revue Prostor uvádí: Alžběta Cuhrová
Představujeme Alžbětu Cuhrovou
Alžběta Cuhrová (* 19) je studentkou prvního ročníku Fakulty humanitních studií v Praze. Jsouc poměrně stereotypní malou holkou, má ráda výtvarné umění (pozorovat i vytvářet, své obrázky a ilustrace publikuje na instagramovém profilu @betyjmeli), čtení, hudbu, filosofii a výlety do přírody. Ve sdílení své poezie, kterou píše z vnitřních popudů a z lásky ke slovu, je teprve nováčkem, má ale za sebou zatím publikaci ilustrovaného textu v časopise Ink nebo dvou básní v ostravském Protimluvu.
smíření před výzvami
nejraději dělám věci bez plánu
míchám si kafe ukazováčkem
víte, jak to myslím, že prostě otevřu záklopku
a nechám to jít
tak vznikají dobré věci ode mne
a tak je to dobré
nevadí, že je ticho
konec srovnávání
jen cesta za něčím velkým a dobrým
a s každým krokem
o jeden krok blíž
a už se nebojím
jsem z rodu indiánských válečníků
z rodu kovbojů s přesnou muškou
z rodu statečných squaw, které šijí bubny
z jelení kůže
nedám se zastrašit
a budu dál hrát na housle
za svítání v mlze v parku
za večerů v pokoji s vysokým stropem
omlouvám se, že vás vyrušuji z rozjímání
a nemám ani určený počet veršů ve sloce
a možná někdy zním hloupě
ale mám vás všechny tak ráda
to je mi blízké
věnování se nečtou když nejsou pro tebe
horká silnice a chodit po ní naboso
táta mě prý učí jak má svět fungovat
náhodné věty vedle sebe
koho to asi tak bude zajímat?
včera jsem si zaplatila jízdu na koních po mléčné dráze
a dneska jsem tam zavolala a zrušila to
protože se bojím nekonečného vesmíru
a tady ze Zeměkoule ho aspoň nevidím
taky že v noci spím
ať mě vesmír nechá na pokoji
dneska jsem si dala rum do čaje a pak ho vylila do trávy
co bych se obtěžovala s dospělostí
radši jsem se šla vyčůrat do keře
zítra budu sedět dvacet hodin v kulatém domě
vlastně se na to asi vykašlu
proč bych měla ukazovat svou tvář
kdo mi zaručí že ji v zrcadle vídám stejnou jako vy všichni
no a radši ji pomaluju malými stromy
linkou na oči
pozítří půjdu do synagogy
a vyjdu po bílých točitých schodech až nahoru
tam bude pláč a skřípění příborů po talíři
tam budou vypadané zuby na podlaze
tam bude okno s výhledem na vysavač
tam budou trámy se zavěšenými petrolejkami
tam budu já a někdo další
stavíte stavíte
a máte povolení?
tvrdé kůrky mé zuby nerozkousnou
směju se vám stavitelé ztuhlých budov
postavte mi měkký dům z látky
já teď často vyšívám
tak tam nikdy nebudu mít dlouhou chvíli
co není vždycky krásné, může jednou být krásné
co není vždycky krásné, může jednou být krásné
mám kamarády v lese, kteří tam na mě čekají
přes den, když mám školu, jenom se loudají po kopcích
a loudí po medvědech uznání
večer, když za nimi konečně přijdu, mi zazpívají nové písničky
nevadí mi už, že to tady voní
úplně jak loni
zahrabáváme špačky do vlhké hlíny
kde jsou ty doby, kdy se v noci spalo
teď už jen někdy po odpolední kávě
podřimuji v trávě
změklý vesmír
nemluvím
světlé ticho
už myslím jen v záporných větách
na posteli z peří, které škrábe
prostě těžko se mi hledají slova, na světě nic nezbylo
nic o čem by se mělo mluvit
je mi dobře, ale nevim, co to znamená
jako slunce nic
padaly větve ze stromů, nebála jsem se
v loužích jsem utopila bílé sukně
nestraší mne noční ticho červených růží
nic se nebojím
poznávám stíny podle hlasu
modré oko uprostřed pole
dva trnové výhonky znamenají umírání
na noční bázeň nesvítí mi nikdo
poletíme spolu and ta okna
byl u nás ladič pián
co to je za posunutý pousmání
za tmu v prodloužených rozích pokoje
je hezké těšit se na nové piano
nikdy neslyšený koncert
ty myslíš to zvonění v ulicích
ty zvony nahoře ve věžích
nahání ti strach…
já přelezu zeď
mezi propadnuté hroby
a běžím
po žebříku vylezu nahoru
a po hromosvodu úplně nahoru
a usekám jim lana
za závěsy žlutého okna cizí klavír
poletíme spolu nad ta okna
někdy si lžu do kapsy a někdy ne
ó ano
spoustu toho ještě čeká
vymazané věci jsou vymazány
hedvábné noční košile jsou vyprané a suší se na sluníčku
tma je neprůsvitná a hlasy jsou v ní tiché a plné pocitů
cigára
nechybí nic
nic nechybí!
všechno je!
víno je příjemné a tráva měkká
v trávě je vyšlapaná pěšinka k řece
je mi u prdele co si myslíš o mých oblíbených písničkách
a cigára
je mi to jedno a hlava se mi sama kýve do rytmu
nahromaděný vztek za mě vyhodí někdo jiný
mně je to jedno
nepíšu pro nikoho jen pro mou holku
nepíšu sonety tati
pojď na cigáro a vysvětli mi jak se co má
jak se věci mají
traviči lidí
traviči lidí s baňkami zlatého odvaru z kukuřic na poli, co roste, když zapadne slunce
zapadne tenkými čarami větviček a sténá a klouže po tvářích
neslyšitelné skřeky havranů s dvojitými ocasy, co nečekají na noc, aby zaútočili
útočí ve dne, klidně v pravé poledne
nezáleželo jim nikdy na vašem čase (jakožto na odpočítávání vteřinek a minutek)
zakreslování dnů v loužích nekončících hloubek
prohlubte tyto louže a nezbyde vám ani píseček
a pak se vše rozdrolí
stroje jsou nastavené chytrými lidmi, aby je malé děti nechápaly
co tito tajní traviči hledají ve vašem městě, které je měřeno chytrými stroji
města tak zabezpečená před útoky zlých havraních varhánků
havránci na varhanních píšťalách
taková města by neměla nikdy být hromadně otrávena těmito traviči
obyvatelé těchto měst, kteří se nebojí tmy, často za noci opouštějí svá bydliště
a zkoušejí se navzájem otrávit
nebudu vám to říkat, ani vám už více radit
prosím, ne
nelijte již vodu do svých nekonečných louží
brusič květů
vítr orval všechny okvětní lístky z třešní na Petříně
orval je všechny
a rozhazoval je jako rozsévač
centúa diengo pasa tero
jsou věci které nelétají
doháje! proč nelétají
kdyby je vítr orval a mohly by ještě létat a
stromy by pak rostly ve vesmíru
a to je to, co mě štve
napsala jsem hodně slov, ale žádná z nich nevystihnou
tu bolest, když jsou okvětní plátky nabroušené
jaký debil tam chodí a brousí je?
kdo někdy potká brusiče květů
co chodí večer po Petříně
vzkažte mu
že jsou věci, které nelétají
doma
tolik věcí zapojených do elektřiny
ale neřeknete mi vůbec nic
umyla jsem si vlasy
na zemi jsem našla ratolest jakou mávali
když projížděl na oslátku
i s kořenem
avšak zřejmě uschlým
dala jsem ji do lahve s vodou
je to lahev s ustřiženým hrdlem
z bazaru s květinami
kde bylo až moc lidí
poslední dobou je až moc lidí
jakože je to pro mě nepříjemné
ale zároveň mám ráda
davy
někdy
jsem hodně bezejmenná
někdy toužím po tom
aby mě znalo víc lidí
je to trapné