Sonická děloha: sluchátková zkušenost a její intimita
V posledních desetiletích se vystavujeme nebývalou měrou reprodukovanému zvuku. Masové rozšíření technologie sluchátek pak vedlo nejen k explozi každodenního poslechu hudby, ale i ponoru do zvukoprostoru obecně. Většina z nás do něj vstupuje během dojíždění, při sportu, při běžných denních činnostech, při online komunikaci i při sledování filmů.
Má tato masivní technologická proměna naší každodenní situovanosti dopad také na to, čím jako lidé jsme? Zasahuje i do toho, jak prožíváme vztahy, jak chápeme své domovy, jak se chováme politicky? Situovanost přeci ovlivňuje to, kým jsme. Všechny tyto otázky v této eseji stěží vyřešíme, odpovědi na ně se však pokusíme naznačit poukazem na to, jak nás vlastně situuje zkušenost poslechu hudby ve sluchátkách. Zvláštně intimní prostorovou povahu této situovanosti se pokusíme uchopit výrazem sonická děloha, nebudeme se však věnovat psychoanalýze sluchátkové zkušenosti, nýbrž její topologii.
V tomto textu běžně používáme sousloví „sluchátková zkušenost“. Jde přitom o nebanální a nesamozřejmý výraz, který je nutné objasnit a obhájit si jeho využití. Skutečnost je jasná, samozřejmá a každodenní: do intenzivního hmatového kontaktu s vnější tváří naší sluchové soustavy, na ušní boltce či přímo do vnějších zvukovodů, nasazujeme či lehce vtlačujeme miniaturní reproduktory, z nichž posléze vychází hudba či mluvené slovo. Taková je skutečnost nasazených sluchátek. Jaká je však zkušenost, která tuto skutečnost doprovází? Zkušenost, kterou nazveme zkušeností sluchátkovou, protože nejde jen o zkušenost poslechu hudby či slova, tedy vnímání reprodukovaného zvuku. Ta je pouze jednou z vrstev komplexnější sluchátkové zkušenosti. Co tedy dále zahrnuje?
Vnímaní tělem: když se z okolí stává prostředí
Při sluchátkové zkušenosti dochází ke specifickému zvýznamnění sluchu. Nejde jen o poslech, ale o zvýraznění sluchu a o přerámování jeho vztahu ke zraku. Zrak je z biologického hlediska prvořadým zdrojem našich vjemů, prvním nástrojem naší orientace v okolí. Na klíčovou roli sluchu pro pestrost a lákavost zrakových vjemů často zapomínáme, ačkoli před narozením je zrak tím nejméně používaným smyslem. Náš prenatální svět je totiž sluchový a hmatový. Ve zvláštní paralele k prenatálnímu stavu lze zmínit, že podobně sluchová a hmatová je sluchátková zkušenost – i při její konstituci hraje důležitou roli hmat a reproduktory se dotýkají našeho těla. Nasazení sluchátek náhlým gestem umožňuje proměnit naši zkušenost v zásadně zvukovou a téměř se vrátit do bezpečí mateřského lůna. V analogii se sluchově hmatovou prenatální zkušeností můžeme mluvit o tom, že gesto nasazení sluchátek vytváří jakousi sonickou dělohu. Jak daleko ale sahá tato analogie? Vzhledem k tomu, že zvukové prostředí generované sluchátky nelze ztotožnit s okolím, v němž se při poslechu nacházíme, znamená to, že jsme v rámci sluchátkové zkušenosti obklopeni nějakým plodovým obalem? Spočívá intimita této zkušenosti ve vytvoření bezpečného ústraní?
Nikoli. Významové předsunutí sluchu před zrak se totiž ve sluchátkové zkušenosti děje podivně. Sluch sotva nahradí vizualitu při orientaci v našem okolí, v němž se po nasazení sluchátek naopak musíme na zrak a další smysly spoléhat mnohem více, protože sluchové vjemy našeho okolí jsou přepsány reprodukovanými zvuky. Abychom lépe porozuměli tomu, jaká je prostorová povaha sluchátkové zkušenosti a co se děje s naší schopností orientovat se v prostoru s nasazenými sluchátky, je třeba rozlišit mezi okolím a prostředím. Okolí nás obklopuje, je tvořené věcmi (v nejširším smyslu slova, zahrnujícím i rostliny, zvířata, druhé lidi – záměrně se vyhýbáme slovu objekty) a dalšími jevy. Orientujeme se v něm pomocí smyslů, včetně sluchu. A pak si nasadíme sluchátka a spustíme reprodukci zvuků. V okolí dojde ke změně: zůstane jeho vizuální podoba (včetně chuťových, čichových a hmatových dojmů), ale jeho akustická podoba je přepsána. Tato zkušenost umožňuje zvýznamnit to, čemu říkáme prostředí. Zatímco okolí nás obklopuje, prostředí obýváme. Prostředí znamená prožívaný prostor, například našeho pokoje nebo města. Prostředí se neváže jen na věci, ale vpisují se do něj také naše emoce – včetně našich snů a představ, tedy toho, co je „pouze“ imaginární. Prostředí není jen naším okolím, ale zahrnuje i nás samotné, naše prožívání. Prostředí prochází námi a nerozlišuje přitom vnějšek a vnitřek našeho vnímání. Zatímco okolí zůstává vnější, prostředí mezi vnějškem a vnitřkem nerozlišuje.
Soundwalk vs. sluchátková zkušenost chůze
Specifickým případem orientace s nasazenými sluchátky je takzvaný soundwalk, tedy experimentální praxe užívaná umělci a psychology k tomu, abychom si uvědomili roli sluchu v našem prožívání. Při této praxi máme nasazena sluchátka, ale přijímaný zvuk není reprodukovaný, nýbrž generovaný citlivým mikrofonem, který držíme v ruce a s jehož pomocí vnímáme okolí. Během soundwalku tedy dochází ke zvýznamnění role sluchu na úkor zrakových informací. Mikrofon ve spojení se sluchátky nám umožňuje vnímat zvukové okolí mnohem více, než jsme běžně zvyklí. Jakmile si na situaci zvykneme, pomáhá nám orientovat se v našem okolí primárně sluchem. Soundwalk sice zvýznamňuje sluch, ale nepovažujme ho za příklad sluchátkové zkušenosti, protože při něm nedochází ke zvýznamnění prostředí na úkor okolí.
Sluchátková zkušenost zahrnuje reprodukci zvuků, které nepocházejí z okolí, proto při ní dochází k tomu, že prostředí začne přesahovat do okolí. Náš prostor se díky sluchátkům stává více prožívaným; obsahuje zvuky, které v okolí nejsou a které nesou naši aktuální pozornost. Prožíváme-li sluchátkovou zkušenost v pohybu, třeba při chůzi městem nebo běhu přírodou, orientujeme se jinak, než kdybychom sluchátka neměli – nikoli podle vjemů, ale podle prožitků; vnímáme (lze-li to tak říci) více tělem než smyslovými orgány. Dáváme pozor, ale nikoli na věci kolem sebe, nýbrž na prožívající celek, který propojuje naše pohybující se tělo s jeho okolím. Při pohybu prostředím s naším tělem běží i jeho okolí. Prostorová zkušenost prostředí, jak jsme již zdůraznili, totiž narušuje samozřejmost rozlišení na vnitřní a vnější zkušenost, přemosťuje je. Při sluchátkové chůzi kráčíme městem jako prostředím, nikoli okolím, kráčíme naším městem, místem našeho života, včetně toho, co bylo, i toho, o čem sníme. Taková je intimita sonické dělohy sluchátkové zkušenosti: ne, že by nás oddělovala od okolí, ale naopak nás s ním propojuje skrze prostorovost prostředí.
Intimita sluchátkové zkušenosti a cesty do krajin paměti
Po vynálezu první technologie sluchátkové zkušenosti, walkmana japonské společnosti Sony v roce 1979, se vyrojila vyděšená varování před nebezpečím, jaké představuje zvláště pro mládež. Mladí přestanou dávat pozor na ulicích! Bude docházet k dopravním nehodám! Lidé se začnou uzavírat do bublin svých soukromých světů! Sluchátková technologie se však ukázala být něčím jiným – podporuje naopak přechod z našeho nitra do prožívaného prostředí. V tom se zásadně liší od současných technologií, jež mají sice v názvu slovo „sociální“ (sociální média), ale způsobují právě uzavřenost do soukromých bublin. I v jejich kontextu nicméně sluchátková zkušenost přináší naději na přemostění sociálních bublin tranzitivním prožitkem zvukového prostředí a toho, jak se zapisuje do vnímaného okolí.
Součástí sluchátkové zkušenosti je totiž vždy nutnost udržovat ekvilibrium mezi okolím a prostředím. Tato rovnováha se primárně udržuje pohybem. Ačkoli zvuky znějící v uších nepatří do okolí, pohybující se tělo udržuje bezpečné propojení prostředí s okolím. Pohyb prostředím vytváří tranzitivní celek sjednocující prostředí s okolím: rytmem tepající propojení světa reprodukovaných zvuků a toho, co nás obklopuje. Běžíme bez zakopnutí, kráčíme bez kolizí. V tom spočívá udržování ekvilibria, jež vyplývá z povahy zvuků, které neoddělují, ale propojují. Rovnováhu však sluchátková zkušenost udržuje i v jiném smyslu, například mezi samotou a vztahem k druhým. Zvuky ve sluchátkách zvýznamňují to, že jsme vždy součástí nějakého prostředí, a vedou nás k ustavování rovnováhy s tím, co nás obklopuje.
Důvodem použití sluchátek však nemusí být jen nutnost vnímat reprodukované zvuky v pohybu či v soukromí. Někdy je důvodem k nasazení sluchátek potřeba intimnějšího kontaktu s reprodukovaným zvukem, při němž zvuk nejen obklopuje vnímajícího, ale je mu také specificky prostorově blízko – doslova na dotek. Kvalitní reprosoustava sice dokáže generovat kvalitní obklopující a zahrnující zvukoprostor, ale prostor sluchátek je intimnější, proto se někdy rozhodujeme pro poslech jejich prostřednictvím, i když sedíme v místnosti sami a důvody pohybu či soukromí odpadají. Chceme být se zvuky intimněji. Chceme se do zvuku, do sluchátky generované sonické dělohy schoulit, ovšem ne proto, abychom se v ní uzavřeli, nýbrž proto, aby nás svou tranzitivní mocí vzala na cestu. Do snových krajin, do krajin našich vzpomínek i očekávání, k našim blízkým, kteří tu již nejsou, i k těm, na jejichž příchod se těšíme. O intimitu sonické dělohy pak jde nikoli proto, že bychom se uzavírali do svého nitra a jeho soukromého světa, nýbrž proto, že reprodukované zvuky nás otevírají zvukově-hmatovému prostředí. Právě tímto prostředím pak mohou vést naše cesty do krajin paměti i očekávání. Při běhu či chůzi se prožívané prostředí prostorově zapisuje do okolní krajiny a přepisuje ji, zatímco při nočním schoulení se vrství s časově vzdálenými krajinami minulého a budoucího.
Text se nachází v čísle Zvuk a sluch, na vlnách sound studies, objednat si jej můžete zde.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
