Smiřte se s tím, že na dobře míněné rady literárních mužů už nikdo není zvědavý

Jiří Špičák
26. 9. 2022

Alžběta Stančáková, Libor Staněk II. a cvičení v maskulinních obranných mechanismech 

Antonio Zucchi - Řecký filozof a jeho učňové

Mám spoustu zlozvyků, jeden z nich mi ale občas pomáhá dešifrovat svět. Pokaždé, když mainstreamové médium uveřejní článek o zkušenosti žen se sexismem, utíkám rovnou do komentářové sekce, abych si odškrtal toxické bingo: je zbytečně vyhrocená. Jsou to subjektivní zkušenosti, z toho nemůžeme nic vyvodit. Takhle se to určitě nestalo. Takhle se to stalo, ale už dávno. Muži tohle nedělají. Muži tohle dělají, ale jenom někteří. Mužům se to děje taky. Dělá ze sebe oběť, protože je to pohodlné. Pojďme si o tom popovídat v klidu. Pojďme si o tom popovídat umírněně. Pojďme o tom mluvit tak, aby to (nám) nebylo nepříjemné.

Básník Libor Staněk II. v reakci na projev básnířky Alžběty Stančákové mimořádně zručně předvedl, že je možné všechny tyhle maskulinní obranné mechanismy vytrhnout z původního plácavého kontextu diskuzních sekcí a sociálních sítí a beze zbytku je zapustit do literárního komentáře. A co víc: jejich toxicitu dokázal ještě zdůraznit tím, že je obalil do zdánlivě laskavého a shovívavého paternalismu privilegovaného bohemisty, který osobní zkušenosti zavedené básnířky a držitelky Ceny Jiřího Ortena komentuje z pozice objektivního soudce každodennosti.

Zpozornět je přitom potřeba hned u titulku komentáře. Pokud totiž někdo pragmaticky vyzývá ostatní, aby „na sebe nekřičeli“, téměř vždy to znamená, že nechce, aby někdo křičel na něj. Takže: klidně křičte, ale jenom tak, abych s tím mohl souhlasit. Samotný komentář pak rovnou startuje přehlídkou zdánlivě pragmatických vět, které se ale v rychlém sledu navzájem popírají. „Nechci v žádném případě zpochybňovat vzniklé trauma,“ píše Staněk Stančákové, která ve svém původním projevu mimo jiné mluví o tom, že známý básník položil její ruku na svůj ztopořený penis. Zpochybňovat ale začne hned vzápětí, když Stančákové oznámí, že je její zkušenost subjektivní. Ano. Jaká jiná by zkušenost měla být?

Další jeho výtky pak směřují k tomu, že ve svém projevu Stančáková zmiňuje konkrétní recenze, ale nezmiňuje jiné recenze, které by snad Staněk na jejím místě zmínil. Jinými slovy: jak je možné, že Stančáková mluví o něčem jiném, než o čem bych chtěl mluvit já? V tomhle zdánlivě nenápadném okamžiku je skrytý klíč k celému textu. Staněk zkrátka nedokáže pochopit, že si ženy samy vybírají, co je zásadní pro ně a že se zkrátka jejich pohled nebude krýt s pohledem mužů. A je to v tom i určitý existenciální děs: jak to, že se najednou ve veřejném prostoru mluví o tom, co pro mě osobně není důležité? Staněk chce, aby Stančáková zmínila článek Biancy Bellové Proč nejsem feministkou – vnímá jej zřejmě jako jakýsi trumf. Že ale ženy nejsou homogenní masou lidí se stejnými názory samozřejmě není žádná novinka. I to přece Stančáková ve svém projevu říká.

Dost ze Staňkova přemýšlení se také odkrývá v okamžiku, kdy si bere na pomoc Ondřeje Štindla a obviňuje pomocí jeho citátu Stančákovou z toho, že chce „očistit umění od všeho nečistého, protože hříchy autorů, jejich nečistota, by stránkami knihy či obrazu mohly kontaminovat duše publika“. Tohle je jeden z momentů, kdy začíná už tak nalomený Staňkův komentář nekompromisně implodovat. V jakém univerzu je možné, aby člověk, který vyzývá začínající spisovatelky k tomu, aby klidně psaly „o menstruaci, porodu, neoholeným podpaždí, lásce ženy k ženě, o rakovině dělohy, menopauze nebo císařském řezu,“ chtěl očistit umění od všeho nečistého?

Daleko pravděpodobněji chce Stančáková očistit umění od umírněných diskuzí, gatekeepingu, klidného plkání a byrokatického schvalování ze strany starších (ať už fyzicky, či mentálně) mužů, kteří mají potřebu určovat, co je a co není „poctivá literatura“ a do jakých témat by se kdo měl nebo neměl pouštět. Stančáková ve svém projevu jasně říká, že jedinou cestou k lepší pozici žen v české literatuře je ignorování dobře míněných rad od privilegovaných mužů. Pokud na tohle někdo reaguje tím, že začne tyhle rady už posté znovu rozdávat, nemůže nepřipomínat muže, který nepochopil, že ne opravdu znamená ne a že tentokrát už ho nikdo poslouchat nebude.

I kdyby s ním navíc ženy chtěly polemizovat, co by z toho vzniklo? Vyrostla někdy opravdu důležitá literatura na půdorysu umírněné diskuze? Pomohla někdy nějakému odvážnému textu komicky impotentní teze, že „radikalita nás posouvá vpřed, nemá ale být extrémní, nýbrž umírněná, s potřebou zpětného přehodnocení“? Vznikla někdy jakákoliv opravdu živoucí literatura v okamžiku, kdy si její autorka vyslechla mužskou radu, uklidnila se a začala přemýšlet umírněně?

Zpětně přehodnocovat by se tady mělo něco jiného: třeba přesvědčení o vlastní důležitosti.

---

Autor píše o současné literatuře v newsletteru Steincore


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít