O slonovinových věžích s českým Vogue

Jana Patočková
22. 10. 2020

Když šéfredaktorka módního časopisu píše, že nevěří v home office, ukazuje elitářství takzvaného kreativního průmyslu

Příměr o slonovinově věži mám odjakživa moc ráda. Pokaždé, když ho použiju, vybaví se mi jeden z mých nejoblíbenějších filmů: Endeho Nekonečný příběh. Pohádka, která mne v dětství dokázala autenticky rozplakat a přiměla mě podvědomě si uvědomit, že existuje smrt a spousta dalších věcí, jež nás přesahují. 

Dětská císařovna seděla ve své slonovinové věži, v posteli připomínající vanu plnou pěny a chřadla čekajíc, až ji hlavní hrdina filmu vyléčí, a tím zachrání nejen ji, ale celou říši Fantazie, kterou Císařovna představovala. Zdánlivě pasivní postava, jež ovšem hrdinovi dala magický amulet, který mu pomohl dojít až na konec cesty a všechno zachránit. Čekala, věřila, a svým způsobem tak byla hybatelkou příběhu s dobrým koncem.

My všichni se teď musíme nějakým způsobem zavřít do svých věží. Někdo víc, někdo méně dobrovolně, ale všichni víceméně nuceně. Kreativní a kulturní třída se snaží díky online technologiím zachránit svoje příjmy, a když to funguje, přežívá. A čeká.

Moje privilegovaná bublina kreativců a marketingových odborníků už víc než půl roku s většími či menšími přestávkami zoomuje meetingy, streamuje přednášky a schůzky, vyplňuje sdílené online tabulky na homeofficech. A do toho píše více či méně naštvané, depresivní nebo humorné statusy. Podle nálady a současné konstelace.

Vesměs si uvědomujeme, že my máme štěstí. Nicota, abych zůstala věrná pohádkové metafoře, na nás zatím číhá dál, než na pracovníky z úřadů, supermarketů, kurýry nebo zdravotníky a pečovatele. Možná číhá i na nás, ale zatím ji díky nim ještě nemáme na dohled.

 

Dětská císařovna má nové šaty

Osobní je politické, dnes to vidíme ještě jasněji než kdy dřív. Každé osobní prohlášení nebo názor se stává automaticky postojem, na který naše bubliny reagují. Ať už jde o dobrovolný lockdown, respektování pandemických pravidel nebo názory na ně.

Trhliny mezi jednotlivými společenskými segmenty jsou čím dál viditelnější. A stejně viditelné je vzájemné nepochopení a neempatie. Ač nejsem sama ve stejné situaci, dokážu pochopit frustraci lidí například ze služeb, kteří skončili ze dne na den bez práce a jakýchkoli vyhlídek - a v rozčarování nad vládním vrtěním psem, přívalem hoaxů nebo protichůdných tvrzení médií přišli na Staroměstské náměstí. 

Ne, že by mi to celé přišlo jako dobrý nápad. Ale jestli něčemu rozumím, je to frustrace. Co ovšem nedokážu pochopit, jsou ti, kteří mají všechny privilegia, a přesto je nevyužijí nebo jimi pohrdají. A tak když šéfredaktorka „módní bible“ ve svém úvodníku k novému číslu napíše, že „u nich ve Vogue nevěří na homeoffice ani zoom cally, protože kreativita stejně jako láska potřebuje osobní kontakt, sdílení a napojení“, mám chuť si zapíchnout Orin do oka a počkat až mne Falcor odnese do Říše Fantazie. Nebo vlastně kamkoli.

Je to slonovinová věž několika privilegovaných lidí, kteří mají veškeré dostupné nástroje, a přesto se na sociálních sítích (cítíte ten paradox) vyjadřují nedůvěřivě k aplikaci na trackování Covidu, zatímco jinde pak mávnou rukou nad technologickými možnostmi, které nám umožňují nesedět doma u petrolejky a plakat nad tím, že už nemáme ani na chleba.

Názorové tříštění a krize elit v přímém přenosu.

Přitom to jediné, co my privilegovanější teď můžeme udělat, je být doma, využít všech nám dostupných zdrojů a možností a čekat. Nemusíme nakonec ani nikoho povzbuzovat, pokud nechceme. Stačí jen nezhoršovat situaci a doufat, že Bastien nakonec zachrání poslední zrníčko Fantazie. Kdo ví, třeba u toho objeví funkční vakcínu.

---

Jana Patočková (* 1986) vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza v Římě. V současné době se věnuje reklamním textům, contentu na míru a publicistice. Píše pro magazín Heroine. Je spoluautorka blogu Vývařovna.com, který má na kontě i knihu Život je raut, a před sebou novou podcastovou sérii. Je štír, má Instagram a smysl pro humor.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít