REKOMANDO - Jakub Vaněk

Antonin Artaud: Cestou k Ciguri

Svérázně pojatý výbor z díla jedné z nejpodivnějších postav evropské meziválečné kultury Antonina Artauda. Podle svých slov zaživa mrtvý, po smrti stále mezi živými. Jeho pojetí umění spělo k synkretismu různých médií a transcendenci směrem k náboženství či svérázné formě vizionářství. Přišel s pojmy tělo bez orgánů či divadlo krutosti, které jsou stále vlivné a vzrušující. 

 

Artaud je bytostí krajnosti. Věnuje se divadlu, ale destruuje a uvolňuje tehdejší formy. Píše poezie z nenávisti k poezii. Odjíždí do Mexika, aby poznal povahu síly lidí nezasažených civilizací a po návratu je internován. Putuje blázinci, lékaři netuší, co s ním dělat a jak mu pomoci, což jim krutě vyčte ve svých textech, které se stále zřetelněji stávají křikem. Během své internace dostane padesát osm elektrošoků zcela bez anestézie, které pojmenovává jako bardo, mezistav: ani život, ani smrt. Po válce se stává slavným a krátce na to umírá. Jeho kult je v prvních desetiletích oslňující. Ze všech jeho děl přitom vyzařuje krutost, utrpení a hluboká samota; jeho psaní a kresby jsou jako nebezpečné šelmy či žahavé rostliny.

Robert Janda sestavil svůj výbor jako svědectví či itinerář Artaudovy duchovní cesty, jeho vizionářské linie, jak píše v obsáhlém doslovu. Ciguri je nejvyšší duchovní pojem Tarahumarů, do jejichž rituálů byl Artaud v Jižní Americe, kde indiáni žijí, zasvěcen. Ciguri může představovat stav, entitu, prvotní příčinu, ale i hmotu. Pro Artauda je tento zážitek klíčový, jeho životní osudy jsou však spletitější; svým způsobem však jde o vrchol. Naznačuje to i Janda v názvu svého výboru, který parafrází na cestu k ciguri z Artaudova popisu svého zážitku s Tarahumary. To, co se děje cestou nemusí s jejím cílem tolik souviset, je však přesto důležitým svědectvím o cestě samotné, její stopou. Takové povahy jsou Artaudovy texty (Janda vybírá jen ty psané ve verších) – vrypy, výkřiky a gesta na cestě za něčím jiným, než jsou pouhá slova. Artaud je stále na cestě k sobě samému, k živoucímu tělu, které mu celý život brutálně odcizuje evropská společnost, a především lékařská věda: nejprve opiáty, na kterých si buduje silnou závislost, poté elektrošoky, nemluvě ho bití, ponižování a hladovění. 


Artaud se stal obsedantním námětem svého vlastního psaní, strůjcem Artauda jako legendy. Jeho verše jsou koncentrované, ostré a intenzivní. Zarývají se a tnou, bolestně i opojně. Dotýkají toho nejprostší i nejunikavějšího zároveň, našeho tělesného žití. Artaud nesmiřitelný, ubohý, uhrančivý, trpící a krutý, Artaud zničený a zničující. Země se líčí a popisuje / pod vlivem hrozného tance, / který ještě nebyl přinucen / nakažlivě vydat všechny své plody.

 

Cestou k Ciguri

Antonin Artaud

Dybbuk, 2021


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít