RP uvádí: Filip Karban
Představujeme Filipa Karbana (*1998) z Nového Boru.
Filip vystudoval bakalářskou žurnalistiku na FSV UK, kde v oboru pokračuje na navazujícím magisterském studiu. V minulosti působil v domácí redakci Seznam Zpráv a krátce taky jako externí redaktor pro Český rozhlas Vltava. Od roku 2022 pracuje jako reportér v kulturní redakci České televize. Svými literárními texty od gymnaziálních let přispíval výhradně do šuplíku. V psaní i životě ho nejvíce formovaly rodné Sudety. Nejraději čte a také píše „o mladých lidech, kteří jsou smutní“.
Konečná
„Zkurvená zima,“ zanadával si pro sebe Kryštof i přes to, že měl poslední ze čtyř ročních období v oblibě. Především pro ten pocit útulna, který míval vždycky, když z vyhřátého bytu mohl pozorovat zasněžený svět za okny. Nicméně, teď, když spěchal na zastávku metra, byl zrovna první mrazivý den v roce, a tak útulnu většinou předcházel vztek z toho, že poslední stopy venkovního tepla jsou minimálně na dalšího půl roku nenávratně pryč.
Kryštof rychlým krokem přecházel přes silnici uprostřed vánice a každý pohyb v promoklém oblečení nepříjemně studil místo toho, aby – jak by doufal – v neúprosném mrazu hřál.
Už byl skoro u vestibulu metra. Tam by snad mohl uschnout.
Klesal eskalátorem do útrob stanice a těkal očima mezi unavenými obličeji stoupajícími v protějším směru. Většina z nich odevzdaně hleděla vzhůru ke světlu na druhém konci. Na malou chvíli doufal, že mezi nimi bude i ona a on se jí po několika dlouhých měsících zase bude moct podívat do očí. Tu situaci si jen letmo představil a rychle mu došlo, jak moc ji vlastně vidět nechce. Najednou měl před očima husté červené světlo a její opilostí rozpitý výraz – zavřené oči a pootevřená ústa. Cítil, jak mu do tváře sténáním vdechuje vzduch načpělý alkoholem. Poetická představa náhodného setkání v metru byla najednou jako výjev z hororu a Kryštof věděl, že ji potkat nesmí, protože by ho ten jediný pohled mohl vrátit do té noci. Svůj zrak raději sklopil zpátky dolů k plechovému moaré jezdících schodů.
Téměř všechny vzpomínky, ať už radostné, či smutné, byly pro Kryštofa v něčem útulné. Dalo se v nich schovat a pozorovat příběhy, které se kdysi v jeho životě odehrály. Byly vzdálené, a přesto něčím nesporně blízké. Stejně tak, když byl jako dítě doma v teple a mráz za oknem zadržovala jen tenká vrstva čirého skla.
I teď hluboko uvnitř věděl, že tu noc a možná i několik málo nocí poté mu bylo mnohem lépe, než je mu teď. Ta noc, ten příběh, hřejivé červené světlo a její přerývaný dech někde vzadu v Kryštofově hlavě zdvíhaly chladnou tíhu posledních dnů.
Čekal na vlak. Na perón z něj odkapával tající sníh a za ramena ho k zemi stahovala vodou nasáklá bunda. Spoj už se blížil a vlna studeného vichru, kterou před sebou souprava tlačila, se Kryštofovi skrz vlhké oblečení zařezávala do těla. Zatřásl se, nastoupil do vozu a vlak s ním vjel do temnoty.
Za automatickými dveřmi se míhala šedivá stěna tunelu. Jak souprava nabírala na rychlosti, Kryštof přestal rozeznávat jednotlivé kabely, elektrické skříně a ocel, která trčela v místech, ze kterých už beton během let slezl. Postupně se všechno začalo zběsile sbíhat do zmateného moaré, podobného tomu, na které před malou chvíli civěl na eskalátorech. Z toho divokého pohybu se mu udělalo zle a zavřel oči. Hned jak je znovu otevřel, cítil, že se něco změnilo. Vlak prorazil tenkou skleněnou vrstvu mezi Kryštofem a minulostí. Ze změti obrazů vystoupil jediný: stanice za oknem stojící soupravy připomínala dětský pokoj.
Na válendě vražené do rohu místnosti seděl asi šestiletý chlapec. Kryštof mladší verzi sama sebe poznal, až když vykročil z podlahy ulepené od žvýkaček a rozlitého piva, na měkký koberec u babičky a dědy.
Dětský pokoj to ve skutečnosti nebyl. Jako šestiletý žádný neměl – spal zrovna na takové válendě v malém obývacím pokoji prarodičů. Právě v něm teď stál. Nabílo natřené zdi skoro nebyly vidět, protože většinu z nich stínily police s knihami. Westernové romány, válečné monografie, thrillery, humoristická literatura a taky poezie. Dědovo čtenářské rozpětí bylo široké, military romány a historické encyklopedie ale měly jasnou převahu.
Kryštofovo šestileté já drželo na klíně obrazový slovník vojenských uniforem, na deskách byl samolepicí páskou připevněný pokreslený list papíru. Útlé knihy s širokými pevnými deskami používal jako podložku při kreslení. Nebavilo ho kreslit si na stole, a tak na uměleckých dílech často pracoval z pohodlí válendy. Barevná skica připomínala trup robota, kterého vídal ve své oblíbené animované pohádce.
Kryštof najednou pocítil nával tepla, třebaže byl pořád promoklý až na kost a na koberci babičky a dědy zanechával mokrou stopu. Za okny bytu sněžilo. Viděl, jak se jeho mladší já při pohledu na sněhem pokrytý venkovní parapet blaženě usmívá. Vzpomínal si, že naproti válendě v obývacím pokoji bývaly dveře. Za nimi v jídelně u dlouhého stolu každé ráno sedávala babička, pila černý čaj s mlékem a luštila sudoku. Teď tam Kryštof viděl jen automatické dveře, které ho zvaly zpátky do vlaku. Zpět do přítomnosti, jakkoli pokřivená byla od chvíle, co se vlak místo na Vltavskou vydal do útrob jeho vzpomínek. Do vozu se vrátil teprve ve chvíli, když chlapec dokončil svého robota.
Dveře zasyčely a souprava se znovu dala do pohybu. Byt prarodičů, který celou dobu prosvětlovalo zimní slunce, teď vystřídala známá temná betonová stěna. Rozpohybovala se jako předtím. Svět vně soupravy se znovu rozvibroval do přeludného moaré, jako by se odehrával na televizní obrazovce a Kryštofův signál zrovna oslábl.
Další stanice nebyla o moc víc osvětlená než samotný tunel metra. Za automatickými dveřmi Kryštof poznal úzkou vstupní chodbu matčina domu. Ve dveřním rámu, který rozděloval chodbu a byt, stála máma. Na opačném konci u pootevřených vchodových dveří pozoroval Kryštof opět sám sebe. Tentokrát podobu rozeznal ještě rychleji. Nevypadal o moc jinak, než vypadá teď. Bylo mu něco kolem patnácti let.
„Chceš chodit na gympl pro kretény, jo?“ dotazovala se ironicky matka. Nekřičela. Mluvila chladně a ukázněně. Skrz krutost v matčiných slovech si Kryštof vzpomněl na její pohlazení. Přijímací zkoušky na gymnázium se sice blížily, ale starosti „dospěláka“ měla ještě dlouho zadržovat skleněná stěna. Vzpomínka, kterou teď viděl, slyšel a cítil, byla přese všechnu zašlou bolest bezstarostná. Útulná. Kapuce od bundy začala pomalu schnout.
„Budu chodit tam, kam chci. Je to můj život a moje volba. Nebudeš mi do toho kecat!“ odsekl matce a práskl vchodovými dveřmi.
Máma zůstala stát v přítmí zhasnuté chodby. Pochopitelně nevěděl, co se dělo po tom, co vyrazil prohlédnout si školu, kterou tolik zatracovala. S bouchnutím dveří celou scénu okamžitě pohltila neprostupná tma. Zmoklý Kryštof se vydal za jediným světlem, které kolem zbylo. Vycházelo ze zářivky na stropě uvnitř vagonu čekajícího vlaku.
Pískot soupravy, zatímco brzdila před další stanicí, se začal mísit s pláčem. Vzlyků se postupně ozývalo víc a víc a nabíraly na hlasitosti i naléhavosti. Další zastávku poznal ještě dřív, než vystoupil.
Vlak zastavil těsně před obřadní síní. Připomínala velký zahradní altán. Za ní se kupily řady náhrobních kamenů. Sem tam vyčnívaly obelisky a vysoké kříže zdobící honosné rodinné hrobky sudetských Němců. Jejich náhrobky se krčily mezi statnými stromy. Díky nim Kryštof poznal, že se octl na lesním hřbitově nedaleko matčina domu ve svém rodném maloměstě – daleko od shonu velkoměsta, ve kterém trávil většinu času od té doby, co ho přijali na univerzitu. Následoval sbor nářků ozývající se ze smuteční síně.
Byli tu všichni – máma, táta, babička, sestra, bratr i sotva dvaadvacetiletý Kryštof. Ten den se omluvil ze všech přednášek kvůli „rodinné tragédii“. Všichni seděli v první řadě. Za nimi dalších několik řad truchlících v černém. Před nimi hromada květin a smutečních věnců a mezi ohromným množstvím květů a černých stuh rámeček s dědovou fotkou. Měl na ní jeden ze svých laskavých úsměvů, jako by i teď všem říkal, že se není čeho bát a že všechno bude zase dobré. Dědova smrt zůstala v rodině jako průrva, kterou se už nikdy nepodařilo zacelit. Útulno bylo to tam.
Podíval se na teď už jen o tři roky mladší verzi sama sebe, jak sedí vedle mladší sestry, která kvůli pohřbu zmeškala písemku z přírodopisu. Na rozdíl od ní Kryštof neuronil ani slzu. Alespoň v tu chvíli ne.
Otočil se na patě a nastoupil zpět do vlaku. Na dlažbě před smuteční síní se zalesklo posledních pár kapek tajícího sněhu z Kryštofovy bundy.
Pláč mezi betonem a budoucností vystřídal smích. Seděli naproti sobě v jejím malém podkrovním bytě. Uprostřed čtvercového stolu pod střešním oknem stál popelník, do kterého odklepávala postupně uvadající konec cigarety. Společně upíjeli z lahve whisky. Ta noc.
„Jak dlouho v tý Dominikáně zůstaneš?“ zeptal se jí Kryštof sotva před rokem.
„Chtěla bych aspoň půl roku. Ale pak asi poletím nahoru do států. Mám tam nějaký kámoše. Navíc naši říkali, že by tam asi přiletěli za mnou se podívat.“
„Budeš mi tady chybět.“
„Mohl bys za mnou přiletět taky,“ navrhla.
„Na to neseženu prachy, se obávám…“
„Tak se uvidíme hned, jak se vrátim. Po tom posranym rozchodu a málem i posranejch státnicích teď prostě fakt potřebuju vypadnout.“
„No jasně, vždyť já to chápu. Taky bych nejradši někam zmizel, ale víš, že jsem na to moc velkej posera…“
„Třeba na to ještě dojde. Myslim, že by ti to pomohlo.“
„Třeba jo,“ nadechl se Kryštof a pozvedl lahev k přípitku: „Tak ať tě tam hlavně nic nesežere a v pohodě se vrátíš.“
O několik vykouřených cigaret a plných doušků whisky později už na stole zůstala stát jen prázdná flaška a celou místnost zaplnilo červené světlo. Na posteli uprostřed pokoje se zmítala dvě nahá těla. Nad postelí se přes stěnu natahovaly jejich purpurové stíny.
Ona mu zamotaným jazykem cosi šeptala do ucha, zatímco on jen při vší opilosti zmateně přirážel. Zanedlouho jeho tělo vyčerpaně odpadlo a usnulo vedle toho jejího. Na střešním okně se vrstvila sněhová přikrývka, a ještě jedna poslední vlna jedovatě slastného stesku Kryštofovi vykouzlila křivý úsměv na rtech. Zalezl si do útulné jizvy, kterou nejčerstvější vzpomínka pootevřela.
Druhý den si ani jeden z nich nepamatoval, jak k tomu přesně došlo. Zanedlouho poté odletěla. Po tom, co se vrátila, se jí Kryštof pokusil říct, že se mu z té noci nikdy nepodařilo vyprostit. Pro ni už ale po téměř roce stráveném na druhém konci světa bylo všechno bylo jinak. Teď mohl jenom doufat anebo se třást hrůzou, že na ni náhodou narazí v metru.
V nohavicích ani nikde jinde už nezůstala ani kapička roztátého sněhu. Suchou nohou vyšel ven z červeného světla a vrátil se do vozu.
Přítomnost se neúprosně blížila. Přeludné moaré se před Kryštofem roztřáslo ještě jednou. I teď před nevolností zavřel oči. Změť kabelů a betonové šedi mezitím zase ubíhala za okny vlaku, po chvíli začala zvolna zpomalovat, a ještě, než stihla úplně ustrnout, objevila se před Kryštofem další stanice.
Otevřel oči. Vypadalo to, že se znovu octl na tam, kde původně nastupoval. Skleněná stěna, kterou původně roztříštil, byla opět celistvá a vše se zdálo být na svém místě. Něco ale přece nesedělo.
Na druhém konci perónu stála povědomá postava. Mladík čekající na vlak v opačném směru. Pohled měl zabodnutý do země a nechával kolem sebe proudit davy cestujících směrem k nedalekému eskalátoru.
Byl promočený od hlavy až k patě. Kryštof si všiml, jak mu na podlahu odkapává voda z džínů a bundy. Přes hukot valícího se davu nemohl slyšet nic jiného, přesto kdesi na okraji sluchu jasně rozeznal, jak kapky z mladíkových šatů dopadají na podlahu v pravidelných intervalech. Jako tikot hodin.
Tik.
Zůstal stát ve dveřích vozu a zděšeně zíral mladíkovi do zad.
Tak.
Přímo pod Kryštofem mezi okrajem perónu a vagonem, který ho právě přivezl z minulosti, zela nekonečně hluboká propast.
Tik.
Promočená postava najednou zvedla hlavu. Těsně před tím, než stihl spatřit tvář mladého muže, vytrhl Kryštofa z transu známý ženský hlas: „Konečná stanice, prosíme, vystupte.“
Tak.
