Sbohem, východní Evropo!
Mezi mýtem a historií: Jak se vypráví o východní Evropě
Kniha Sbohem, východní Evropo! (Host, 2025) slibuje ambiciózní a široce pojatý pohled na dějiny regionu, který bývá často definován spíše zvenčí než zevnitř. Jacob Mikanowski, novinář a spisovatel ze severoamerického Portlandu, se hned na prvních stránkách hlásí ke svým polsko-židovským kořenům a zmiňuje rodinnou historii, sahající přes Polsko do dalších koutů východní Evropy. Osobní vztah k regionu také vtiskuje svému pojetí dějin: akademický odstup kombinuje – tu více, tu méně úspěšně – s kulturní pamětí vlastní rodiny. A tak ačkoliv je kniha určena především americkým čtenářům, její záběr může oslovit i ty z postkomunistických zemí, byť některé interpretace známých událostí a osobností mohou působit poněkud zjednodušeně.
V první části věnované náboženství se Mikanowski nezaměřuje pouze na institucionalizované náboženské systémy, ale také na mytologické a kulturní vrstvy, které formovaly identitu východní Evropy. Zvláštní pozornost věnuje základním slovanským mýtům, jejichž vyprávění často začíná náboženskou konverzí, většinou opředenou smyšlenkami a báchorkami. „Korbel piva, skýva plesnivého chleba, kůrka sýra“: to je slovanský Excalibur. „Na pověstech o chudých rolnicích a řemeslnících, z nichž povstali králové, je něco sympaticky demokratického,“ poznamenává autor, aby následně příběh o Libuši, Přemyslovi či knížeti Popielovi bez okolků odmítl jako nesmysl. Skutečný původ východních Slovanů podle něj vyčteme jedině z půdy.
Tato část knihy zároveň patří k nejpřesvědčivějším: Mikanowski totiž nezůstává u tradičních témat, ale věnuje se i méně známým kultům, například bogomilství, nebo etnikům, jako jsou Huculové. Konflikt mezi křesťanstvím, pohanstvím, židovstvím a islámem se v knize proměňuje v živý, byť místy zjednodušený obraz duchovní plurality. To se projeví i při popisu známých postav, například Jana Husa, kterého představuje takto: „Jan Hus byl kněz, který se narodil kolem roku 1370 do chudé české rodiny. Vyučoval na pražské univerzitě a později se stal jejím rektorem. […] Jan Hus už sto let před Lutherem požadoval důkladnou reformu církve. Kdyby žil v době knihtisku jako on, možná by uspěl.“ Jde sice o popis věcný, ale svou zkratkovitostí a idealizací může na českého čtenáře působit jako kulturní anachronismus. (Hus se tu stává téměř pohádkovou postavou.)
Mikanowski se ve své knize věnuje i geopolitickým konstrukcím „střední“ a „východní“ Evropy. Připomíná, že Habsburkové se nejprve ustavili jako dynastie, a teprve poté začali hledat vhodný stát. „Dodnes zůstává záhadou, jak tato rodina německých loupežných baronů, která se ve svém rodném Švýcarsku stala terčem opovržení, dospěla k přesvědčení, že je předurčena sehrát důležitou roli ve světových dějinách.“ Ačkoliv Mikanowski Habsburkům neupírá zásluhy, s jistou fascinací líčí éru Rudolfa II. nebo habsburské snahy o sjednocení střední Evropy, jež daly vzniknout pojmu „Mitteleuropa“, coby představě o prostoru pod německým (či habsburským) vedením, plném kavárenských stolků a Sacher dortů. Ta však často kontrastuje s realitou mnohonárodnostních společností, které habsburská moc integrovala a někdy spíše umlčela než skutečně sjednotila.
Jako jistý protipól autor charakterizuje východní Evropu jako prostor považovaný za periferní, chaotický a pod historickým vlivem Ruska a Osmanské říše. Mikanowski ji líčí jako kulturně rozmanitou a otevřenou zemi, která z dálky může působit jako pestrý a otevřený svět. Avšak nezapomíná ani na její temnější stránky. Ruské impérium mu mimo jiné evokuje „vypíchnuté oko, bezzubá ústa a useknutou ruku“, tedy obraz, který se vymyká romantizujícím představám o východní Evropě. Mikanowski ukazuje, že ani v období po první světové válce v tomto regionu nebylo možné mluvit o třídní rovnosti. Místo toho zůstával rozdělen hlubokými propastmi, které svědčily o rozdílech mezi ideály a realitou každodenního života. Tento rozpor mezi teorií a praxí se stal jedním z trvalých rysů východoevropských společností v průběhu dvacátého století.
Ve třetí části knihy, která se soustředí na minulé století, styl vyprávění přechází k osobnější rovině, přičemž se čím dál více přibližuje například stylu Orlanda Figese a jeho slavné knihy Natašin tanec. Pokud jde o dějiny, zaměřuje se spíše na kulturní život, popkulturu a každodenní realitu lidí, a čtenáři tak umožňuje přiblížit se tématu. Kultura a umění se stávají prostředkem k vyjádření širších historických procesů a tragédií, které východní Evropu formovaly.
Když Mikanowski popisuje události na Ukrajině kolem roku 1919, objevují se určité nepřesnosti. „Na jižní Ukrajině založili anarchisté vedení revolucionářem Nestorem Ivanovyčem Machnem svobodné území Machnovščyna, což byla bezstátní anarchistická společnost složená ze zemědělských komun, která se rozkládala na ploše větší než Belgie.“ Podobně jako u Jana Husa se sice nedopouští zjevných chyb, volba označení „Machnovščyna“ je však poněkud nešťastná. Tento termín se používá spíše pro označení hnutí a nikoliv území, a mívá pejorativní nádech, který mu vtiskla především sovětská propaganda, snažící se diskreditovat Machnovo působení v oblasti známé jako Huljajpole. Na druhou stranu Mikanowski tento fenomén obratně zasazuje do širšího kontextu – zmíněná společnost totiž, podobně jako Republika Rad či Banátská republika, patřila k řadě krátkodobých, často idealistických uspořádání, která ve východní Evropě vznikala i zanikala spolu s revolučním zápalem.
Mikanowski ve své knize věnuje pozornost i výtvarnému umění, přičemž se zaměřuje na výrazné osobnosti a jejich vliv na kulturní dění východní Evropy. Zvláštní pozornost věnuje Marcu Chagallovi, u jehož rané tvorby oceňuje sílu imaginace, jeho pozdější práce však bez okolků označuje za sentimentální kýč. Připomíná také Chagallovu angažovanost v kulturní politice nového režimu po roce 1917, kdy malíř působil jako pedagog a organizátor uměleckého života ve Vitebsku, kde se stal jednou z vůdčích osobností kolektivu UNOVIS. Právě zde se však jeho poetický přístup dostal do střetu s radikálně avantgardní estetikou Kazimira Maleviče, který jej nakonec z kolektivu vytlačil.
Mikanowského kniha Sbohem, východní Evropo! představuje ambiciózní pokus uchopit region, který se často vzpírá jednoduchým definicím. Prostřednictvím historických epizod, kulturních střetů i osobních vazeb vykresluje obraz prostoru, jenž je konkrétní i mytický. Ačkoliv autor místy sklouzává ke zjednodušování, jeho schopnost propojit detaily s velkými dějinami činí z knihy inspirativního průvodce po kulturní krajině východní Evropy.
Jacob Mikanowski: Sbohem, východní Evropo: Intimní dějiny rozdělené země
Host, 2025
Překlad: Irena Steinerová
