revue Prostor uvádí: Anna Štičková
Představujeme Annu Štičkovou ze Sudet;
... z těch mezi Plzní a Rozvadovem, „dólu“ od Mariánek a „nahóru“ od Domažlic. Vystudovala literaturu a tvůrčí psaní, a poté pokračovala na Filozofické fakultě MU, kde v současné době studuje doktorát a učí. Publikovala dvě sbírky básní Nejsi ze Sudet? a Nádech výdech. Její texty se objevily v antologiích Pandezie (2021) a Toto je môj coming out (2022). Inspirují ji kopce Šumavy, každé moře a nově i úpatí Bílých Karpat.
Šana tova
Spadaný jabka voní za obzor
vlhko a nasládlá vůně zámecký zahrady
lepí se na patro
namáčím ji do medu
prvního tišri roku 5783
čeká na mě deset dní
při kterých v zámecký zahradě
zplesniví a shnijou
dosud nesebraný jabka
a jejich vůně přeteče přes kopce
Bojím se
Gmar chatima tova, jabloně
Hladová zákoutí
Ohmatávám cizí město
není moje
propichují mě neznámé věže
s kamennými ochozy
polykají zákoutí
plná šeptavých ozvěn mých obav
nepoznávám se
neznámí v kavárnách
závidím jim že se znají
vědí že sem patří
Je to tvoje město
hmatáme ho postupně spolu
ty opakovaně
a zatímco víš kam sáhnout
aby ses nepíchla o věže
já sahám do prázdna
nevybavují se mi ulice
kavárny čtvrti
jen hladová zákoutí
chybí mi důvěrnost města
jsme si cizí
stýská se mi po nábřežích
a konejšivém tepu ulic
ještě sem nepatřím
nauč mě znát svoje město
Klouzci a poddubáci
Umřela jsi před třema lety
byla jsem u toho když jsi už nebyla
Ale tvoje suchý mrtvý rty
ještě lapaly po vzduchu
chroptěly ve zbývajících desítkách
vydechnutí plnýho hniloby
Chci si myslet
že jsi mě poznala v zástupech mrtvých
které jsi volala
Ani jedna z rodinných lékařek mě
nepřipravila na to jak vypadá umírající člověk
Umírající babička
A co jsem ti měla říct?
Že to není hezký? Že už to není ona?
Viděla jsem umírat až moc lidí
Chybíš mi nejvíc teď
když rostou houby odkvítá vřes
Ty nejlepší praváky najdeš pod smrčky
a nehluč, nebo se schovají
mlčívala jsi dokud jsme nevyšly z lesa
s plnými košíky a kytičkou pomněnek
ty jsi měla tolik ráda
Slzičky Panny Marie netrhej
jsou pěkný, to jo, ale nemají se trhat
jako bouřka
Budu se stěhovat
někam kde nejsou naše lesy
se smrky a modříny
borůvčím poddubáky měkkým mechem
ale samý buky a břízy skrze který je vidět
široko daleko a je tam světlo
není to naše bezpečný přítmí
Ale mohly by tam jít kozáci a možná i klouzci, babi
Je to Loučim a zároveň kterýkoli židovský hřbitov
Rozpadlý náhrobky z pískovce
ležící stojící často špatným směrem
nelze poznat kde je Východ
kde je Jeruzalém
Břečťan se plazí po břečťanu
kaštany
svírám (v) ruce
Mrtvá jména mrtvých
Zemřela neznámo kdy a kde
Zemřel v Treblince neznámo kdy
neznámo kdy a kde
je jich víc
odjakživa o nich vím
ještě jsem nechápala co to znamená
A už věděla
It’s the Jews It’s the Jews It’s the Jews
vždycky i posmrtně
Možná kdybych uměla
písmena na nejstarších náhrobcích
složit do slov
mohla bych lépe porozumět
jim porozumět
naší pořád nescelené ráně
i dvěma mrtvým lidem v Bratislavě
Larisa
Ráno co ráno čekávám
až mi napíše paní Larisa z Charkova
jestli noc byla klidná nebo horká
– automatický překladač sám nenalézá slova –
Jestli mají teplo a jídlo
nebo zimu a tmu
A jak často kolem dopadají bomby
Neznám ji nevím jak vypadá
neznám její hlas její příjmení
Prožila jen krátký a silný vztah s mým otcem
v jedné z montoven u dálnice D5
měl kratší trvání než její pracovní víza
jejich jediné spojení jsem teď já
Posílá fotku sněženek
píše že se setkávají s jarem
Ani pro tohle jaro nemá automatický překladač slov
Posílá tulipány k MDŽ
válka trvá už nesnesitelně dlouho
Kéž by byl tento den v míru
čtu přes Google překladač
Zatímco moje matka ubytovává
v malém sudetském městě ukrajinské matky s dětmi
Holčičky jako obrázek říká
a zadržuje před nimi slzy
Zatímco moje kamarádka z dětství
balí balistické vesty a přilby
a chystá se tam
jako válečná zpravodajka
Musím tam, jsem novinářka
Objímám ji
a nevím co říct
nevím co se říká někomu kdo míří do války
na tohle mě nikdo nepřipravil
Je to děsivé, modlete se za nás,
Larisa
Na stolku mezi námi
Sedí naproti sobě jedna kafe druhá čaj
poslouchám
snažím se přiučit
jak se to dělá Co a jak si říkají
Dcera má starosti
Nájmy zápočty práce jak všechno stihne?
Nestíhá přijet častěji domů
ona ji utěšuje
To nevadí přece máš toho hodně
jsi dospělá to je normální
Proti mně prázdné místo
Snažím se v duchu říct Co mě trápí
jenže na stolku mezi námi
celá republika
spojení Brno–Sudety přerušeno
asi sněhová vánice sesuvy půdy požáry a jiné
Ona se od vedlejšího stolku povzbudivě dívá
na dceru
na mě?
Nedokážu to
nevím jak říct co mám za starosti
vytrženost v novým městě
zodpovědnost za pětačtyřicet studujících
úzkosti (moje)
deprese (mé ženy)
nový role se kterýma neumím zacházet
a potřebovala bych poradit
nechávám nedopitý čaj
Odcházím a starostlivý pohled mě vyprovází ze dveří
Šeptáš kávovníku
Pečlivě rozplétáš kořínky kávovníku
hlína se sype z nekončících spojení
tvoje trpělivý ruce na setmělý verandě
hladí kávovník
Šeptáš mu
že to bude dobrý
mazlíš se s jeho kořeny
představuju si
jak tvoje hebký hřejivý dlaně
rozplétají trpělivě vlasy naší dcery
jak tvoje hbitý prsty
zaplétají a rozplétají copy a culíky
co si zrovna mladá dáma poručí
ty budeš ta hodná a chápající to už víme
Najednou na setmělý verandě stojí
s copy co potřebují rozplést
a dětskýma očima
co vidí všechny francouzské copy a koňské ohony
které musíte rychle vytvořit
Realita na kterou nejsem připravená
ale pod doteky tvých hřejivých hbitých prstů
o ní mezi rozesazenými kávovníky snívám
a utěšuju mladou dámu v sobě
že to bude dobrý
