Sebepoškozování jako umění i cesta pryč z vlastního a pohledy ostatních svázaného těla
Nad knihou esejí, v níž je násilí na sobě samém umělecká disciplína
Když se řekne umění a sebepoškozování, napadne nás performance art a Marina Abramović. Ale Phillippa Snow, autorka útlé, ale silné sbírky esejí, která na začátku tohoto roku vyšla v nakladatelství Repeater, nás s nečekanou vážností zavádí až k Johnnymu Knoxvillovi a Jackass i Buster Keatonovi a jeho zdánlivě legrační, a přesto bolestné grotesce. Snow je pečlivá teoretička, ale nebojí se sáhnout ani po ostrovtipu a velké dávce ironie.
„Z důvodů, které jsem si zatím sama nedokázala vysvětlit a které možná čekají na kvalifikovaného terapeuta, jsem vždycky byla přitahována extrémností a radikalitou v umění i v kultuře. Chápu to tak, že intelektuální šok může vést až k jakési očistě mysli,“ píše v úvodní kapitole knihy Which As You Know Means Violence: On Self Injury as Art and Enterteinment (Což, jak víš, znamená násilí: O sebepoškozování jako umění a zábavě) teoretička a novinářka Philippa Snow, která psala články pro média jako Artforum, White Review, Frieze nebo třeba New Republic.
Název je přímou citací Huntera S. Thompsona, kterého většina čtenářů bude znát jako autora knihy Strach a hnus v Las Vegas. Thompson je ale především určitou ikonou sebedestrukce jako životního stylu a hlavní postavou takzvané gonzo žurnalistiky, pro kterou je typický divoký a nespoutaně konfesní přístup k reportážnímu psaní.
Thompsonův citát-název pochází ze zprávy, kterou spisovatel poslal Johnnymu Knoxvillovi, který vymyslel a na vlastní kůži zosobnil slavný sebedestruktivní seriál Jackass. Kromě společné záliby v užívání drog a pití alkoholu ve velkém Knoxville miloval Thompsonovo psaní a Thompson si zase postupně zamiloval před ničím se nezastavující potřebu Knoxvilla všemi možnými způsoby ničit své tělo – tahle umanutost přitom hraničila až s extází. Právě tak Snow tělesnou transgresi, již oba podstupovali, vysvětluje. Ostatně, celý citát zní: „Nejspíš teď budu v Baton Rouge, a pokud se to stane, zavolám ti, protože si budu chtít užít nějakou zábavu. Což jak ty víš, obvykle znamená násilí.“
Vysvobození z non-stop přemýšlející hlavy
Snow nás hned na úvod upozorňuje, že pro většinu lidí žijících na této planetě zábava rozhodně násilí neznamená. Kromě nich ale mezi námi žije menšina specifických osobností, která to má naopak. Předmětem Snowina psaní jsou právě tvůrci, kteří poškozují sami sebe. Fascinují ji lidé, kteří se rozhodli své tělo vnímat jako umělecké plátno, přičemž pokoření jeho limitů pro ně neimplikuje ponížení. Hřebíky, kulky, pily, stísněné prostory a všechny další nástroje a metody naopak představují prostředek osobní transcendence.
Snow jejich konání chápe jako překvapivou emancipaci. Paradoxně tak dotyční dostávají nad svým tělem plnou kontrolu. Nikdo ho nemůže vykládat jinak – ano, je objektem určeným k pozorování, se kterým ale tito tvůrci nakládají zcela svévolně. Když své tělo už předem sami znevážíte, nikdo jiný už ho soudit nemůže. Připomíná to staré mayské rituály, během nichž šlo o překonání vlastního prahu bolesti, což mělo vést k duševní proměně. Pravidla neexistují, tedy pokud je zrovna neurčuje nůž v rukách autorů a autorek.
Je to kontroverzní argument, natož, když na něm stojí, jako v případě Snow, debutová kniha. Přesto se ho autorce na zhruba 120 stranách daří obhájit. Kromě zamyšlení nás ale Philippa Snow dokáže popisy často nepochopitelných uměleckých (sebe)krutostí také dojmout. Omezovat nebo přímo ničit své tělo může být aktem vysvobození z neustále přemýšlející hlavy. Je to cesta, jak o sobě začít uvažovat zcela jinak, bez ohledu na společenské konvence. Přestat se bát je jedním z hlavních hesel, která v knize zaznívají. Když to provedu sám sobě, tak jak mi pak ublíží ostatní?
Zapadá do toho i kultovní režisér Harmony Korine, který ve svém méně známém filmu a zamýšleném mistrovském díle, jež se nepovedlo dokončit, tedy ve Fight Harm, vyvolával bitky s náhodnými lidmi na ulici. A to hlavně s těmi, kteří na první pohled vypadali, že ho přeperou. Hubený šestadvacetiletý Korine se nechával zbít do krve, což celou dobu točila kamera. „Asi jsem si tehdy v nějaké nejasné vizi myslel, že natočím dokonalou komedii. Myslel jsem si, že čisté násilí a jeho opakování toho dosáhne. Doufal jsem, že se to tak postupně naskládá. Doufal jsem, že když se to násilí bude pořád opakovat, tak se zneguje. A že to, co nakonec zbude, bude něco opravdu vtipného,“ cituje Snow Korina.
Korina inspirovala láska k Busteru Keatonovi (k ní se vyznává většina umělců a umělkyň v knize), jedné z ikonických postav grotesek z počátků filmu. S Keatonem by si asi málokdo spojil brutální násilnosti. Spíš si ho spojujeme s legrací z narafičených pádů a přešlapů. Ale nejde nakonec o to samé? Síla sebeubližování jako umění vychází podle Snow z naší potřeby vidět chybující lidi: být s nimi ve spojení. Sledovat naše vlastní nepovedené kroky zveličené do neuvěřitelných, bolestných a, pokud sledováno z dálky, taky vtipných kaskadérských kousků.
Chceme vidět lidi trpět z jejich vlastního rozhodnutí, protože sebedestrukce a sabotáž vlastní budoucnosti našimi životy prostupuje taky. Prostřednictvím ostatních – skrz nadživotní, přepálenou verzi našich pochybení s křiklavou nálepkou ZÁBAVA – se snažíme porozumět sami sobě. Zatímco někde uvnitř nás to hrká uvědoměním, že člověk padající ze schodů by spíš než slyšet náš smích potřeboval pomoc.
V případě Harmony Korina Snow jeho tvorbu zajímavě spojuje s životním obdobím režiséra. Během natáčení Fight Harm byl Korine silně drogově závislý a nejistý si svou budoucností. Ve slavném rozhovoru s Davidem Lettermanem (kam má doživotní zákaz přijít, protože tehdy ukradl peněženku Meryl Streep) sám říká, že nepočítá s tím, že se dožije středního věku. Působí zároveň křehce i rozjetě, jako někdo, kdo je odhodlaný skočit z útesu do rozbouřených vln a nechat se jimi pohltit. Je v něm obrovská kuráž i nepředstavitelný strach. Snow vysvětluje, že to všechno se do Fight Harm promítá: „Viděl svůj projekt jako způsob, jak si vzít zpátky kontrolu nad svým rozkládajícím se životem. Tak moc se spojil se svou tvorbou, až přestalo záležet na tom, jestli to přežije, jestli mu vypadávají všechny zuby. A bylo jedno i to, že byl pořád závislý na tvrdých drogách.“ Korine tušil, že nebude žít už moc dlouho, a rozhodl se zbylý čas položit na oltář umění. Nakonec je ale stále mezi námi a na příští rok se chystá do kin jeho další podivný epos, což značí jeden z mála životních osudů popsaných v knize, který má nějaký „happy end“.
Nejen vysoké umění a oblak předurčenosti
Snow nikdy sebedestruktivní životní styl neglorifikuje, pouze citlivě hledá vysvětlení, proč se pro něj někteří autoři s cílem tvořit radikálně rozhodnou. Někdy je to čirá a promyšlená vize, jindy je to únik před bezútěšností každodenní reality. Korine projekt Fight Harm nakonec ukončil po tom, co byl fyzicky tak rozlámaný, že v něm nedokázal pokračovat. Zároveň si podle svých slov při přípravě neuvědomil, že skutečné bitky, na rozdíl od těch filmových, trvají většinou jen pár desítek vteřin, nejdéle něco přes minutu. A tak i po dlouhém a náročném natáčení měl materiál pouze na krátký film. Rozhodl se tedy celý koncept nechat být, přestože původně plánoval celovečerní snímek. Části z filmu ukázal až v roce 2018 na festivalu v Key West.
Barthesovská smrt autora v případě umělců, které Snow vybrala, dostává úplně jiné konotace – protože tady jde o smrt autora doslova. Jedna z nejsilnějších pasáží knihy se nevěnuje vysokému umění, které si s kánonem fyzicky drastické tvorby často spojujeme. Poslední kapitola s názvem „Lásko, pokud tě zabiju, co se stane s mým životem“ se zaobírá videem na YouTube. Dvaadvacetiletý kluk Pedro Ruiz a jeho přítelkyně Monalisa Perez, které v době natáčení bylo devatenáct a byla těhotná s jejich druhým dítětem, přišli s nápadem zbohatnout na šokujícím obsahu. Tedy právě jako v Knoxvillově Jackass, který jim byl inspirací. Abychom byli přesní, byl to konkrétně Ruizův nápad – což upřesnila Monalisa na svém Twitteru v roce 2017, když napsala, že spolu natočí jedno z nejriskantnějších videí všech dob. „JEHO nápad, ne MŮJ,“zdůraznila tehdy.
Střih. Na dnes již nedostupném videu stojí Ruiz s tlustou knihou, která ho má chránit, a čeká na to, až jeho partnerka, s velkým těhotenským břichem, vystřelí z pistole Desert Eagle. Ruiz chce prokázat, že masivní desky knihy kulku zastaví. Ještě před tím kluk popisuje, jak doufá, že společně natočí spoustu dalších videí a zbohatnou. „Jak jinak by kluk dělnického původu mohl vůbec zbohatnout a vychovat své dvě děti se střechou nad hlavou?“ může leckoho při sledování napadnout. Ruiz taky dodává, že pokud se něco náhodou zvrtne, je připravený potkat pána Boha. Fakt, že Ruiz už dopředu počítá s tím, že se mu jednoho dne jejich násilné pokusy mohou stát osudovými, dodává jeho nadcházející zbytečné smrti, která není ani uměním, ani zábavou, ani transgresivním aktem, určitý oblak předurčenosti.
Monalisa mu posléze prostřelí hrudník a Ruiz na střelnou ránu zemře. Ještě před výstřelem ale ze sebe nervózně souká věty, které slouží jako název závěrečné kapitoly: „Lásko, já to neudělám, nedokážu to. Co když tě zabiju? Lásko, co se pak stane s mým životem? To nejde. Nechci za to být zodpovědná.“
Perez se později svěřila, že Pedra potkala, když jí bylo teprve čtrnáct. Brzy na to čekali první dítě a mladík ji začal formovat podle vlastních představ. Monalisa byla připravená udělat cokoli, co by jí řekl, protože jiný život nepoznala. Po nechtěném zabití partnera strávila ve vězení „jen“ 150 dní, protože soudci z videa pochopili, že tohle rozhodně nebyla typická vražda. Pro většinu z nich šlo ale o nepochopitelný čin, protože nebyli obeznámení s tím, jak funguje internet a jaký senzacechtivý hlad ho obestírá.
Právě poslední kapitola víc než cokoliv jiného nabízí protipól jinak spíš pozitivní intepretaci sebepoškozující tvorby. Sebeubližování jako umění je dvousečná zbraň. A v rukou těch, kteří napodobují, co viděli na internetu, aniž by se zamysleli nad hlubšími důsledky svého jednání, nebo alespoň nad limity, které je třeba si stanovit, může vést ke zbytečně zmařeným životům. Je to smrt, která ovlivňuje nejen osoby, které si chtějí ublížit, ale také jejich nejbližší. Ti se pak s bolavými následky musejí zbytek života potýkat.
Nejzajímavější nápady jsou ty, kterých se zpočátku bojíme
V knize Philippy Snow je spousta nádherných pasáží, počínaje dojemným příběhem Jackass, které jsem do začátku svého čtení bral jen jako partu maskulinních machrů, kteří si dokazují, jakou bolest jako správní chlapáci vydrží, po silné momenty z života doutnající hvězdy Bustera Keatona, který na svém rozbíjení těla ukázal tu nejbytostnější lidskost, kterou máme: tedy křehkost strmého pádu dolů a neochvějnou vůli vstát a znovu čelit každodenním překážkám. Přes všechny stehy a dlahy jít vstříc lásce a štěstí, která za bolestí (možná) čeká.
Taky se tu píše o klaustrofobních experimentech Chrise Burdena, který se třeba nechal zavřít na pět dní do miniaturní školní šatny. A pochopitelně přijde na řadu i Marina Abramović a její intimní a stejnou měrou brutální performance nabourávající naše představy o osobní autonomii a bezpečí. Někdy je nejbezpečnější nechat se ohrozit. Nechat se pohltit vlastní představou, protože opačná možnost znamená nechat se pohltit světem. Abramović k tomu výmluvně říká: „Zajímají mě jen nápady, které se stanou vyloženě obsesivními. Ze kterých se cítím nesvá. Nápady, kterých se bojím.“
Kniha Což, jak víš, znamená násilí pojednává o lidech, jež zasvětili svůj život tvorbě, která je všechno, jen ne na první pohled nádherná. Zároveň ale připomíná, že my všichni si možná občas ubližujeme (nebo nás to minimálně napadá) z potřeby pocitu kontroly nad neovladatelným děním kolem. Z potřeby zastavit čas. Nebo jako způsob boje proti vlastním dotěrným myšlenkám a stresu, což se může týkat také alkoholu a drog – tedy nenásilné formy sebedestrukce. Někdy taky proto, že hledáme cestu, jak utéct všudypřítomným pohledům ostatních a společnosti, která od nás chce, abychom byli ideálně neustále krásní a reprezentativní. A někteří pak jdou opačnou cestou. Chceš mě atraktivní? Rozbiju se. Jako, dejme tomu, určitá cesta k sebepřijetí, k potlačení všech ostatních pocitů, které uvnitř bolí víc než řezná rána v koleni.
A někteří to dělají, protože „hoří jako komety a jinak než s výbuchem by spokojeně odejít nedokázali“ (citace z knihy). Snow se v úplném závěru věnuje básni Why Boba Flanagana, známého svým radikálním ničením sebe sama: „[Flanagan ve Why] jednou provždy potvrzuje, že si udržuje vzájemný a aktivní vztah se svým tělem, který není jen a čistě antagonistický, ale ve skutečnosti je mnohem častěji láskyplný: protože nakonec vždy ubližujeme nejvíc tomu, koho milujeme.“
Knihu Which As You Know Means Violence: On Self Injury as Art and Entertainment vydalo nakladatelství Repeater v lednu 2023.
***
