RP uvádí: Kateřina Zadáková
Kateřina (1995, @katiesdrawer) přes týden pracuje a působí v Praze. O víkendech chodívá po polích, lesích, které po staletí patřily jejím předkům, a hledá keramické střepy svých kořenů. Její tvorba je nástroj, jak se vyrovnávat s napětím mezi dvěma odlišnými světy, a snaha posbírat kousíčky mizející krajiny. Za své básně získala v Literární soutěži Františka Halase ocenění poroty.
napíšu ti, dědo, báseň
kterou si asi nikdy nepřečteš
protože v tomhle světě se
o poezii mluví těžko
napíšu ti, dědo, báseň
budou v ní slepice
pro které pěstuješ okurky
a v srpnu jim strouháš
spadaná jablka
napíšu ti, dědo, báseň
protože tou lze říct víc
než prostým ahoj
volám ti
sedíš na lavičce
pro rajčata si přijít můžu
mluvíš o domech
které už zbořili
a rodinách
které mám přece znát
paní naproti výboru utekla kočka
plejeme růže
protože bude pouť
a víkend pouti nese
vznešený opar slávy
okolo chodí sousedé
prohodí pár slov
a já vidím, jak naše světy
plní jiní lidé
přesto je mezi námi vazba
rodu, cihel a hlávkových salátů
…
babička Anežka sázela duby
v lese za vesnicí
dostali jsme ho od zámku
když vyhořel
vyhořelý zámek nepotřebuje lesy
sázela duby
do ďolíku v zemi
kladla žaludy
zahrnovala je
hromádkou hlíny
a čekala
čekaly děti
čekala vnoučata
po zámku zbyla jen jedna zeď
zbytek si rozebrali lidé
a použili ho
na svých domech
kousek očouzeného
lesku a slávy
do prostých domovů
dubové dřevo hoří dlouho
jdu lesem
na hlavu mi padají žaludy
myslím na děti
a vnoučata
a zámky
co nikdy neshoří
…
nad zeleným gaučem
visela reprodukce zátiší
v ozdobném rámu
jablko dát králíkům
a drobky chleba
nasypat slepicím
obraz jsem potkala po letech
v národní galerii
plastičnost vrstev barvy
pobízela k uloupnutí
krmím jimi kropenatky
na chladné podlaze galerie
cvakají jejich drápky
…
mrzlo –
a na zem padají
kyselá jablka
vosy se kření
i v nezralé kyselosti
lze najít kostky cukru
ve škarpě pro ně teď hnijí
jablečné štrůdly
…
našla jsem na poli říční lasturu
v hromádce písku
nutí mě přemýšlet
na kterých nenadálých místech
jsem potkala věci
a myslela si, že tam patří
…
kolikrát už jsme tu stáli
nad hrobem
kolikrát už jsme tu stáli
metamorfováni do jiných forem
provázáni koloběhy
a uzavírajícími se kruhy
točícími se znovu
od začátku
…
nepatřím sem
ani tam
nechybím tam
ani tady
žiju ve škarpách
podél cest
kterými cestuju
sem a tam
a tam a tady
selhávám
