Jak se modlit za Ukrajinu II
Nejsem věřící, snažím se pouze pochopit, jaké to je. Pronikla jsem mezi Ukrajince žijící v Praze a vyzpovídala tři ženy i dva duchovní z odlišných církví. Jak se člověk cítí, když chodí pravidelně do kostela, a jakou jistotu to přináší ve světě, který se proměnil v jeden velký chaos? Ve světě, kde člověk musí utéct před válkou ze svého domova, zpřetrhat vazby a začít někde znovu.
V místnosti se mačkají lidé v bundách a kabátech. Osobní prostor neexistuje – dotýkají se vás ramena ostatních a tam, kde máte nějaké místo na nohy, běhají a lezou děti, takže se musíte soustředit, abyste neztratili stabilitu. Po obvodu místnosti svítí uzounké svíčky a ze všech zdí na vás dohlíží svaté ikony. Přichází kněz, ukrajinsky báťuška, ve zlatém rouchu a s kadidlem v ruce.
Je neděle ráno a začíná svatá liturgie v pravoslavném kostele svatého Mikuláše v Rooseveltově ulici v pražských Dejvicích. Cítím napětí, očekávám, že by mělo přijít něco velkého, protože tolik nádhery a ozdob tady prostě nemůže být jen tak.
Za vrchol pravoslavné bohoslužby je považováno svaté přijímání, pro mě je vrcholem nenápadná ukrajinská písnička, kterou věřící zazpívali jen tak mimochodem během kázání v církevní staroslověnštině. Celé kázání poslouchám vedle Viktorie, která se bohoslužby účastní pravidelně každý týden. Dřív chodila do kostela v Charkově, odkud utekla kvůli válce. Při nenápadné ukrajinské písničce se jí zaleskla v očích slza.
Zeptala jsem se ukrajinských věřících, co si člověk na útěku s sebou odnese, v zavazadle i ve svém srdci, a z jakých fragmentů si pak tvoří svou náboženskou identitu. Mými respondentkami byly tři ženy, Viktorie, Světlana a Darya, z nichž každá prožívá svůj vztah k Bohu trochu jinak. Setkala jsem se také s představiteli duchovenstva, Vasilijlem Čerepkem z církve pravoslavné a Vasylem Slivockým z církve řeckokatolické, jejich postoj jsem popsala v prvním díle.
Jak se cítíš v českém kostele, Viktorie?
„Ve svatém Mikuláši si připadám jako doma!“ směje se Viktorie, když spolu mluvíme v kavárně. Míchá si velké kapučíno se šlehačkou, kterou si speciálně doobjednala. „Chodíme tam, protože tam chodil můj manžel, když v Čechách pracoval ještě před válkou, líbilo se nám to, chodí tam hodně věřících z Ukrajiny.“
Viktorie je drobná brunetka, její gesta jsou mimořádně jemná, ale působí neuvěřitelně silně. Vysvětluji si to tím, že ve své rodné zemi byla tanečnicí. V Čechách pracuje jako asistentka ukrajinských dětí ve škole, je neustále zaneprázdněna, náš rozhovor pro ni představuje výjimečný zlomek času na zastavení se.
Viktorie se narodila v Charkově a do pravoslavné církve ji přivedla kamarádka až jako dospělou. „Já jsem měla vždycky uvnitř nějakou myšlenku, že bych chtěla chodit do kostela, ale moje rodina slavila jen Velikonoce.“ Podle jejích slov je na východě Ukrajiny málo lidí opravdu věřících, dává to za vinu těžké historii regionu.
Kostel v Dejvicích není typickým kostelem, vlastně se vzhledově dost liší od kostela Proměnění Páně, který Viktorie navštěvovala v Charkově. Do jejího domovského chrámu se vešlo až tři sta lidí a byl postaven ve stylu ukrajinského baroka, celý barevný, s pozlacenými střechami. Kostel svatého Mikuláše se naproti tomu ukrývá v suterénu činžáku a lidé často stojí na schodech nebo na ulici, protože se do modlitebny nevejdou.
Průběh bohoslužeb v obou kostelech je ale velmi podobný, což Viktorii dodává klid a jistotu. Navíc je ráda, že se kázání může účastnit. „Víte, na Ukrajině má pravoslavná církev hodně problémů a lidé často nemohou chodit do svého kostela. Tak jsme rádi, že jsme tady a tu možnost máme,“ popisuje.
Přechod k jiné církvi
Náboženská krize a politické dění na Ukrajině se promítá do osobního života věřících. Pro někoho nebyl problém přejít z tradičního pravoslaví moskevského patriarchátu do „nové” Pravoslavné církve Ukrajiny, která vznikla spojením dvou pravoslavných odnoží v roce 2018. Někdo tento krok ale považuje za nesprávný a drží se původního vyznání. Situace v současné pravoslavné církvi ale může vyústit i do změny vyznání.
Nejčastěji přecházejí věřící z pravoslaví do řeckokatolické církve, která si ponechala východní liturgii, uznává ale papeže jako svatého otce. Pro symbolický přechod k řeckokatolické církvi se rozhodla i Světlana. „Velký důvod k přechodu z pravoslavného do řeckokatolického kostela byla samozřejmě ta válka. Tam, kam jsem chodila před válkou, do kostela na Olšanských hřbitovech, tam byla hodně proruská atmosféra,” vysvětluje mi ve své kanceláři.
Světlana nepodstoupila přechod byrokratický, prostě jen začala chodit do jiné církve. A u Boha přece podle ní žádná byrokracie není potřeba. Světlana pracuje jako interkulturní pracovnice v neziskové organizaci Inbáze, kde pomáhá v integraci nově příchozím uprchlíkům. Světlana přišla do Prahy už v roce 2007 z Užhorodu na západní Ukrajině. Je rázná a energická, udělala si na mě čas v hektickém dni mezi schůzkami s klienty-migranty. Narodila se do silně pravoslavné rodiny, ale po válce začala chodit do řeckokatolické katedrály svatého Klimenta na Starém Městě.
V jejím rodném městě je podle ní více těch věřících, kteří chodí do církve moskevského patriarchátu. „Oni říkají, že víra se nemá spojovat s politikou, že víra je něco jiného a proč se do toho motá politika. No ale tam pak je obrovský prostor pro propagandu,” vysvětluje Světlana.
Jistota v katedrále svatého Klimenta
Katedrála, kam Světlana chodí dnes v Praze, patří pod exarchát řeckokatolické církve a jedním z knězů je Vasyl Slivocký. Světlana doplňuje: „Ve svatém Klimentovi je jistota, že se nebude mluvit proti Ukrajině, protože tomu knězi strašně záleží, jaký je v tom kostele duch církve. A on vždy tu bohoslužbu vede ve stylu „Tak se pomodleme za naše zbrojní síly Ukrajiny…“ Když si poslechnete, jak se mluví v kostele na Olšanských hřbitovech, to je hned poznat ten rozdíl, jak mluví s lidmi – oni to obchází, oni neříkají, že je to válka, tam mluví zamlženě.“ Zvykla si na jinou liturgii, uklidňuje ji zvuk varhan, který v pravoslavném kostele nikdy předtím neslyšela.
Světlana se ve své práci setkává s ukrajinskými příchozími a pomáhá jim zorientovat se v novém prostředí. Na náboženství se jí ale nikdo moc neptá. V Praze je jedenáct aktivních pravoslavných obcí, které slouží pravidelné bohoslužby. Situace se ale mění, v únoru došlo k uzavření kostela na ruské ambasádě. Kostely si nově příchozí věřící Ukrajinci nejčastěji vybírají na základě známostí.
Podle Viktorie se ukrajinský lid čím dál tím více zdráhá mluvit o víře veřejně. „O církvi se s nikým moc nebavím, jen s nejbližšími. Lidé se bojí o tom mluvit. Nikdo neví, kdo ke komu patří. Někdo začne něco dokazovat, křičet a my se nechceme dostat do konfliktu, takže o tom veřejně nemluvíme.” Náboženství na Ukrajině nikdy nebylo jednotné, ve válkou vyostřené situaci jsou ale lidé stavěni do nových hraničních situací.
Doma to bylo klidnější
O osobním prožitku jsem si povídala i s Daryou, Ukrajinkou, která do Čech přišla z Donbasu hned po začátku války. S ní mluvím v kanceláři integračního střediska pro cizince, kde nyní pracuje. Darya působí velice křehce, dává si velký pozor na svou výslovnost, je precizní a často se vrací ke svým vzpomínkám na domov.
Vzpomíná na kostel v Kramatorsku, kam chodila s láskou. Jednalo se o nádherný kostel uprostřed parku. „Když jsem byla na Ukrajině, chodila jsem často do kostela. Mám ráda ten rituál se svíčkami – ty se zapalují za lidi, kteří jsou nemocní a za ty, kteří už třeba zemřeli. Zapálíš svíčku, a uvnitř sebe tím uděláš hezkou vzpomínku na ty lidi.” V tomhle si rozumíme, obřady za zemřelé zatím ještě z našeho ateistického státu nevymizely. Sama zapaluji svíčky za ty, kteří tu už nejsou.
Darya se po příjezdu do Čech šla podívat do kostela jen dvakrát, na svátky. Chybí jí domov a nedokáže v kostele najít takový pocit bezpečí, který cítila ve „svém” kostele v Kramatorsku. „Doma to bylo klidnější, pomáhalo mi to vydechnout a mít hezkou náladu cestou z kostela. Ale když jsem šla na bohoslužbu tady, tak jsem se necítila příjemně. Kostel máme daleko a skoro se tam nevejdeme, chodí tam moc lidí.”
Darya se navíc ztrácí v náboženských jazycích – pochází z oblasti na hranicích Ukrajiny a Ruska, kde se v kostele používala výhradně ruština. To vedlo k tomu, že ti, kteří byli v době Sovětského svazu nuceni mluvit rusky, neměli možnost jako mladí přivyknout staroslověnské liturgii. Dnes se tito lidé cítí při ukrajinských i staroslověnských bohoslužbách rozpačitě. Naučit mozek přemýšlet v jiném jazyce je pro ruskomluvící Ukrajince obtížné.
„Já staroslověnsky nerozumím. Pro mě to je divné. Já se na Ukrajině modlila v ruštině, prostě ten kostel, kam jsem chodila, tak byl – ještě před válkou – pod moskevským patriarchátem a mluvilo se tam rusky. Dnes už kážou v ukrajinštině, ani biskup se nezměnil, jen jazyk,” vysvětluje. Darya dnes už kromě ukrajinštiny zvládá i češtinu, ale přiznává, že ruština je pro lidi z východu součástí jejich identity. „Já jsem se vyjadřovala v ruštině, náš mozek funguje v ruštině, když chceš něco rychle vysvětlit, tak to jasně řekneš v ruštině,” prozrazuje.
Vztah k víře
Společné setkávání v církvi, je jednou z cest, jak uprchlíkům pomoci najít nové sociální vazby a nenechat je vlát v prostoru. Každý migrantský příběh je ale jiný a nedá se generalizovat či předpokládat. Tak je to i v případě ukrajinských věřících, které sice potkáváme v českých kostelech, ale jejich víra je vždy niterná a pouze jejich.
Darya do kostela v Praze už pravidelně nechodí, svůj kousek víry si ale společně s dcerou přivezly s sebou. „Když jsme s dcerou odjížděly z Ukrajiny, tak ona měla všude kolíčkem připnuté jméno a moje telefonní číslo, kdyby se jí něco stalo. Na tričko si kolíčkem připnula i svatý obrázek a křížek, který dostala ke křtu. Odjezd byl náročný, tak si dcera jako talisman pro štěstí vzala i tyto předměty. Křížek máme dnes schovaný v novém domově, připomíná nám cestu,” vypráví Darya a rozzáří se jí oči.
Viktorie o své víře nepochybuje, její vztah k Bohu se nezměnil ani po válce. Nevyčítala mu, co se stalo. „Takový je život. To, co se děje, to dělají lidé. To není Bůh. Kdo věří, ten je silnější, nemůžeš udělat nic tomu, který věří,” usmívá se během našeho rozhovoru. „Když nevíš kudy kam, vejdeš do kostela – a je ti dobře!” Pro Světlanu je chození do kostela také stále milá věc, která ji osvobozuje od toho, co se ve světě děje: „Já si myslím, že Bůh je jeden jedinej, ale každá kultura ho nazývá jinak. A je dobré v něco věřit. Hlavně v něco věřit.”
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
