RP uvádí: Missouri Williams
V Londýně vyšel před dvěma lety oceňovaný románový debut The Doloriad, který soustředí svůj postapokalyptický děj do okolí vinohradské nemocnice. Autorka románu Missouri Williams totiž studovala a žila delší dobu v Praze. Zásluhou Veroniky Korjaginy přinášíme ukázku v českém překladu. Korjagina rovněž pořídila s autorkou rozhovor a společně se prošly s fotoaparátem po oblasti, která pro jednu z nich byla zdrojem literární inspirace a pro tu druhou domovem.
Žádné násilí netrvá věčně, pomyslel si a pohlédl na svou sestru. Jejich strýce potom napadla ještě jedna věc, a to bylo: Zpochybňovat dokonalost stvoření znamená zpochybňovat dokonalost moci, která je stvořila. Nemohl si vzpomenout, odkud to je nebo kdo to řekl, ale působivá pravda toho tvrzení rezonovala jeho křehkým tělem. Za okny kanceláře jeho sestry se tábořiště se skřípotem probouzelo k životu a jejich strýce zachvátila myšlenka, která se mu na mysl vtírala pravidelně. Ta nedokonalost všude kolem – Stvořitel už opravdu neexistuje. Tento závěr jako obvykle rozřízl otupělost jeho každodenní existence, jejíž vlákno bylo monotónně vetkáno do osnovy jejich kolektivního snažení, toho „jediného světlého bodu v prázdnotě“ – který ale byl tak zbytečný, tak škaredý, že by jej jen stěží někdo mohl nazvat světlým bodem – a on si zvědomil žal neustále zarytý kdesi pod povrchem své duše, jak mu šplouchá ze žaludku jako z rozpukané křtitelnice, a odvrátil tvář od Matriarchy, aby před jejím zrakem, kterému nikdy nic neunikne, skryl svou náhlou bolest. To, že musel neustále zapomínat, skrývat minulost pod další a další vrstvy neměnné přítomnosti, ho vyčerpávalo, i když světlo, které stravovalo paměť i tužby, tomu taky pomáhalo, pomáhalo mu zapomenout jeho vlastní vzpomínky na starý svět a nahradit je jejími, a když se díval do prázdných očí každého dalšího naříkajícího nemluvněte, které se vynořilo z dělohy jeho sestry, vlažná naděje, že by lidstvo mohlo přežít, v něm pomalu umírala. Za nocí, kdy se mu podařilo vyhnout její společnosti, se odvažoval myslet na univerzitu a zmocňovala se ho stejná agónie. Opuštěné pevnosti ze snů, stará knihovna v horách, jejímiž nekonečnými chodbami určitě kdysi procházel – kam se poděly? Oheň, který očistil zemi, je pohltil, i když v nich žádné zlo nebylo, jen krása. A přestože jeho sestra prohlašovala, že ta katastrofa zemi očistila, jejich strýc si nebyl tak jistý, když pozoroval přeživší, jak se bídně plahočí v bordelu a špíně a – nedá se tvrdit nic jiného – žijí v jakémsi strnulém hříchu, utopeni v letargii a chtíči, které rozežírají jakékoli nároky na vyšší morální smysl, na nutnost přežít nebo na to, že by jejich druh měl mít nějakou zvláštní hodnotu, a tak si časem zvykl na ně pohlížet jako na ubožáky, kteří už dávno upadli v zapomnění. Bohové odešli a svůj úkol nedokončili. Z nedbalosti z povrchu země nesmetli poslední pozůstatky svého omylu, a tihle tvorové se ve vzduchoprázdnu vzniklém po rozpadu božského plánu množili a ve světě nehostinnějším než kdy dřív se křečovitě drželi holé existence, prostě proto, že „příroda nesnese prázdnotu“. A mezitím se nad nimi jako velká kamenná hanba tyčilo město a do snů se jim vkrádal mlčenlivý les a pouštěl v jejich myslích kořeny. Těch pár ptáků, kteří tudy proletěli, rychle umíralo, a chlapci si nosili jejich mrtvolky domů, aniž by přemýšleli, proč umřeli, jelikož podobné jevy vyplývaly z tajemných zákonitostí nového světa, jediného světa, který kdy poznali, a který proto považovali za neměnný, stejně jako jejich strýc kdysi věřil v neměnnost světa, z něhož sám pocházel. Když ptáky snědli, bylo jim zle, ale nezemřeli, a jejich strýc přemítal, jestli i to není důkazem sestřiny porážky, jako kdyby tím, že se děti narodily až po katastrofě, byly poskvrněny tak úplně, že jakákoliv další otrava už nehrála žádnou roli. Když se na ně jejich strýc za těch jasných, beznadějných rán díval, viděl jen zakrnělé mlází, které se ale pro své prostředí narozdíl od něj hodilo, protože i když děti nesly jeho krev, nebyly jako on ani jako jejich matka, a jazyk, jímž spolu hovořily, když byly samy a byly si jisté, že je nikdo nepozoruje, nebyl jazyk města ani angličtina, kterou on mluvil se svou sestrou. Pravda, podstatná jména pocházela z jazyka města – od jejich tety, pomyslel si, a bolest se znovu ozvala – slyšel je říkat voda, tma, ptáček, ale v tom, jak spolu slova souvisela a tvořila význam, byla logika, které nerozuměl, a občas si myslel, že je to proto, že děti mluví v obrazech, v bezprostředních, smyslových obrazech, že se jejich mysli oprostily od časových souvztažností, které určovaly jazyk minulosti, a místo toho žijí ve věčné, bezpříčinné přítomnosti, ve světě ryzí současnosti. Pořád tu přece byla zvířata, žáby, které kvákaly na pokraji lesa, cvrčci, kteří v noci cvrkali, a Jakub tvrdil, že někde uprostřed Žižkova zahlédl krysu – ale to není možné. Tak blízko centra města už žádní savci kromě kantora nežili – a děti měly ke zvířatům, která myslela v počitcích a jednoduchých obrazech, blíž, to je všechno. Samozřejmě až na výjimky. Byl tu Jakub, Jan, někteří další. A ti přemýšleli, spřádali plány. Jeho vlastní myšlenky byly v poslední době tak zmatené. Jestliže žádné násilí netrvá věčně, proč pak oni na tomhle zabláceném glóbu pořád jsou?
Jeho sestra zívla. Po staré kůži jí stékalo první ranní světlo, ale už se na něj nedívala. Místo toho hleděla z okna na Jakuba a Agathe, jak si hrajou na provlhlém kousku země těsně pod činžákem. O chvíli později nasedla na elektrický vozík, projela chodbou do světla a on byl zase sám. Jejich strýc se přešoural k jejímu stolu a špinavým rukávem otřel špinavé okno. Venku Jakub držel sestru za vlasy a tahal, až se Agathe kroutila bolestí, a i když mu jejich strýc úplně neviděl do tváře, byl si jistý, že se Jakub usmívá. Rozplést sourozenecké vztahy bylo nemožné, spojenectví v tábořišti se rychle a nepředvídatelně měnila, ale jejich strýc se o to stejně pokusil a čelo se mu zkrabatilo úsilím. Vzbudila Agathe Jakubův zájem? Nikdo ze sourozenců ale na nejmladší sestru, která v jejich světě vždycky žila jen napůl, neměl čas. Když Jakub pustil sestřiny vlasy, Agathe spadla na zem a začala se třást nekontrolovatelnými pohyby, které bývaly předzvěstí jejích vizí (anebo záchvatů, pošeptal si pro sebe jejich strýc, když věděl, že ho nikdo neslyší, a tak, i když jen v soukromí, rozvracel sestřin narativ), a Jakub na ni s nečitelným výrazem shlédl a pak se otočil a odešel ze scény jednou z uzounkých pěšin mezi kamennými čtvercovými budovami, v nichž sídlilo Matriaršino nesmírné plémě. „Jejich naděje na budoucnost,“ sykl jejich strýc tiše. Agathe se svíjela v hlíně.
Williams, Missouri. The Doloriad. London: Dead Ink, 2022, p. 35–39.
Přeložila Veronika Korjagina.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
