revue Prostor uvádí: Petr Hřebíček
Představujeme Petra Hřebíčka (*2000),
ráno skládá motory v jedné z brněnských fabrik, večer skládá básně. Vyrůstal v prostředí, kde hlavní roli hrály normy, předpisy a dané rozměry, hlavně nemyslet na vykročení z nich. Nikdy je moc neposlouchal. Po přestěhování do Brna mohl více upustit svým touhám, a tak teď, když budeš mít štěstí, můžeš narazit na jeho básně vylepené na semaforech a kdekoliv jinde v centru moravské metropole.
pondělní ráno
přes hlukot strojů
zrodil se sen
kdo mi jen pomůže
dostat se ven?
šum vtahuje myšlenky
jsou celé v transu
normy a předpisy
tohle je v hajzlu
sní dál
neutuchající touhy
o tom jak dostat se ven
z té šedé šmouhy
hledání tebe v peřinách
otočil jsem se
a při pohledu zpět ztratil její oči
proč jsem to sakra dělal
tohle mě ničí
hledám je dál
a při tom se ztrácím v davu
hledím do očí jiným
možná vytvářím naděje
možná že klamu
toužím po jediném
vrať se mi zpět
zůstaň jaká jsi
hlavně buď tady a buď teď
reakce
příběhy naše propletly ulice
stále jsi a budeš má múza
ospalý mlčky hledám tě v šerých ránech
mám jít, či bych měl zůstat
nechci říct sbohem minulým dnům
pak litovat každé té chvíle
kdy jsem měl slovo dát rtům
a věřit lásce, největší síle
jednou
pokud my
mladí a hladoví
prokletí básníci
jednou budeme šťastní
a na nebi našem
jednou vysvitne slunce
bude na zemi mír
budeme věční
potom existence naše
nebere konce
budeme věční
jen něco píšu
píšu příběhy naše o nás
o naší nekonečné lásce
jak ji sama nazýváš
přesto jen podle tebe
jen něco píšu
dávám do nich vše
mé srdce, to tvoje, nás
přesto jediné, co máš na jazyku
jsou věty bez emocí
jen něco píšu
jste všechny stejné
toužíte po mé pozornosti,
být součástí milostných veršů
a když tak stane se a já propadnu lásce, slyším
že jen něco píšu
