Saša Filipenko: Jazyk patří mně, ne impériu
Kdo prosazuje kulturní bojkot a proč jde spíše o intelektuální pózu než skutečný postoj? „Lidé si myslí, že když zakážou vydávání knih v ruštině, nějak tím přispějí k vítězství ve válce. Je to, jako by se snažili vyléčit rakovinu nosním sprejem – takhle to prostě nefunguje,“ říká běloruský spisovatel Saša Filipenko, jeden z hlavních hostů letošního veletrhu Svět knihy. V rozhovoru s literární teoretičkou Olgou Pavlovou mluví otevřeně o životě v exilu, o roztříštěné běloruské diaspoře i o tom, proč mu jeho mateřský jazyk nevezme ani impérium, ani tlak veřejného mínění.
Narodil jste se v Minsku. Jak emigrace ovlivnila Vaše vnímání Běloruska?
Mám pocit, že jsem na dlouhé služební cestě.
Plánujete se do Běloruska vrátit?
Samozřejmě, ale teď je těžké si to představit. Hrozilo by mi třináct let vězení. Byl jsem označen za extremistu. Jsem v hledáčku jak Ruska, tak Běloruska, takže o návratu zatím nemůže být řeč. Během let v emigraci jsem si uvědomil, že Bělorusko je opravdu skvělá země. V mnoha ohledech evropštější než některé evropské státy. Dnes je sice chudá a pod diktaturou, ale má evropské hodnoty. Někdy si lidé v Bělorusku zaslouží být nazýváni Evropany víc než samotní Evropané.
V románu Rudý kříž i v dalších knihách popisujete postsovětský prostor. Jak vnímáte roli Běloruska v tomto kontextu? Máte pocit, že ztratilo svou identitu, nebo ji stále hledá?
Dnes je to složité. De facto se nacházíme ve stavu kvaziokupace ze strany Ruska. Ani si plně neuvědomujeme, jak moc jsme na něm závislí – trochu jako republika Tatarstán, jen máme o něco větší pravomoce. Osobně bych si přál, aby bylo Bělorusko součástí Evropy. Od dětství jsem se cítil jako Evropan a vždy jsem Bělorusko vnímal jako evropskou zemi. Zároveň ale věřím, že to rozhodnutí musí učinit sami Bělorusové. Mělo by být potvrzené referendem. Je pro mě důležité, aby instituce fungovaly správně a rozhodnutí nevycházela shora, ale ze samotné společnosti. Nemohu mluvit za všechny, jsme velmi různorodí. Myslím si však, že většina, možná až devadesát procent Bělorusů chce nezávislost a život jako samostatný národ. Směřování pak Bělorusové vnímají různě: někteří chtějí zachovat vztahy s Ruskem, jiní tíhnou k Evropě. A pak jsou tu ti, kteří by nejraději obojí. Myslím, že je to v pořádku. Měli bychom mít možnost být neutrální. Bělorusko by mohlo být mostem mezi Východem a Západem. Zajímavé je, že už od dětství nám říkali: máme ideální geografickou polohu. Jsme ve středu Evropy, a to je naše hlavní výhoda. V praxi tím ale většinou trpíme. Celé dějiny Běloruska jsou příběhem cizích konfliktů, které se odehrávají na našem území. Stáváme se arénou, jevištěm, něčím jako Eurovize, jen v mnohem tragičtějším smyslu. Proto bych si přál, abychom se konečně naučili využívat své výhody, a ne jimi trpět. Aby se naše centrální poloha stala příležitostí, ne prokletím.
V roce 2020 jste se aktivně postavil proti režimu Alexandra Lukašenka. Poté jste musel emigrovat. Jaký máte vztah k běloruské diaspoře a její roli při podpoře protestů?
Odešel jsem v roce 2020, protože by mě tehdy jinak zatkli. Co se týče diaspory, nikdy jsem o tom vlastně moc nepřemýšlel. Dnes je v exilu zhruba milion Bělorusů. Žádný z mých přátel, se kterými jsme společně chodili na protesty, už v Bělorusku nežije. Jsme rozesetí po celé Evropě, jako když se rozbije zrcadlo a střepy se rozletí na všechny strany. Nemyslím si, že mám jasně formulovaný postoj k diaspoře. Spíš mám vztah k tomu, co se děje v naší zemi, k Bělorusům, kteří musí žít v emigraci. Nemohou se vrátit třeba ani na pohřeb, protože i tam už dnes zatýkají. Nejsem si ale jistý, jestli vůbec nějaká skutečná diaspora vznikla. Možná jen v Polsku, kde je nás hodně.
Od začátku války na Ukrajině v roce 2022 přestalo mnoho zemí EU vydávat víza nejen Rusům, ale i Bělorusům. Jak se k tomu stavíte?
Myslím, že je to logický důsledek fungování institucí. Je to pochopitelná reakce na situaci, která nastala. Přijde mi zvláštní, když se na to Rusové nebo Bělorusové ptají Evropanů, tu otázku bychom si měli položit sami: Proč jsme se ocitli v zemi s takovým režimem? Co jsme udělali, nebo spíš neudělali? Omezení víz je podle mě pochopitelné. Je to přímý důsledek války. Některé státy si nemohou dovolit vydávat víza donekonečna, jde o otázku národní bezpečnosti. Například Litva nebo Lotyšsko si nemohou dovolit otevřít dveře všem Rusům a Bělorusům. Kdyby mezi nimi bylo třeba 500 agentů, mohla by to být katastrofa. Je to reálná hrozba, zvlášť pokud dojde k další válce.
Přesto jsem vždy pro otevřené hranice. Dnes jsme svědky toho, že se nespustila jen jedna železná opona, ale hned dvě – jednu spustilo Rusko, druhou Evropa. Přitom je vždycky lepší vízum vydat než nevydat. Protesty v Bělorusku v roce 2020 proběhly i proto, že lidé hodně cestovali. Měli schengenská víza, viděli Evropu, a to podle mě sehrálo velkou roli. Jsem přesvědčený, že hranice by měly zůstat otevřené. Vždy a pro všechny. Přijde mi ponižující, že v roce 2025 musí člověk stále žádat o vízum.
Ve vašich knihách často vystupují lidé, kteří čelí morálním dilematům v podmínkách totalitního režimu. Někteří se vzpouzejí, jiní přistupují na kompromisy. Co je podle vás v takových situacích nejtěžší? Jak lze zachovat lidskou důstojnost, když po vás systém vyžaduje spolupráci?
Každý člověk si musí sám určit, co je přijatelné a co už ne. Každý si to rozhoduje sám. Podle mě ale velké katastrofy vždycky začínají malým kompromisem. Uděláte první ústupek, a pak už ustupují všichni, a pak se stane to, co se stane. Pokud nemůžete protestovat, nemáte dost odvahy vyjít na náměstí nebo na samostatný protest, pořád ještě můžete třeba sabotovat. Lze najít způsoby, jak se systému nepodřídit, i bez přímé konfrontace. Mám pro sebe jednoduché pravidlo: jednej, dokud ti hrozí jen administrativní postihy. Jednej i tehdy, když už ti hrozí trestní stíhání, ale pak se rozhodni, jestli zůstaneš, nebo emigruješ. Přemýšlej, jestli budeš užitečnější ve vězení, nebo na svobodě. Rady ale dávat nemůžu. Každý si sám musí určit, co má dělat.
Dlouho jste žil v Rusku, studoval jste tam, psal. Určitě vám tam zůstali čtenáři i přátelé. Jak se dnes díváte na ruskou kulturu? Cítíte bolest, nebo na ni nahlížíte zpovdálí? Změnilo se vaše vnímání po roce 2022?
Upřímně, vůbec nevím, co to „ruská kultura“ je. Je to, co se dnes učí ruské děti ve škole, tj. klasická literatura anebo produkce Prvního kanálu (nejsledovanější televizní stanice v Rusku [pozn. red.]), která je spíše propagandou než kulturou? Připadá mi nedůvěryhodné, když někdo říká, že ho „znásilnila ruská kultura“. Většina lidí čte jednu knihu ročně. To je jako říct, že vás ovlivnila celá kultura na základě jedné četby. Když mi někdo tvrdí, že byl ovlivněn Tolstým a zároveň celý život sledoval První kanál, pak mi to přijde jako póza. Jsem zásadně proti jakýmkoliv „zákazům“ nebo „rušení“. Často totiž ani nevíme, co vlastně rušíme. Vyzkoušel jsem si to na vlastních čtenářích. Na jedné debatě jsem řekl: „Dobře, pojďme si teď něco poslechnout. Slyšíte hudbu Čajkovského, nebo Rachmaninova? Někdo hádal jednoho, někdo druhého. A já na to: „To byl Chopin“. A co s tím, že Chopin byl Polák? Měl pas Ruské říše. Zatímco se vedou debaty o „zrušení“ kultury, Putin vylepšuje výrobu munice, aby byla rychlejší, levnější, efektivnější. Rusko ve válce mezitím posiluje.
Kulturu zkrátka zrušit nejde. Žije vlastním životem. Tyhle debaty mi přijdou za prvé jako intelektuální koketérie, za druhé jako snaha lidí udělat aspoň něco, když mají pocit, že nemohou udělat nic, a za třetí jako způsob, jak se nějak projevit. Pokud chceme porozumět nepříteli, měli bychom právě jeho kulturu znát. Jinak ho nemůžeme porazit.
Možná bych tu debatu zúžila hlavně na literaturu.
Můžeme si třeba povídat o Sorokinovi a jeho knize Den opričníka. Je to výjimečný román, který ve skutečnosti mnohé předpověděl. K čemu by bylo Sorokina zakazovat? Je důležité, aby si ho lidé přečetli a pochopili, že všechno už bylo řečeno. Když knihu zakážete, přijdete o část světového kulturního dědictví, které už dávno přesahuje rámec „ruské kultury“. Věřím, že existují dobré a špatné romány, ale nezáleží mi na tom, v jakém jazyce jsou napsané. Když čtete Den opričníka, Sorokin vám do značné míry ukazuje, jak je Rusko poskládáno, detail po detailu.
Když se posuneme v čase do roku 2022 a dál, někteří čeští vydavatelé se zpočátku báli vydávat knihy mladší generace rusky píšících autorů. Sorokin je samozřejmě úplně jiný případ. Postupně se ale situace změnila a jejich knihy začaly vycházet.
Důvod je prostý: lidé nechtějí mít problémy. Společnost na ně vyvíjí tlak a nikdo mu nechce čelit. Vidím, jak se názory některých aktivistů rychle mění podle aktuálního diskurzu. Například ve Švýcarsku jsem se setkal se situací, kdy měla jedna dívka dva pasy – ukrajinský a izraelský. Když ukázala ukrajinský pas, všichni ji podporovali, ale jakmile vytáhla pas izraelský, postoj se změnil. Je to to známé černobílé vidění světa, bez snahy vnímat různé odstíny šedi. Lidé si myslí, že když zakážou vydávání knih v ruštině, nějak tím přispějí k vítězství ve válce. Je to jako by se snažili vyléčit rakovinu nosním sprejem – takhle to prostě nefunguje.Je to to známé černobílé vidění světa, bez snahy vnímat různé odstíny šedi. Lidé si myslí, že když zakážou vydávání knih v ruštině, nějak tím přispějí k vítězství ve válce. Je to jako by se snažili vyléčit rakovinu nosním sprejem – takhle to prostě nefunguje. Přesto mají pocit, že vzdorují, bojují, dělají něco důležitého. Přitom je třeba si uvědomit, že pro mnoho ukrajinských vojáků je ruština rodný jazyk. Dělám box a v mém klubu jsou jak ti, co do války nenarukovali, tak ti, kteří bojovali a byli zraněni. Někteří mluví ukrajinsky, jiní rusky. Tito lidé se vracejí z fronty, a pak jim někdo tvrdí, že je s nimi něco špatně, nebo že jejich kulturu je třeba zrušit. Většina těchto výzev k bojkotu či zákazů nepřichází z intelektuálních kruhů ani od lidí v první linii – jsou to spíše reakce těch, kteří reálnou situaci nikdy nezažili a neznají ani ty, kteří skutečně bojují.
Vidím velké bitvy na fakultách slovanských studií, ale svět války a fronty je úplně jiný. Zatímco skuteční hrdinové se podobnými otázkami nezdržují, bojovníci za kulturní ideály o nich vedou nekonečné debaty.
Píšete rusky, přestože tlak společnosti na rusky píšící autory je dnes velmi silný. Ruština bývá spojována s agresí, imperialismem nebo i s pravoslavím, zkrátka s určitými historickými či ideologickými souvislostmi. Uvažujete o přehodnocení psaní v ruštině?
Za prvé je to můj mateřský jazyk, ten patří mně, ne impériu. Za druhé nehodlám dělat věci jen kvůli společenskému tlaku. I proto jsem se stal spisovatelem – abych nemusel chodit do práce ani se stýkat se společností, ale abych jí naopak nastavoval zrcadlo. V ruštině jsem chodil na protesty jak v Rusku, tak v Bělorusku. Píšu knihy a vydávám je v ruštině i běloruštině. Sháním na to prostředky. Pro kulturu dělám víc než ti, kteří mezitím vedou nekonečné debaty o jazyce. Nehodlám cokoli měnit jen kvůli společenskému tlaku. Stal bych se někým jiným, kdybych to udělal. Vadí mi, když mi někdo začne vysvětlovat, jaký jazyk je „jaký“ – na rozdíl od nich jsem totiž strávil a pracoval spoustu času v archivech. Znám historii jazykové politiky a vím, jak se prosazovala. Lidé, kteří dnes nejvíc mluví o jazycích, většinou ani neabsolvovali základní kurz lingvistiky. Netuší, jak se jazyky šíří, mění, transformují. Když někdo říká, že bychom se měli vzdát ruštiny, proč se po nástupu Trumpa nikdo nevzdal angličtiny? Důvody by se dnes už možná našly.
Když se říká, že ruština je jazykem nesvobody, dobře. Zároveň víme, že za posledních třicet let docházelo k největšímu jazykovému ovlivňování právě mezi ruštinou a angličtinou – k vzájemnému ovlivňování a přejímání. Znamená to, že jsou Rusové svobodnější? Těžko. Na druhou stranu, stačí se podívat do sousední Gruzie, kde se rusky už dávno nemluví, a přesto tam přijímají naprosto šílené zákony. V Rumunsku se taky rusky nemluví, stejně tak na Slovensku, Rakousku nebo Německu, a přesto tam každý čtvrtý volí extrémní pravici. Jazyk tedy není ani viník ani příčina.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
