Obyčejný člověk

Adéla Hořejší
5. 2. 2018
                                                                                                                                               ©Barbora Klimszová

Moje přítelkyně Anna využila náhodného setkání s Tomiem Okamurou, aby ho upozornila, že jeho projevy nepůsobí dobře na děti, že se pak ve škole dohadují, jestli se bát cizinců. Zeptala se ho, zda vnímá i tuto rovinu svých slov, že může do dětí zasévat zášť. Politik se na ni rozkřičel, že nenávist nešíří, protože ho volilo více než čtyři sta tisíc lidí.

Jeho výstup bychom mohli považovat za směšný. Stejně jako výrony jeho kolegy Roznera, které se vyznačují neschopností sjednotit obsah s formou, častěji absentuje obojí. Bohužel to směšné není. Oba dva v minulých dnech popírali vyvražďování Romů.

Na holokaust jsme se zvykli dívat jako na zločin, který se odehrál dávno a s nímž nemáme nic společného. Využili jsme možnosti ukázat na nacisty jako na nositele zla; Češi z toho vycházejí jako bezmocní obyčejní lidé, kteří se nepodíleli na moci. Člověk, který válku nevyvolal, který proti Židům ani Romům přeci (téměř) nic nemá, je přinucen žít v nedobrých poměrech, někdy je přinucen se zlými spolupracovat, je obětí, trpí. Skutečně však válku nevyvolal? Člověk, který je lhostejný k hodnotám demokracie, nejsou v jeho zorném úhlu, ten svými projevy hodnoty svobody, tolerance, rovnosti ničí. Každý takový člověk připravuje svým životem situace, za něž odmítá nést odpovědnost. Rozsah a míra spoluodpovědnosti českého obyvatelstva za šoa zůstala dosud nenahlédnuta. Byli to Češi, kteří v Letech Romy mučili. V českých rodinách se vyskytuje a již generace dědí ukradený židovský majetek, v katastrech jsou stále k vidění dopisy, v nichž se obyčejní Češi předhánějí v tom, kdo bude lepším arizátorem. Příběhy těch, kteří udávali, nebo jen těch, kteří mlčeli, těch, kteří se dívali, jak malé děti nastupují se svými padesáti kily do dobytčáků, které je připravují o důstojnost, aby mohly být zavražděny jako hmyz, jsou vytěsněny, překryty dalšími generacemi. Zlo, které působilo v celospolečenské šíři a které nebylo pojmenováno ani odčiněno, se stalo kolektivním traumatem a může plně propuknout znovu. Obyčejný člověk, který strhne křehkou ochranu demokracie a projeví zdivočelé pudy.

Tomio Okamura a Miloslav Rozner popírají šoa, popírají vyvraždění Romů, útočí na oslabené, na lidi v ohrožení života. Společnost těmto hlasům dala legitimitu, sílu. Tatáž společnost, která by odmítla nést odpovědnost za případné důsledky činů těchto lidí, kdyby byli nositeli ještě větší moci. A stejná společnost má také možnost věci změnit – není pouhou obětí. Hlas Tomia Okamury lze učinit opět směšným.

Popírání, že došlo k vraždě, je útokem na oběti již cele zmrzačené a poškození jsou vystaveni dalšímu ohrožení. Romům se v naší společnosti nežije bez obtíží ani dnes, čímž se pocit úzkosti prohlubuje. Jsou lidmi, byli jimi kdy vůbec? Podstatou zla je nedostatek empatie. Člověk, který druhého záměrně zraňuje, nic dobrého nepřináší. Ani nenaplní očekávání svých voličů. Nezajistí jim lepší život, zemi neochrání před uprchlíky, případně Židy, Romy nebo homosexuály. Jediné, před čím může politik Okamura člověka skutečně „ochránit“, je pravdivý pohled na sebe samého. A v tom také spočívá klíč, jak z toho ven. Nenechat se zlákat úlevnou náručí bezbrannosti a jednoduchých odpovědí, ale podívat se poctivě sami na sebe a vydat se na dobrodružnou a rozmanitou cestu otázek.

---

Adéla Hořejší je právnička, která se specializuje na lidská práva, ochranu osobnosti a rodinné právo. Z veřejně známých kauz obhajovala trestně stíhanou porodní asistentku Ivanu Königsmarkovou a vedla spor se státem o domácí porody před Evropským soudem pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít