Rozpustilá knihovnička: Co když jsem hodnej kluk
Když sama sebe překvapíš patriarchálními tendencemi. Druhý díl nepravidelného radikálního koutku autorek podcastu Rozpustilý*í
Minulý čtvrtek jsem byla na rande. Ani vlastně nevím, jestli to bylo rande, a asi ani není potřeba se to někdy dozvědět. Jocelin mne uchvátila. Na seminářích kurzu Sexuality and Globalization zářila svou konceptuální prací a tlakem na postkoloniální intervenci všech teorií. Jejím nejoblíbenějším tématem ke konverzaci byly člověkem inscenované války brouků, kterých je ze záhadných důvodů na YouTube více, než je třeba. Svou sexualitu vlastnila s věcnou samozřejmostí a přivydělávala si jako sugarbaby.
Co děláš ve čtvrtek večer? Nechceš přijít na večeři?
Možná nakonec nejsem v inscenaci tohohle divadla tak nevinná, jak jsem doufala. Kdo by taky tenhle návrh interpretoval jinak než ona?
Budu tam.
Viděla jsem ji zdálky, jak jsem scházela schodištěm z našeho podkrovního bytečku. Na sobě měla body-con šaty, podpatky, rtěnku. Povalovaly jsme se na naší střeše, kouřily, a když slézala střešním oknem dolů, šaty se jí vyhrnuly nad stehna. Nevěděla jsem, kam se podívat. Vaření bylo zcela v mé režii, dělala jsem pasta puttanesca a ani na vteřinu jsem nezmlkla. Její pozornost mě opíjela snáz, než bych doufala. Žvanila jsem o politice, o svém aktivismu a ona se rozesmála za každou mou větou, zvonivě, přesvědčivě, pokládala zápěstí na zápěstí, pokyvovala hlavou - hýčkala mé křehké ego.
Elo,
sklapni.
Na něco se jí zeptej.
Poslouchej.
Abys poslouchala,
musíš totiž
ty sama
zmlknout.
Jak se z člověka stane hodnej kluk a bílej feminista tak strašně rychle? No, tak teď už to vím. Říkali si v duchu sklapni týpci, když byli na rande se mnou? Měli vůbec dost sebereflexe, aby je to napadlo?
Neschopna konstruktivních dotazů a zmatená z její převládající mlčenlivosti jsem zavrhla další logo-centrické snahy a navrhla procházku po Hackney Downs. Kývla hlavou, proč ne.
Jocelin ťapkala na jehlách po pěšinách parku a prosila mne, ať zpomalím. Letní noci Londýna postrádají středoevropskou přívětivost a její šatičky nebyly ideální. Půjčila jsem jí sako.
To je v pohodě, to vrátíš příště.
Dohodly jsme se, že ji vyprovodím na zastávku. Použila sice navigaci, ale vyrazila na druhou stranu a moje trpělivost s její kartografickou dezorientací vyprchala hned s dalším nádechem. Ví vůbec, kde je sever a kde jih?
Bez dlouhých rozvah jsem jí začala mansplainovat mapy.
Přijížděl očekávaný doubledecker s číslem 58. Zběžně jsme se políbily. Pa, tak zas někdy, zalhala jsem. Tohle nepotřebuju opakovat. Další dobrovolná ztráta jistoty ve vlastní dobro zatím není na mém to-do listu. Vím, že čekala spíš pozvánku ke mně do peřin. Jenže ta lehkost, se kterou jsem si ji ochočila byla jen rubem k líci lehkosti, se kterou jsem nahmatala své predátorství. Tohle nepotřebuju opakovat.
Proč byla moje prvotní reakce Jocelin sexualizovat a umlčovat zároveň? Proč bylo tak snadné stát se hodným klukem, který zároveň a mimochodem utlačuje i mě?
Sama vím jak to bolí, když mi muži kradou moje tělo. Sama vím, jak to bolí, když si ze mne muži dělají terapeutku a absenci platby omlouvají mou „přirozenou“ velkorysostí. Zatímco nás ovládá morální panika, jen co slyšíme výraz ‚sexuální práce‘, týpci běžně za lacinou večeři očekávají jak blowjob, tak terapii. Reproduktivní práce je všechno to, bez čeho by „produktivní“ práce nebyla možná. Někteří, jako třeba já, by do téhle kategorie zahrnuli i sex a randění.
Jak se mám naučit budovat vztahy se ženami, když jejich objektivizace, dehumanizace a zneviditelňování jejich reproduktivní práce tvoří prostředí, v němž jsem byla, stejně jako ty, ponořená celý život? Jak hluboko je heteronormativita usazená v mém, rečeno s Foucaultem, režimu pravdy, když si ani nedokážu představit svět, v němž bych mohla mít romantický a fyzický vztah se ženou, který by automaticky nekopíroval genderovanou dynamiku? Pa, tak zas někdy.
I moje lež na rozloučenou byla jako vytažená ze scénáře hodnýho kluka.
Judith měl pravdu, když ve svém Gender Trouble slavně ukázal, že gender vůbec nezávisí na „biologickém“ pohlaví. Na tomhle čtvrtečním rande-nerande s Jocelin jsem si to zakusila na vlastní kůži. Judith říká, že gender není podstatné jméno, ale je to něco, co se dělá. Je to zděděný soubor aktivit. Tahle konceptualizace je radikální v tom, že hází do koše dualitu duch – tělo, která se jak smrad táhne od Descarta až k postmodernistům. Judith říká, že tělo není pasivním předmětem očekávajícím popsání, ale naopak aktivním strůjcem tvoření světa. Pro osvícené Evropany přesvědčené, že rozum spravuje emoce, kultura spravuje přírodu, subjekt spravuje objekt, a tedy i duch spravuje tělo, je to vcelku pobuřující myšlenka.
Jestli má tedy mé tělo, tak jak říká Judith, schopnost svými akty znovu a znovu tvořit gender, skládat ho s každým krokem, každým gestem... tak proč zrovna můj způsob, kterým praktikuju gender fluiditu, zahrnuje kopírování toxické heteromaskulinity? Půjčování sak? Mansplainování map? Proč si podvědomě myslím, že abych mohla milovat ženu, musí se ze mě stát hetero muž? Jaký je teda můj gender?
Možná bych měla obecně víc randit se ženami, abych jejich existenci v rámci svého experimentování s gender identitou zcela vyždímala, vykořistila. Protože randit s holkama za účelem vlastního užitku s příměsí emocionální manipulace je určitě ověřený způsob jak se vlastní toxické maskulinity vzdát...
Queer Phenomenology od Sary Ahmed jsem měla v ruce už víckrát, velikost z ní dělá příjemného společníka na cesty. Stránky mám opoznámkované, perem i tužkou, rohy zohýbané. Na modrofialové obálce je odpuzující fotografie nadměrného psacího stolu s židlí.
Soudíš ráda knihy podle obalu?
Občas přemýšlím, jestli tohle rčení snad neplatí, co se akademických knih týče, obráceně: čím nevkusnější grafika, tím argumentačně poctivější práce se skrývá uvnitř. Queer Phenomenology je totiž klenot. Sara bere za svůj předmět zkoumání ‚orientaci’, na kterou narážíme v zaběhlém sousloví ‚sexuální orientace‘.
Jak jsme se na nějaké místo dostaly, nebo přesněji řečeno, naše interpretace toho, jak jsme se na místo dostaly, značně ovlivňuje naši orientaci v daném prostoru: k čemu jsme čelem a k čemu jsme zády. K jakým předmětům jsme orientovány a které předměty nám jsou na dosah? Na naší vlastní orientaci v prostoru záleží, protože podle toho, k jakým předmětům jsme orientovány a s jakými předměty vytváříme vztahy, se také formuje naše cesta.
Zároveň ale, aby nám něco připadalo mimo, zakřivené (latinsky curvus), cáklé, podezřelé, co očividně potřebuje „dát do latě“, musí už předem být určena lať, která bude normou, a k níž budeme tuto zakřivenost vztahovat. Opakováním a osvojováním právě takových linií a ne jiných, je to, co tvoří svět, resp. slovy queer feministky, „normativitu“. A pokud trochu vybočíš, věř, že tě k té lati, která je normou, nějaký kolemjdoucí zase hezky nasměruje.
Sara mne osvobodila, když mi ukázala, že o reproduktivní heteronormativitě se dá přemýšlet jako o prostoru, do kterého jsme byly vloženy a ve kterém je od nás očekáváno a vyžadováno se orientovat nějakým způsobem, a ne jinak.
Najednou teze, že heterosexualita je norma a zároveň konstrukt, dává smysl - jenže jen v mojí hlavě a na papíře.
Dokážu o heteronormativitě psát tuhle esej a mansplainovat její principy v podcastu (který si mimochodem určitě poslechněte a sdílejte dál). Ale tělo? Tělo vám nikdy neodpustí, tělo si věci pamatuje. Je to podobně jako u přeživších, které trpí PTSD. Trauma se prodírá na povrch hned, jak se jejich tělo dostane do známé situace. Tělo je přecitlivělé na podněty, před kterými se za každou cenu snaží chránit.
Navrhuji, že reproduktivní heteronormativita jako taková je traumatická, a mě i tebe čeká celoživotní práce odnaučit svoje těla kráčet po předkreslených liniích.
Najednou dává smysl, proč mne přitažlivost Jocelinina sebevědomí, přitažlivost její vůně, jejích kinky fotek v insta feedu i přitažlivost jejího intelektu, stresuje a mate. Chci být jako ona, závidím jí, nebo ji chci svléknout?
Když tenhle text píšu, dovoluju si být zmatená. Jak jinak bych se taky měla cítit, když jsem vyrostla ve světě, ve kterém je ode mne očekáváno orientovat se jako cis heterosexuální žena? Jak jinak bych se taky měla cítit, když jsem vyrostla ve světě, ve kterém se už před mým narozením očekává, že mám nějaké pohlaví, že to pohlaví bude ženské, že to ženské pohlaví taky definuje můj gender -, tedy to, že jako žena budu spíše hýčkat křehká ega, než že by někdo hýčkal moje, a taky že moje pohlaví a můj gender definují můj objekt touhy, tedy cis heterosexuálního muže? Pro queer teorii je tohle taková svatá trojice: pohlaví » gender » objekt touhy.
Hlavním úkolem queer teorie je pak příběh, že logická posloupnost téhle trojice je správná a přirozená, zbořit.
Závěrem bych ráda připomenula, že ten přednastavený prostor reproduktivní heteronormativity je pro mnohé smrtelný. Muži vraždí feminizovaná těla, která odmítají ochočení. Proto se používá výraz predátor. Podle organizace Femicide Census v letech 2009 – 2018 v Británii muž zabil ženu každý třetí den.
Dovoluji si být zmatená, protože vím, že dokud každá z nás nebude aktivně reflektovat své vlastní predátorské tendence, snění o novém světě nám bude unikat dál.
---
