nebo pod pseudonymem se Melissa od začátku musela popasovat nejen se zrakem veřejnosti a médií, ale taky neustálými sexistickými poznámkami.
Její vydavatel v pozdějším rozhovoru například podotkl, že když mu dorazil první rukopis s tím, že ho psala šestnáctiletá teenagerka, tak si myslel, že to je vtip a nechtěl tomu věřit. Později intenzita kritiky jen stoupala, literární kruhy (jak jinak, převážně mužské) debut sepsuly s tím, že jde o nehodnotný brak evokující laciné porno pro „holky“, novináři se vyžívali v rozhovorech, ve kterých z Melissy tahali detaily jejího sexuálního života, a mladá žena se tak spíše než hovorů o psaní a literatuře stala středem bulvarizujících článků a reportáží zaměřených na její sex a vzhled. To vše ještě umocňoval fakt, že Melissa je velmi pohledná. Kdo by přece hezkou ženu píšící o sexu bral vážně?
Náhlá cesta slávou spjatou s neustálým sexismem stála Melissu Panarello 10 let psychoterapie. Musela se srovnat nejen s traumaty přímo vycházejících ze sexuálních zážitků, ale také s těmi, se kterými byla konfrontována proto, že se rozhodla napsat knihu, která se stala úspěšnou: Melissa neumí psát, Melissa umí psát jen o sexu, Melissa by bez editorů nebyla nic…
Ale navzdory všemu a taky proto, že se díky debutu stala autorka úspěšnou značkou, psala dál. Po Sto tazích hřebenem napsala pár dalších knih, v níž už jako starší a zkušenější ohledává vztahy a sexualitu vyzráleji. Panarello nakonec založila vlastní literární agenturu zaměřenou na ženy. Usadila se v Římě a ze všeho nejvíc se věnuje horoskopům, které studuje a píše.
Feminismus Melissy Panarello stojí na tom, že se nikdy nevzdala a navzdory všem kritikům dělá to, co ji naplňuje, ať už si o tom my, nebo kdokoli jiný myslí co chce.
Sama tvrdí, že dnes už by 100 tahů hřebenem nenapsala - ne, že by se za debut styděla, ale prostě proto, že se v životě posunula dál. Její prvotina ale i dnes stále funguje jako italské společenské zrcadlo, a to nejen pro svůj obsah a styl, ale i díky reakcím, které dodnes dokáže vyvolat.
Submisivní a manipulující Lolita i přes všechno svoje utrpení dokáže dodnes vzbudit společenskou nechuť a zabrnkat na struny sexismu. I toho jemného, který se vyznačuje tím, že knihu smeteme ze stolu s nálepkou pouhého dívčího románku s příchutí semene.
