Rekomando Antonína Zhořce
Patrový dům čili Střípek manifestu člověka přírodního
Hugo Marek alias Skuliak Maniak vydal v loňském roce Fragmenty Zbulingu, knihu s ambicí rozpoutat největší kulturní revoluci v dějinách světa. Procházíme v ní oddíly pojmenovanými po jednotlivých částech zbulingského domu, od základního kamene se propracováváme až na vrchol komína. Během naší domovní cesty nám autor objasňuje, co je Zbuling, jaké může mít podoby a jak bychom ho mohlx přenést z potištěné stránky do skutečného světa.
Terminologické okénko
Pro otevření dialogu o knize je nejprve potřeba definovat několik pojmů, se kterými autor operuje. Prvním z nich je člověčina, tedy „rozjančení mysli a představivosti“. Jedná se o naši nejkreativnější složku, která nám napomůže vymýšlet Zbuling. Samotný Zbuling je představa (zatím) hypotetického světa, filozofie přírody; prostor, kde každý člověk naplno využívá vlastní fantazii a může se bez větších byrokratických bariér kreativně činit. Zbuling je participativní a kooperativní, jeho základem je rovnocennost lidí a jeho nejvyšší hodnotou je duchaplné využití člověčiny v lidské přírodě. Jde o „luka netížené fantazie“, hnutí zbytného. Ve Zbulingu neexistují galerie, protože umění je bezprostřední součástí světa.
Přírodu autor dělí do dvou kategorií, na již zmíněnou lidskou a dále na mimolidskou. Mimolidská příroda je ta, do které člověk nezasáhl, která vyrostla i bez naší dopomoci. Lidská příroda je naopak prostor, který vytváříme my: prostor měst a dalších míst, které si člověk uzpůsobil, přivlastnil nebo zabydlel. Lidská příroda by neměla plnit pouze funkci služby společnosti (neměla by být čistě utilitární), ale má také umožnit lidem uspokojit vlastní tvořivé jádro, tedy člověčinu.
Posledním důležitým termínem je člověk přírodní; jádrem tohoto druhu je člověčina. Člověk přírodní objevil nejosobnější zákoutí vlastní člověčenské říše a dovede sdílet i přes vítané názorové a kulturní odlišnosti univerzální vizi o světě naplněném duchaplnou člověčinou, tedy o Zbulingu. Každý člověk přírodní má svůj vlastní Zbuling, po jeho ustanovení teprve vzniká Zbuling sdílený, tvořený propojením jednotlivých člověčin. Pokrok člověka přírodního spočívá v redukci rozpětí mezi fantazií a realitou.
Přerod psaného slova do mimoliterární skutečnosti
Kniha si klade nemalé cíle. Autor v ní zmiňuje, že jejím „účelem je vhodit do světa imperativ, podnět k činorodosti a pohnutku k rozpoutání největší kulturní revoluce v dějinách světa“, a motiv přenesení literárního díla do činorodé skutečnosti sledujeme v celé knize. Jedná se o manifest, respektive jeho část, „horlivě sepsaný souhrn ústředních myšlenek“, který předznamenává příchod rozsáhlejšího díla, ve kterém bude Zbuling a jeho revoluce rozebraná zevrubněji. Neúplnost současného textu je přiznaná, už samotný název odkazuje k útržkovitosti.
Od čtenářstva se nečeká pouhé převzetí myšlenek zbulingského manifestu, ale aktivní participace na dotváření výsledné zbulingské podoby: „Zbuling ovšem nekončí tečkou za velkým sdělením, ale prázdnou stránkou, kterou vy musíte popsat a kterou já musím přečíst.“ Autor vyzývá ke spolupráci na rozšiřování představy o Zbulingu, který není jednotný a předem jasně daný; každx, kdo se rozhodne ho spoluutvářet, přidává stejně hodnotné dílky mozaiky. Manifest je pouze začátkem procesu vytváření mimoliterárního Zbulingu, participativního, nikdy nedokončeného díla. Potřebu čtenářského zapojení do zbulingské revoluce ilustruje i poslední věta knihy: „Čeká nás mnoho spolupráce.“
Podstatou zbulingské revoluce je odvrácení se od čistě vědeckého (a tedy necelistvého) pohledu na přírodu, lidskou i mimolidskou, a odstoupení od strohé utilitárnosti při stavbě a výrobě našich prostředí, tedy právě lidské přírody. V novém zbulingském světě by měl v sobě každý člověk pěstovat co nejdivočejší představivost a mít prostor ji v co největší šíři využívat a účastnit se tak tvorby světa kolem sebe. V nekreativních činnostech by měly lidskou práci nahradit stroje, přičemž každá profese, kterou efektivně dovede nahradit strojová práce, uvolní prostor pro lidskou profesi novou, kreativnější. V knize je zmíněno například pisoárské sochařství, klikařství, solární vitrážnictví, portálové dveřařství a zábradlnictví. Zároveň jsou v díle tematizované pochyby, které v nás může představa nového zbulingského světa vzbuzovat: „Z perspektivy moderního člověka se nám může zdát představa kulturní divočiny vzdálená, utopická a bájeslovná. Snadno vysněná, obtížně realizovatelná. To je však mýtus, který nás vychoval!“ Kapitoly plynule pokračují popisem konkrétních kroků, jak Zbuling vytvářet, od prvního zbulingského podniku až po mezinárodní systém zbulingského rozrůstání. Autor zdůrazňuje, že na začátku není nutné projekty okamžitě realizovat, ale vidět je.
Klíčové principy zbulingského systému
Jedním ze zásadních principů zbulingského světa, pokud přijmeme představu o jeho pozdější mezinárodní podobě, je odklon od globalizace homogenizující směrem ke globalizaci diverzifikující. Důležitá je tedy lokálnost, ve které autor opět odkazuje k přírodnosti: „Dům, který nedokážeme logickým kulturním dějepisectvím ukotvit, nevyrůstá ze své půdy a tím pádem není přírodní.“ Zbuling by neměl narušovat nová prostředí vlastní (v tomto případě spíše cizí) estetikou nebo ideologií, naopak, měl by být pouze podporou pro vznik toho, co v zárodku v dané oblasti už samo existuje; je „inkubátorem kultur, které neměly příležitost vyrůst“.
Druhým principem je antikapitalizmus, změna směru evoluce od kultury profitu k přírodnějšímu, duchaplnějšímu rozkvětu umění. Ve Zbulingu se místo otázky jak vydělat na metru čtverečním zabýváme otázkou jak metr čtvereční nasytit člověčinou. Nahrazujeme současný protipřírodní, profitový a ošklivizační systém zbulingskou ekonomikou, jejímž cílem je velký finanční obrat, ale zároveň nulový profit. Tím směřujeme kromě duchaplnějších prostředí k větší rovnosti lidí. O kapitalizmu se v knize píše, že je „v podstatě konečný systém člověka rozumného rozumného, který dovršil svůj historický vývoj v přírodním nepochopení“; nový druh člověka přírodního se má vydat novým, zbulingským směrem, ve kterém utilitárnost nesmí být povýšena nad kulturu.
Čtenářstvem při četbě Fragmentů Zbulingu prorůstají chaotické zbulingské obrazy a touha spoluvytvářet svou člověčinou duchaplný estetický svět. Vyvstává ale zároveň několik otázek: nezvrhl by se Zbuling v diktaturu kreativních lidí? Kam až můžeme místně expandovat? Je možné dát každému tolik prostoru, kolik má v sobě kreativity? Kam až mají sahat lidmi upravené prostory? Na tyto otázky se nám během četby nedostávají odpovědi. O to dychtivěji ovšem můžeme z nejvyššího patra zbulingského domu vyhlížet úplný manifest, ve kterém snad bude praktická stránka revoluce lidské přírody dopodrobna rozebraná. Do té doby se můžeme vracet k Fragmentům Zbulingu jako k úvodnímu textovému nástřelu a podnikat první kroky v přemýšlení o světě směrem k větší zbulingnosti a kooperativnímu rozjívenému přetváření.
_______________________________________________________________
Přijímám výzvu: nerecenzní rozrůstání Zbulingu
Zbulingský dům započne v knize základním kamenem a následně se rozrůstá do šířky a výšky, nikoli však do hloubky – chybí mu podzemí. Jelikož se jedná o participativní a kolektivní prostor, připojím pod základní zbulingský kámen část prvního podzemního patra. Někdo další by mohl pokračovat druhým podzemním patrem a tak stále dál. Zbuling má hranice tam, kde mají hranice všechny naše představivosti dohromady.
Navážu na odbočky k fiktivní historii (či v tomto případě fiktivní současnosti) Zbulingu, které jsou součástí některých fragmentů. Popisuju dříve zmíněnou prázdnou stránku, protože Zbuling nekončí tečkou za velkým sdělením.
Dílnička bzučivého Manola
Naše oči přivykají sklepní tmě. Manolo si připravuje vrtáky, spojovníky, lepidelníky a jiná udělátka pro svou práci. Je zvyklý přes den pracovat ve tmě, až večer otevírá střešní víko a společně s posledními paprsky denního světla rozsvěcí žárovku. Láká na ni hmyzí potměšilky, které nalétavají sledovat Manola při jeho činnostech. Manolo po večerech a v noci sleduje hmyz, ohledávání očima je tedy vzájemné. Tvůrce lidské přírody pozoruje přírodu mimolidskou, mimolidská příroda pohled oplácí.
Ráno Manolo žárovku zhasíná, usíná, a když se o pár hodin později probouzí, rovnou usedá k pracovnímu stolu. Vyrábí okřídlené kabáty, nožičková dámská pouzdra, bourcové rukavice, sosáčkové náhrdelníky a další unisex hypermódní šídelnaté skvosty, co mají šmrnc.
Od motoristické společnosti Podomo Peblak, jejíž zaměstnanectvo hromadně jeho módu nakupuje, si nechal Manolo na zakázku (sériová výroba ve Zbulingu ustává) vyrobit muší vůz, který při jemném doteku karoserie bzučí, a pokud se ho někdo pokusí ukrást, dovede se též bránit žihadlem. V zadní části vozu se nachází samoopečovávací rostlinný záhonek, který láká další hmyzí potměšilky, aby se mohl Manolo zabývat svým pozorováním i v případě, že se zrovna věnuje pojízdným pochůzkám. Postranní části pneumatik vozu jsou chlupaté zrovna tak jako muší nožičky. Zadní světla imitují světélkující světluščí zadečky, přední nyní nevidíme, protože nám je zakrývá přicházející Manolo, chystající se vyrazit na návštěvu k Zoisi Shavovi, nekonkurenčnímu módnímu návrháři.
Nechme tedy Manola vyjet na pochůzku, zhasněme žárovku a představujme si, že až se večer vrátíme domů, budeme usínat v jednom z jeho nebesky hebkých vážčích pyžámek...
Čím druhý den z rána zaplníš další prázdnou stránku ty?
Hugo Marek: Fragmenty Zbulingu
Regulus, 2022
