Beznadějné vyhlídky
Střízlivý pohled na českou současnost a nedávnou minulost nedává mnoho nadějí, že se naše společnost bude umět vypořádat s výzvami budoucnosti. Vše napovídá, že se levici nepodaří přesvědčit ostatní o potřebě sociálního smíru i nutnosti čelit hrozícímu ekologickému kolapss a namísto toho dojde ke spojení populistických autoritářů s novými konzervativci a strážci „volného trhu“.
„S tím ale nemůžeš nic dělat, to je přeci přirozené,“ slýchávám od dětství hlášku, která mi má zabránit přemýšlet o tom, že jiný svět je možný. Přirozené jsou rozdíly mezi ženami a muži, ze kterých vyplývá celá řada omezení pro obě pohlaví, přirozeným se později, po roce 1989, stal i kapitalismus s jediným bohem soukromého vlastnictví. Všechno, co se přirozenost snaží zpochybnit, je sociální inženýrství, komunismus, totalita.
Když stojíte proti hodně silné a velkou částí společnosti zvnitřněné ideologii, je těžké argumentovat. Postavíli vám názorový oponent předem ohrádku, do které vás uzavře, v jeho očích z ní nevyjdete, ať uděláte cokoliv. Proto jsem se v minulosti snažila s tímto typem argumentů polemizovat co nejméně a neztrácet jimi čas. Měla jsem velké štěstí, že jsem své mládí prožila na „konci dějin“, a měla jsem tak jistotu, že tyto neshody postupně pominou a svět se bude už jen zlepšovat. V této iluzi jsem žila od podzimu 1989 do podzimu 2011, celých dvaadvacet let. Zlomem pro mě byly demonstrace na Šluknovsku, kde jsem viděla zfanatizovaný dav. Uvědomila jsem si, že pokud jsou lidé dostatečně frustrovaní, je možné všechno.
Hroucení jistot
Lidí, kteří ženu viděli jako jasně daný soubor povahových a fyzických vlastností a jako bytost předurčenou k rození dětí a péči o své bližní včetně manžela, nebylo kolem mě zas tolik. Lidí, kteří svobodu nabytou v roce 1989 vnímali velmi omezeně, tedy jako svobodu vlastnit a cestovat – a opomíjeli tak celou škálu lidských práv, schválených a ratifikovaných v mezinárodních paktech většinou států na světě –, bylo kolem mě mnohem víc. Přesto mě optimismus neopouštěl, protože jsem věděla, že dědictví reálného socialismu jednou pomine a společnost se s ním vyrovná. Byla jsem přesvědčena, že je jen otázkou času, kdy českým elitám dojde, že nemůžou opomíjet všechna sociální a kulturní práva jen proto, že bojem za sociální spravedlnost se zaštiťoval minulý režim. A vlastně jsem měla pravdu. Uplynuly jen tři desítky let a začalo se to lámat. Až na to, že postupné probouzení z neoliberálního snu neprovází sebereflexe, což znemožňuje smysluplnou debatu o minulosti, současnosti i budoucnosti.
Kromě toho svět se mezitím posunul dál a dnes už je asi i největším optimistům jasné, že na konci dějin nejsme. Kromě klimatické krize, která na nás už začala doléhat, je svět ohrožený čím dál tím větším příklonem k různým podobám konzervativního autoritářství. Pro mnohé lidí je současný svět natolik nepřehledný, že se jim jeví ztráta některých svobod jako přijatelné řešení, které jim přinese jistoty, jež jim scházejí. Levice selhává nikoliv v analýze současné situace, nýbrž v nabízených řešeních, a to zejména
na politické úrovni. Část levice už dokonce rezignovala na levicová řešení a rozhodla se využít společenského příklonu ke konzervatismu tak, že k němu sama konvertovala. Týká se to kromě některých intelektuálů třeba i velké části České strany sociálně demokratické.
Krok zpět
V neoliberální vlně posledních tří dekád se téma pracovních podmínek, sociálního bydlení, ale třeba i sexuálního a domácího násilí v českém veřejném prostoru upozaďovalo. Není náhoda, že všechna sociální témata v novinách mnohem víc pokrývají ženy novinářky a že tato témata jsou vnímána jako lehká, oproti těm těžkým, kterými jsou politika a ekonomika a která jsou doménou mužů. Skoro by se mohlo zdát, že sociální a ekonomické spolu snad ani nesouvisí. Zdánlivě samozřejmé odsunutí sociálních i feministických témat, které mělo být dílem nikým neregulované volné soutěže a přirozeného řádu věcí, vlastně připravilo půdu pro novou konzervativní éru, v níž nás zřejmě čeká omezování žen v jejich právu na potrat a další zásahy do dávno vybojovaných práv.
Totéž platí pro těžce vybojovaná práva sociální, zejména pak vše, co se týká pracovních podmínek. Před více než sto lety jsme si jako společnost vybojovali osmihodinovou pracovní dobu. Dnes se tento výdobytek považuje za přežitek a nedodržuje se i v povoláních nekvalifikovaných, ani v těch superkvalifikovaných a kreativních. Pracovat po večerech a o víkendech je zcela normální a většina lidí si ani neklade otázku, proč je na nás v tomto ohledu vytvářen čím dál větší tlak. Přitom bychom jako společnost mohli využít veškerého technologického pokroku v náš prospěch a pracovat méně. Místo toho je například automatizace zneužívaná hlavně jako argument, proč není možné lidi zaplatit tak, aby jejich mzda byla důstojná. Protože „když bude jejich práce příliš drahá, nahradí je stroje a o práci přijdou“, vyhrožují lidé bez humanistické imaginace.
Fiktivní nepřítel
Mám-li konstruovat představu budoucnosti, můžu se vydat dvěma směry. Můžu si představovat, čeho všeho by se dalo díky lidské inteligenci, invenci, technologickému pokroku i altruismu, který je většině lidí vlastní, dosáhnout. Nebo se můžu podívat realitě do tváře a popsat apokalypsu, která nás s největší pravděpodobností čeká.
Začnu realističtějším scénářem, který již započal zasnoubením neoliberálního kapitalismu s konzervativním autoritářstvím. České kulturní elity tuto hrozbu podceňují, protože se již třicet let klepou strachy, že tu někdo bude chtít zavádět komunismus. Pro samý strach z gulagů, které koukají z očí všem, kteří s nimi nesouhlasí, nevidí, co se ve skutečnosti děje. Na jejich frenetickém strachu z komunismu je zábavné i to, že komunismem může být prakticky cokoli, například i vrcholný projev kapitalismu, kterým je vláda oligarchy Andreje Babiše. Označení bolševik, bolševický, komunismus, komunistický je vyhrazené pro všechno, z čeho mají strach. Neschopnost rozlišovat nakonec povede k tomu, že nezareagujeme včas na výzvy, které nás jako společnost čekají.
Vzhledem k tomu, že kvůli internalizované ideologii nemůžeme omezovat významné ekonomické hráče (vždyť to by byl „komunismus“), dá se předpokládat, že vliv korporací a velkého kapitálu bude nadále ovlivňovat demokratické procesy. V praxi to znamená, že lidé nemohou rozhodovat o dění kolem sebe. Konkrétním příkladem je situace, kdy se nějaká korporace rozhodně někde něco postavit a lidé, kteří v tom místě žijí, si to nepřejí. Stačí se podívat na historii posledních třiceti let v ČR a na to, jak podobné zápasy dopadly. Vzhledem k tomu, že jedno procento nejbohatších lidí vlastní víc a víc kapitálu a státy rezignovaly na jednu ze svých základních funkcí, tedy redistribuci bohatství, a mezinárodní společenství dodnes nebylo schopné nic udělat s daňovými ráji, není pravděpodobné, že by v této otázce nastal nějaký zvrat.
Konzervativní revoluce
Připočteme-li k tomu čím dál častější vítězství politiků, kteří se netají autoritářskými sklony, ať už v našem regionu, nebo jinde ve světě, dá se předpokládat, že se velký kapitál s autoritáři dohodne a my vstoupíme do nové éry. Směr budoucího vývoje naznačuje třeba Viktor Orbán, který s chutí omezuje práva zaměstnanců. Budeme svědky omezování lidských práv, jak kulturních, tak sociálních. Konzervativní linie bude pro ženy znamenat výrazně nižší mzdy, ztrátu práv, a pokud budou žít bez partnera, i propad do absolutní chudoby.
S argumentem přirozenosti dojde i na legitimizaci domácího násilí. Nejméně logickou součástí tohoto argumentu je tvrzení, že ženy a muži přeci nejsou stejní. Z toho by vyplývalo, že existují dvě skupiny lidí: na jedné straně ženy, které sdílejí určitý soubor vlastností a charakteristik, a na straně druhé muži, kteří jsou si také navzájem povahově podobní. Tato teorie se nám snaží sugerovat, že „neženské“ chování u žen je něco špatného, a muže zas vhání do pozic, kde mnozí nechtějí být, protože nesplňují požadavky na mužnost. Je to možná největší konzervativní lež, protože opomíjí zjevnou skutečnost, že lidé jsou různí a jejich povahy, předpoklady a ambice se často neshodují s představami o tom, co by měli ženy a muži dělat. Jakkoliv je tato argumentace absurdní, v blízké budoucnosti bude zřejmě často zaznívat. Když k tomu připočteme masové přesuny lidí z oblastí neobyvatelných v důsledku klimatické změny a následný boj o zdroje, musíme si připustit, že nás nic hezkého nečeká.
Snění o cestě ven
Pojďme ale na vteřinku snít. O společnosti, která si uvědomí, že ji bezprecedentně ohrožuje jak klimatická krize, tak drastické sociální rozdíly. Pojďme si představit, že vhodnými fiskálními nástroji využijeme automatizaci k tomu, aby se snížila pracovní doba a zvýšily mzdy. Tím pádem se budeme mnohem více věnovat svým rodinám, přátelům a koníčkům. Přijmeme mezinárodní lidskoprávní dohody včetně ekologických, které zabrání nadnárodním korporacím ničit planetu i sociální a kulturní systémy a donutí je platit spravedlivé daně. Základním předpokladem pro sociálně soudržnou a harmonickou společnost je bezesporu vzdělávání, které v tom hezkém nereálném světě nebude založené na disciplinaci, ale zajistí rozvoj svobodných osobností vědomých si svých práv i odpovědnosti vůči společnosti.
A jak změn dosáhneme? Postupnou změnou, anebo revolucí? Tuto debatu vedeme na levici už nějaký čas, jen o tom nemluvíme nahlas, protože jsme uzavřeni v obavách, že jakákoliv diskuse na toto téma z nás v očích veřejnosti udělá budovatele gulagů. Já sama jsem rozhodně pro postupné změny, protože každá revoluce je příležitost pro dravé osobnosti, které přeberou moc, a v konečném důsledku se mnoho nezmění.
Hlavně ale nemá smysl se o to hádat, protože my sami žádných změn nedosáhneme, jelikož nejsme schopni vysvětlit své vize a oslovit lidi tak, aby uvěřili tomu, že jiný svět je možný. Debata, zda revoluce, nebo postupné změny, je tak vlastně zcela zbytečná. Takže se v klidu můžeme vrátit k vizi asociální, autoritářské a konzervativní klimatické apokalypsy a modlit se, abychom umřeli dříve, než přijde. ∞
---
