revue Prostor uvádí: Anna Štičková

Představujeme Annu Štičkovou ze Sudet;

... z těch mezi Plzní a Rozvadovem, „dólu“ od Mariánek a „nahóru“ od Domažlic. Vystudovala literaturu a tvůrčí psaní, a poté pokračovala na Filozofické fakultě MU, kde v současné době studuje doktorát a učí. Publikovala dvě sbírky básní Nejsi ze Sudet?Nádech výdech. Její texty se objevily v antologiích Pandezie (2021) a Toto je môj coming out (2022). Inspirují ji kopce Šumavy, každé moře a nově i úpatí Bílých Karpat. 

Šana tova 
Spadaný jabka voní za obzor
vlhko a nasládlá vůně zámecký zahrady
lepí se na patro

namáčím ji do medu
prvního tišri roku 5783

čeká na mě deset dní 
při kterých v zámecký zahradě 
zplesniví a shnijou
dosud nesebraný jabka
a jejich vůně přeteče přes kopce
Bojím se

Gmar chatima tova, jabloně

 

Hladová zákoutí
Ohmatávám cizí město
není moje
propichují mě neznámé věže
s kamennými ochozy
polykají zákoutí 
plná šeptavých ozvěn mých obav

nepoznávám se
neznámí v kavárnách
závidím jim že se znají
vědí že sem patří

Je to tvoje město
hmatáme ho postupně spolu
ty opakovaně
a zatímco víš kam sáhnout
aby ses nepíchla o věže
já sahám do prázdna
nevybavují se mi ulice
kavárny čtvrti
jen hladová zákoutí

chybí mi důvěrnost města
jsme si cizí
stýská se mi po nábřežích
a konejšivém tepu ulic 

ještě sem nepatřím
nauč mě znát svoje město

 

Klouzci a poddubáci
Umřela jsi před třema lety
byla jsem u toho když jsi už nebyla
Ale tvoje suchý mrtvý rty
ještě lapaly po vzduchu
chroptěly ve zbývajících desítkách 
vydechnutí plnýho hniloby

Chci si myslet
že jsi mě poznala v zástupech mrtvých
které jsi volala 

Ani jedna z rodinných lékařek mě 
nepřipravila na to jak vypadá umírající člověk
Umírající babička
A co jsem ti měla říct? 
Že to není hezký? Že už to není ona? 
Viděla jsem umírat až moc lidí 

Chybíš mi nejvíc teď
když rostou houby odkvítá vřes
Ty nejlepší praváky najdeš pod smrčky
a nehluč, nebo se schovají 

mlčívala jsi dokud jsme nevyšly z lesa

s plnými košíky a kytičkou pomněnek
ty jsi měla tolik ráda
Slzičky Panny Marie netrhej
jsou pěkný, to jo, ale nemají se trhat
jako bouřka 

Budu se stěhovat 
někam kde nejsou naše lesy
se smrky a modříny
borůvčím poddubáky měkkým mechem

ale samý buky a břízy skrze který je vidět
široko daleko a je tam světlo
není to naše bezpečný přítmí

Ale mohly by tam jít kozáci a možná i klouzci, babi 

 

 

Je to Loučim a zároveň kterýkoli židovský hřbitov 
Rozpadlý náhrobky z pískovce
ležící stojící často špatným směrem
nelze poznat kde je Východ
kde je Jeruzalém 
Břečťan se plazí po břečťanu
kaštany 
svírám (v) ruce

Mrtvá jména mrtvých 
Zemřela neznámo kdy a kde 
Zemřel v Treblince neznámo kdy 
neznámo kdy a kde 

je jich víc
odjakživa o nich vím 
ještě jsem nechápala co to znamená 
A už věděla 
It’s the Jews It’s the Jews It’s the Jews
vždycky i posmrtně 

Možná kdybych uměla 
písmena na nejstarších náhrobcích
složit do slov
mohla bych lépe porozumět
jim porozumět
naší pořád nescelené ráně
i dvěma mrtvým lidem v Bratislavě

 

Larisa
Ráno co ráno čekávám
až mi napíše paní Larisa z Charkova
jestli noc byla klidná nebo horká 
– automatický překladač sám nenalézá slova –
Jestli mají teplo a jídlo
nebo zimu a tmu
A jak často kolem dopadají bomby

Neznám ji nevím jak vypadá
neznám její hlas její příjmení
Prožila jen krátký a silný vztah s mým otcem 
v jedné z montoven u dálnice D5
měl kratší trvání než její pracovní víza
jejich jediné spojení jsem teď já

Posílá fotku sněženek
píše že se setkávají s jarem

Ani pro tohle jaro nemá automatický překladač slov

Posílá tulipány k MDŽ
válka trvá už nesnesitelně dlouho
Kéž by byl tento den v míru
čtu přes Google překladač

Zatímco moje matka ubytovává
v malém sudetském městě ukrajinské matky s dětmi 
Holčičky jako obrázek říká
a zadržuje před nimi slzy

Zatímco moje kamarádka z dětství 
balí balistické vesty a přilby
a chystá se tam
jako válečná zpravodajka
Musím tam, jsem novinářka
Objímám ji
a nevím co říct
nevím co se říká někomu kdo míří do války
na tohle mě nikdo nepřipravil

Je to děsivé, modlete se za nás,
Larisa

 

Na stolku mezi námi
Sedí naproti sobě jedna kafe druhá čaj
poslouchám
snažím se přiučit
jak se to dělá Co a jak si říkají

Dcera má starosti
Nájmy zápočty práce jak všechno stihne?
Nestíhá přijet častěji domů

ona ji utěšuje 
To nevadí přece máš toho hodně
jsi dospělá to je normální 

Proti mně prázdné místo 

Snažím se v duchu říct Co mě trápí 
jenže na stolku mezi námi 
celá republika
spojení Brno–Sudety přerušeno
asi sněhová vánice sesuvy půdy požáry a jiné

Ona se od vedlejšího stolku povzbudivě dívá
na dceru
na mě?

Nedokážu to
nevím jak říct co mám za starosti 
vytrženost v novým městě
zodpovědnost za pětačtyřicet studujících
úzkosti (moje)
deprese (mé ženy)
nový role se kterýma neumím zacházet
a potřebovala bych poradit

nechávám nedopitý čaj

Odcházím a starostlivý pohled mě vyprovází ze dveří 

 

Šeptáš kávovníku
Pečlivě rozplétáš kořínky kávovníku
hlína se sype z nekončících spojení 
tvoje trpělivý ruce na setmělý verandě
hladí kávovník

Šeptáš mu
že to bude dobrý
mazlíš se s jeho kořeny 

představuju si
jak tvoje hebký hřejivý dlaně
rozplétají trpělivě vlasy naší dcery
jak tvoje hbitý prsty
zaplétají a rozplétají copy a culíky
co si zrovna mladá dáma poručí
ty budeš ta hodná a chápající to už víme

Najednou na setmělý verandě stojí
s copy co potřebují rozplést
a dětskýma očima
co vidí všechny francouzské copy a koňské ohony
které musíte rychle vytvořit

Realita na kterou nejsem připravená
ale pod doteky tvých hřejivých hbitých prstů
o ní mezi rozesazenými kávovníky snívám
a utěšuju mladou dámu v sobě
že to bude dobrý
 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít