Sirény v noci: Co dělá poplach s naší psychikou

Daryna Melashenko

Po článku naší reportérky na Ukrajině Galyny Ostapovets „Jak Rusko každý den pustoší ukrajinské pohraničí“ a povídce Povídka Václava Maxmiliána „Raketa“ přinášíme třetí text o hrozbě z nebes, o zvuku sirén, Daryny Melashenko. 

Zvuk sirén oznamující nebezpečí se stal v Ukrajině každodenní realitou. Tento akustický signál vyvolává široké spektrum psychických reakcí, s nimiž se člověk potýká v domnělém pocitu bezpečí. Jaké rozporuplné emoce opakovaný poplach vyvolává?

 

© Tetiana Kostykpüro JÁDU

Elektromotor otáčí velkými setrvačníky s drážkami. Silný tlak vzduchu vytváří hluboké, pronikavé hučení. Čím rychleji se molekuly vzduchu prodírají škvírami, tím vyšší je zvuk. Vzniká tak disharmonický zvuk letecké sirény.

John Robison, skotský fyzik 18. století, zamýšlel tento mechanismus jako hudební nástroj. Lidstvo však pro něj našlo jiné využití. Varuje před nebezpečím a dělá to dobře: jeho silný, dlouhotrvající signál nelze přeslechnout.

Během 20 měsíců, které uplynuly od chvíle, kdy Rusko rozpoutalo velkou válku proti Ukrajině, se poplach stal nepostradatelnou součástí každodenního života v Ukrajině. Tento signál toho však do našeho každodenního života vnáší mnohem více než jen varování. Co přesně to je, říkám si?

Strach

První poplachy ve Lvově mě paralyzovaly. Stres tížil mé tělo i duši jako ochromující přízrak. Ztěžka jsem dýchala, nemohla se soustředit ani pohnout nohama. „Nehýbat se, dokud nebude po všem.“ Někdy to hraničilo s disociací: vymrštilo mě to do světa nevědomí. Masivní ostřelování města, někde vybuchne raketa, všichni se schovají. A já stojím uprostřed náměstí a v hlavě mi jede tenhle film, jsem ztuhlá a otupělá naprostým úžasem.

Proč? Ve stresové situaci jedeme na autopilota. Neděláme to, co je nutné, ale to, co je obvyklé. Pokud nevíme co dělat, mozek začne pátrat v hlubších paměťových rezervách. Jako by sledoval zpřetrhaný film: Je snad ve vší té změti informací vhodný útržek filmu? Něco užitečného? Tahle otupělost mi zůstala dlouho, dokud se nálety nestaly součástí každodenního života. Dokud jsem neměla přesný plán.

A přesto mě znovu přepadl ochromující strach, teď už v Evropě. Mnoho ukrajinských uprchlíků se děsí zkušebních sirén. Jako by vás ta válka přece jenom dohnala. Na místě, které slibovalo bezpečí. Když jsem na návštěvě u kamarádky v Praze, poplach mě vyděsí. Na chvíli ztratím nit rozhovoru a zírám do prázdna, jako bych byla zpátky v tom strašlivém světě války.

Pro flashback, spontánní návrat psychiky do traumatické situace, je zapotřebí spouštěč. Něco, co nám tuto situaci připomene. Spouštěč však nemusí být nutně skutečný, může to být i něco imaginárního. Například takzvaná fantomová siréna. Slyším letecký poplach, i když žádný nezní, v praskání domácích spotřebičů, vrzání dveří nebo prostě v nočním tichu. To ve mně znovu probouzí strach. Pak musím prozkoušet realitu. Pevně stisknu uši... a zase je otevřu. Ptám se lidí kolem sebe, jestli slyší to, co slyším já. Dotýkám se oblečení, krátce dupnu nohou. Tak se vracím zpět do přítomnosti tady a teď.

Vztek

Je to, jako by mě najednou polili vařící vodou. Tělo je najednou nesnesitelně horké, srdce mi buší jako sbíječka. Příval energie přichází zničehonic. Vyletím z postele a letím se sedacím pytlem a dekou do bezpečí chodby. Už cítím, jak se ve mně cosi vzpíná jako had. Je to vztek.

Můj rozum diktuje: Riziko je malé, takových poplachů jsi už zažila. Ale v mém těle přesto dochází ke stresové reakci. Archaické struktury mého mozku totiž nejsou nastavené na promyšlenou, analytickou reakci na hrozbu. Mají své vlastní motto, a sice tělo okamžitě a za každou cenu uchránit před smrtí. Kromě toho zvýšit průtok krve, rozšířit dýchací cesty a zvýšit hladinu cukru v krvi. Aby se zajistila účinná záchrana.

Adrenalin a kortizol ve mně vyvolávají reakci „bojuj nebo uteč“. Sedím na chodbě a jsem rudá zuřivostí. Není koho udeřit, není odsud kam utéct. Můžu nadávat na Rusy, ale ne moc nahlas: Děti sousedů. A tak nechávám stres plynout. Vrátím se prostě do postele, schoulím se a snažím se znovu usnout.

Ráno pociťuju následky. Tak zaprvé podrážděnost způsobená nedostatkem spánku. Nevyužité hormony způsobují fyzické potíže. U některých lidí vede tento nahromaděný stres dokonce k bolesti nebo třesu. Po práci chodím do posilovny. Chci to ze sebe dostat, vydýchat, vypotit se. Silový trénink mě trochu vyrovnává. Ale vztek nemizí. Zdá se, že je bezedný.

Apatie

Dnes je 629. den války. Tento text píšu v otevřené galerii v centru Lvova. Když se ozve nejbližší siréna, návštěvníci ani zaměstnanci*kyně nijak zvlášť nespěchají. Někdo si otráveně povzdechne. Zkontroluji kanál pro zasílání zpráv na Telegramu. Tam se dozvídám, kam letí nepřátelské rakety nebo drony Šáhid a kolik jich už bylo sestřeleno. Zatím je všechno relativně v klidu. Teprve až se objeví hrozba směrem na Lvov, vydám se do krytu.

Paradoxně cítím úzkost, jen když se sirény dlouho neozývají. Evidentně je to také v důsledku stresu. Chronický stres může změnit fungování naší amygdaly, mozkové struktury zodpovědné za vyhledávání vnějších hrozeb. Pokud si mozek představíte jako ovládací panel, můžete amygdalu přirovnat k velkému červenému tlačítku, které spouští reakci na nebezpečí. Při chronickém stresu jako bych měla neustále prst na tomto tlačítku. Proto tak úzkostlivě kontroluji své okolí. A neustále očekávám, že se něco stane.

Jinak je mi siréna téměř lhostejná. Pokud se stresující zážitky opakují, psychika je dříve či později potlačí. Neustálý nával adrenalinu je energeticky velmi náročný. O nočních náletech se často dozvídám až z ranních zpráv, protože se v noci vůbec nebudím. Jednoduše mi chybí schopnost silně reagovat, a to jak fyzicky, tak emocionálně. Je snazší události fatalizovat. Pokud mým směrem právě teď letí raketa, pravděpodobně neuniknu. A pokud ne, proč si vůbec dělat starosti?

Adaptace

Válka fragmentizuje naši realitu. Činí ji nespolehlivou, nepředvídatelnou a nekontrolovatelnou. Ale i to, co nelze změnit, lze přerámovat. I když píšu tuto esej, nacházím nové možnosti interpretace.

Na YouTube lze najít mnoho videí s ukrajinskými sirénami. Jedno z nich ukazuje muže sedícího u otevřeného okna s akustickou kytarou. Ozve se siréna a o několik vteřin později začne muzikant hrát spolu s ní. Agresivní hluk překrývá harmonickou melodií, jako by ho chtěl zkrotit. To se mi velmi líbí. Uvědomuju si, že je k tomu třeba určit dobu trvání zvuku, upravit tón a rytmus. Zkrátka: poznat sirénu opravdu dobře.

Není jediný, kdo uvažuje o „zkrocení“ sirény. Ukrajinská skupina KAZKA použila ve své písni nahrávku sirény. Jeden inženýr se uchýlil k analýze dat a vizualizoval všechny ukrajinské sirény na časové ose. Mnoho komiků poplachy tematizuje ve svých stand-upech. Všichni tito lidé dávají těžkým zážitkům nový kontext. V humoru, stejně jako v umění, jde často o určitý druh hry. Když si s něčím hrajeme, přestáváme se bát.

Na druhou stranu, sirény jsou tu pro moji bezpečnost. Přesto chci, aby to zůstaly jen vzpomínkou. Sním o době, kdy se všechny sirény stanou imaginární. Stejně jako jejich mytologické jmenovkyně.

–––

Překlad: (z němčiny) Tereza Semotamová

Tento článek původně vyšel v časopise JÁDU, který je jedním z našich mediálních partnerů v projektu PERSPECTIVES – nový label pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. 

–––

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít