revue Prostor uvádí: Alžběta Cuhrová

Představujeme Alžbětu Cuhrovou 

Alžběta Cuhrová (* 19) je studentkou prvního ročníku Fakulty humanitních studií v Praze. Jsouc poměrně stereotypní malou holkou, má ráda výtvarné umění (pozorovat i vytvářet, své obrázky a ilustrace publikuje na instagramovém profilu @betyjmeli), čtení, hudbu, filosofii a výlety do přírody. Ve sdílení své poezie, kterou píše z vnitřních popudů a z lásky ke slovu, je teprve nováčkem, má ale za sebou zatím publikaci ilustrovaného textu v časopise Ink nebo dvou básní v ostravském Protimluvu. 

smíření před výzvami 

nejraději dělám věci bez plánu
míchám si kafe ukazováčkem 
víte, jak to myslím, že prostě otevřu záklopku
a nechám to jít
tak vznikají dobré věci ode mne

a tak je to dobré
nevadí, že je ticho
konec srovnávání
jen cesta za něčím velkým a dobrým
a s každým krokem
o jeden krok blíž

a už se nebojím
jsem z rodu indiánských válečníků
z rodu kovbojů s přesnou muškou
z rodu statečných squaw, které šijí bubny
z jelení kůže

nedám se zastrašit
a budu dál hrát na housle 
za svítání v mlze v parku
za večerů v pokoji s vysokým stropem

omlouvám se, že vás vyrušuji z rozjímání
a nemám ani určený počet veršů ve sloce
a možná někdy zním hloupě
ale mám vás všechny tak ráda

to je mi blízké

věnování se nečtou když nejsou pro tebe
horká silnice a chodit po ní naboso
táta mě prý učí jak má svět fungovat

náhodné věty vedle sebe
koho to asi tak bude zajímat?
včera jsem si zaplatila jízdu na koních po mléčné dráze
a dneska jsem tam zavolala a zrušila to
protože se bojím nekonečného vesmíru
a tady ze Zeměkoule ho aspoň nevidím
taky že v noci spím
ať mě vesmír nechá na pokoji

dneska jsem si dala rum do čaje a pak ho vylila do trávy
co bych se obtěžovala s dospělostí
radši jsem se šla vyčůrat do keře

zítra budu sedět dvacet hodin v kulatém domě
vlastně se na to asi vykašlu
proč bych měla ukazovat svou tvář
kdo mi zaručí že ji v zrcadle vídám stejnou jako vy všichni
no a radši ji pomaluju malými stromy 
linkou na oči

pozítří půjdu do synagogy
a vyjdu po bílých točitých schodech až nahoru
tam bude pláč a skřípění příborů po talíři
tam budou vypadané zuby na podlaze
tam bude okno s výhledem na vysavač
tam budou trámy se zavěšenými petrolejkami
tam budu já a někdo další

stavíte stavíte
a máte povolení?
tvrdé kůrky mé zuby nerozkousnou
směju se vám stavitelé ztuhlých budov
postavte mi měkký dům z látky
já teď často vyšívám
tak tam nikdy nebudu mít dlouhou chvíli

co není vždycky krásné, může jednou být krásné

co není vždycky krásné, může jednou být krásné
mám kamarády v lese, kteří tam na mě čekají
přes den, když mám školu, jenom se loudají po kopcích
a loudí po medvědech uznání
večer, když za nimi konečně přijdu, mi zazpívají nové písničky
nevadí mi už, že to tady voní 
úplně jak loni

zahrabáváme špačky do vlhké hlíny
kde jsou ty doby, kdy se v noci spalo
teď už jen někdy po odpolední kávě 
podřimuji v trávě

změklý vesmír

nemluvím 
světlé ticho
už myslím jen v záporných větách 
na posteli z peří, které škrábe
prostě těžko se mi hledají slova, na světě nic nezbylo 
nic o čem by se mělo mluvit 
je mi dobře, ale nevim, co to znamená

jako slunce nic

padaly větve ze stromů, nebála jsem se
v loužích jsem utopila bílé sukně
nestraší mne noční ticho červených růží 

nic se nebojím
poznávám stíny podle hlasu
modré oko uprostřed pole
dva trnové výhonky znamenají umírání

na noční bázeň nesvítí mi nikdo

poletíme spolu and ta okna

byl u nás ladič pián
co to je za posunutý pousmání
za tmu v prodloužených rozích pokoje
je hezké těšit se na nové piano
nikdy neslyšený koncert

ty myslíš to zvonění v ulicích
ty zvony nahoře ve věžích
nahání ti strach…
já přelezu zeď 
mezi propadnuté hroby
a běžím
po žebříku vylezu nahoru
a po hromosvodu úplně nahoru
a usekám jim lana

za závěsy žlutého okna cizí klavír
poletíme spolu nad ta okna

někdy si lžu do kapsy a někdy ne

ó ano
spoustu toho ještě čeká

vymazané věci jsou vymazány
hedvábné noční košile jsou vyprané a suší se na sluníčku
tma je neprůsvitná a hlasy jsou v ní tiché a plné pocitů
cigára

nechybí nic 
nic nechybí!
všechno je!

víno je příjemné a tráva měkká
v trávě je vyšlapaná pěšinka k řece
je mi u prdele co si myslíš o mých oblíbených písničkách
a cigára

je mi to jedno a hlava se mi sama kýve do rytmu
nahromaděný vztek za mě vyhodí někdo jiný
mně je to jedno
nepíšu pro nikoho jen pro mou holku

nepíšu sonety tati
pojď na cigáro a vysvětli mi jak se co má
jak se věci mají 

traviči lidí

traviči lidí s baňkami zlatého odvaru z kukuřic na poli, co roste, když zapadne slunce 
zapadne tenkými čarami větviček a sténá a klouže po tvářích
neslyšitelné skřeky havranů s dvojitými ocasy, co nečekají na noc, aby zaútočili
útočí ve dne, klidně v pravé poledne
nezáleželo jim nikdy na vašem čase (jakožto na odpočítávání vteřinek a minutek)
zakreslování dnů v loužích nekončících hloubek
prohlubte tyto louže a nezbyde vám ani píseček
a pak se vše rozdrolí 

stroje jsou nastavené chytrými lidmi, aby je malé děti nechápaly
co tito tajní traviči hledají ve vašem městě, které je měřeno chytrými stroji
města tak zabezpečená před útoky zlých havraních varhánků
havránci na varhanních píšťalách 
taková města by neměla nikdy být hromadně otrávena těmito traviči

obyvatelé těchto měst, kteří se nebojí tmy, často za noci opouštějí svá bydliště
a zkoušejí se navzájem otrávit

nebudu vám to říkat, ani vám už více radit
prosím, ne
nelijte již vodu do svých nekonečných louží

brusič květů

vítr orval všechny okvětní lístky z třešní na Petříně 
orval je všechny 
a rozhazoval je jako rozsévač 
centúa diengo pasa tero 
jsou věci které nelétají 

doháje! proč nelétají 
kdyby je vítr orval a mohly by ještě létat a 
stromy by pak rostly ve vesmíru 
a to je to, co mě štve 

napsala jsem hodně slov, ale žádná z nich nevystihnou 
tu bolest, když jsou okvětní plátky nabroušené 
jaký debil tam chodí a brousí je? 

kdo někdy potká brusiče květů 
co chodí večer po Petříně 
vzkažte mu 
že jsou věci, které nelétají

doma

tolik věcí zapojených do elektřiny
ale neřeknete mi vůbec nic
umyla jsem si vlasy 
na zemi jsem našla ratolest jakou mávali
když projížděl na oslátku
i s kořenem
avšak zřejmě uschlým
dala jsem ji do lahve s vodou
je to lahev s ustřiženým hrdlem
z bazaru s květinami
kde bylo až moc lidí
poslední dobou je až moc lidí 
jakože je to pro mě nepříjemné
ale zároveň mám ráda 
davy
někdy
jsem hodně bezejmenná
někdy toužím po tom
aby mě znalo víc lidí
je to trapné

 

Líbilo se vám? Sdílejte