Boj Artemise Akbaryho za afghánské LGBTQI+ uprchlictvo
Artemis Akbary je hlasem afghánské LGBTQI+ komunity, která čelí perzekuci, diskriminaci a nebezpečí. Z České republiky vede organizaci Afghan LGBT (ALO) a prostřednictvím mezinárodních organizací bojuje za práva osob, které hledají bezpečí daleko od domova. Přináší pohled na výzvy, kterým čelí LGBTQI+ uprchlictvo, a na svou vizi budoucnosti pro komunitu, která často zůstává opomíjená.
Vy sám jste si prošel cestou z Afghánistánu a Íránu přes Turecko až do Česka. Kdy jste si uvědomil, že chcete svůj osobní příběh proměnit v hlas pro afghánskou uprchlickou LGBTQI+ komunitu?
Život uprchlíka v Turecku mi ukázal, jak moc neviditelní a zranitelní jsou LGBTQI+ Afghánci nejen doma pod vládou Tálibánu, ale i v exilu. Viděl jsem lidi jako já, jak bojují bez podpory, často umlčovaní strachem. Když jsem se dostal do Česka, pochopil jsem, že mám nejen bezpečné místo pro sebe, ale i zodpovědnost promluvit za ostatní. Proměnit svůj příběh v aktivizmus nebylo jen o mně, ale hlavně o tom, aby naše komunita byla vidět, slyšet a byla zastoupena tam, kde se rozhoduje o našich životech.
Jaký vliv mělo vaše dospívání v konzervativním prostředí na formování vlastní identity? Ovlivňuje tato zkušenost to, jak dnes podporujete mladé LGBTQI+ osoby v Afghánistánu?
Vyrůstat v konzervativním prostředí pro mě znamenalo skrývat velké části sebe samého, což ve mně vyvolávalo hodně obav. Zároveň mi to ale dalo hluboké porozumění tomu, čím si LGBTQI+ Afghánci každý den procházejí. Dnes je jejich situace pod Tálibánem ještě horší, protože jsou pronásledováni už jen za to, že existují. Někdy si ani nedokážu představit, jak těžké je v takovém prostředí přežívat. Proto se věnuji práci na mezinárodní úrovni. Abych jim dal hlas, aby svět před nimi nezavíral oči a aby se tlačilo na změny, které by bránily práva LGBTQI+ lidí nejen v Afghánistánu, ale i globálně.
Ve svém projevu na Radě OSN pro lidská práva jste použil pojem genderový apartheid. Co tento pojem konkrétně znamená v afghánském kontextu a proč je pro vás důležité, aby byl uznán jako zločin proti lidskosti?
V afghánském kontextu genderový apartheid popisuje systematické vyloučení žen a LGBTQI+ lidí ze všech oblastí veřejného života ze strany Tálibánu. Není to jen diskriminace, je to cílený systém dávající si za úkol vymazat osoby ze společnosti na základě pohlaví a identity. Pro mě je zásadní, aby svět tento pojem uznal jako zločin proti lidskosti, protože přesně pojmenovává to, co se děje. Když to nazveme pravými slovy, nejde jen o afirmaci utrpení, ale o požadavek na odpovědnost. Jinak hrozí, že se tato zvěrstva budou normalizovat nebo přehlížet a lidem, kteří je prožívají, se nedostane spravedlnosti.
Mnoho zpráv o Afghánistánu dnes mluví hlavně o ženách a dívkách, zatímco LGBTQI+ komunita je téměř neviditelná. Jaké aspekty situace LGBTQI+ kolektivu podle vás mezinárodní společenství často přehlíží?
Co si svět často neuvědomuje, je fakt, že LGBTQI+ Afghánci čelí těm nejbrutálnějším formám násilí. A navíc, i když Afghánistán prochází obrovskou humanitární krizí, LGBTQI+ lidé bývají zcela vynechaní z mezinárodních mechanizmů ochrany a jen výjimečně dostanou humanitární pomoc. Proto jsme se v rámci ALO snažili tuto mezeru alespoň částečně zaplnit. Poskytli jsme finanční a životně důležitou podporu již více než sedmi stům lidem. Není to dost, ale ukazuje to nové možnosti, když se komunita postaví do středu dění. Další téma, kterému se svět často vyhýbá, je spravedlnost pro LGBTQI+ oběti systematického pronásledování. Spolu s našimi partnery jsme se obrátili na Mezinárodní trestní soud v Haagu a výsledkem bylo historické rozhodnutí, kdy soud poprvé v historii vydal zatykače na vůdce Tálibánu i za pronásledování LGBTQI+ lidí.
Máte přímý kontakt s lidmi, kteří v Afghánistánu stále žijí. Jak vypadá jejich každodennost a s jakými obavami se na vás nejčastěji obracejí?
Každodenní život LGBTQI+ osob v Afghánistánu je nesmírně tvrdý a nebezpečný. Žijí v neustálém strachu, že budou odhaleni, zatčeni, mučeni nebo zabiti. Mnozí mi vyprávějí, jak jsou dennodenně nuceni skrývat svou identitu, jen aby přežili. Nemohou studovat, pracovat ani se volně pohybovat, aniž by riskovali obtěžování nebo násilí. Jejich starosti jsou velmi prosté, a přitom srdcervoucí: přejí si bezpečí, jídlo, přístřeší a možnost útěku. Někteří mluví i o hluboké samotě, protože jsou odříznuti od jakékoli komunity nebo podpory. Nejsou to jen jednotlivé příběhy. Je to realita, ve které samotná existence znamená otázku života a smrti.
Po pádu Kábulu v roce 2021 se tisíce Afghánců snažily uprchnout. Pro LGBTQI+ lidi je to ale ještě složitější. Jaké specifické překážky musí překonávat během cesty?
Už samotný odchod z Afghánistánu je velmi obtížný, protože Afghánci potřebují víza prakticky do všech zemí a získat je bývá téměř nemožné. Proto jsou mnozí nuceni vydat se na nebezpečné cesty. Obvykle se nejdřív snaží dostat do Íránu nebo Pákistánu, ale ani tam to pro LGBTQI+ komunitu není bezpečné. V Íránu například může být za stejnopohlavní vztah udělen trest smrti. Proto se někteří rozhodnou pokračovat dál do Evropy a žádat o azyl. Ta cesta je ale extrémně nebezpečná. Od lidí jsem slyšel o fyzickém násilí, bití, sexuálním obtěžování i o problémech s evropskou pohraniční policií. Zvlášť ohrožené jsou při těchto přechodech trans osoby. A i když se nakonec dostanou do Evropy, problémy nekončí, je těžké získat bezpečné bydlení, začlenit se do společnosti a dosáhnout nároku na azyl.
Několik let jste strávil v Turecku, kde žije mnohé afghánské LGBTQI+ uprchlictvo dodnes. Jak byste porovnal jejich situaci tam se situací těch, kteří se dostali do Evropy, například do Česka?
V Turecku sice trest smrti nehrozí, ale i tam je život velmi těžký. Uprchlictvo čelí obtěžování, chybí jim právní ochrana, pracovní uplatnění a hrozí jim deportace zpět do Afghánistánu. LGBTQI+ osoby tam jsou navíc diskriminováni více než ostatní uprchlictvo a bezpečných míst je minimum. Evropa nabízí mnohem větší bezpečí. Nehrozí tu popravy ani deportace do Afghánistánu, nově příchozí mají přístup k azylovému řízení, právům i sociálním službám. Ale to neznamená, že je to snadné. V Česku například trans žadatelé o azyl čelí vážné diskriminaci, zejména v uprchlických táborech. Znám případy, kdy byli žadatelé odmítnuti například jen proto, že „nedokázali“ prokázat, že jsou gayové. Jak má někdo proboha dokazovat, že je gay?
Dalším problémem je, že úřady často nerozumí nebo ignorují míru traumatu, kterým si LGBTQI+ uprchlictvo prochází. Při azylovém pohovoru, který rozhoduje o budoucím životě, musí lidé hodiny mluvit o extrémně osobních věcech, i když jsou hluboce traumatizovaní. Rasizmus je bohužel také součástí každodenní reality. Dalším rozporem je, že zatímco vlády mluví o rovnosti a začleňování, mnoho LGBTQI+ uprchlictva končí v táborech, kde diskriminace, izolace, a dokonce násilí pokračují.
Evropa se prezentuje jako bezpečné místo, ale systémy, které tu fungují, často tenhle slib nenaplňují. Právě tenhle rozpor mezi rétorikou a skutečností je pro mě důkazem, že je stále nutné věnovat se aktivizmu. Nejen proto, aby lidé azyl vůbec získali, ale také proto, aby se hodnoty, k nimž se Evropa hlásí, skutečně promítly do života těch, kteří je nejvíc potřebují. Takže ano, Evropa je bezpečnější, ale stále se před námi nachází spousta překážek a hodně práce.
Afghan LGBT Organization (ALO), kterou vedete se svým partnerem, už pomohla stovkám LGBTQI+ Afghánců, ať už šlo o přímou pomoc, finanční podporu nebo relokaci. Jak vám tato týmová spolupráce a rozdílné kulturní zázemí pomáhá zvládat náročné situace a co pro vás osobně znamenají tyto výsledky?
Vést ALO spolu s partnerem je pro mě velkým zdrojem síly. Naše práce není jednoduchá, denně se totiž setkáváme s příběhy, které jsou doslova otázkou života a smrti. Mít vedle sebe člověka sdílejícího stejnou vizi mi však umožňuje vytrvat i v těch nejtěžších chvílích. Díky ALO jsme už podpořili stovky LGBTQI+ Afghánců. Naše práce zahrnuje humanitární pomoc, finanční podporu, jídlo či přístřeší, ale také mezinárodní aktivizmus. Dbáme na to, aby hlasy LGBTQI+ Afghánců zazněly na půdě OSN, Evropského parlamentu i dalších mezinárodních institucí.
Jedním z projektů, na který jsem obzvlášť hrdý, je náš pilotní program v Česku zaměřující se na vytváření bezpečných prostor a podporu integrace LGBTQI+ žadatelů o azyl a uprchlictva. Nejde totiž jen o projekty na papíře, přímo zachraňují životy a dávají lidem šanci vybudovat si novou budoucnost. Samozřejmě nás těžce zasáhly škrty ve financování během Trumpovy administrativy, které omezily rozsah naší činnosti, i když naše potřeby jsou dnes větší než kdy dřív. Přesto pokaždé, když vidím někoho, komu jsme pomohli, kdo je díky nám v bezpečí nebo začíná nový život, mi znovu silně dochází, proč je tahle práce tak důležitá. Takové momenty jsou pro mě zdrojem naděje i smyslu. Vědomím, že navzdory všem překážkám vytváříme skutečnou změnu pro naši komunitu.
Existuje nějaký konkrétní příběh, který vám zůstal v paměti jako důkaz, že vaše práce má skutečný dopad?
Ano, je jich víc, ale dva mám pořád před očima. Jeden je příběh Samyara, trans muže z Afghánistánu. Tálibán ho pronásledoval a brutálně bil jen kvůli jeho identitě. Nejprve jsme ho podpořili finančně a později jsme mu pomohli s relokací do Švédska. Dnes je v bezpečí, studuje, pracuje a buduje si nový život. Vidět ho, jak po tom všem rozkvétá, je pro mě nesmírně silné. Druhým je příběh Pawany. Byla zatčena Tálibánem jen proto, že žila otevřeně jako trans žena. Ve vězení byla brutálně mučena a znásilněna skupinou vojáků. Po jejím propuštění jsme několik měsíců pracovali na tom, abychom ji dostali ze země. Poskytli jsme jí přístřeší a podporu v sousední zemi, a nakonec jsme jí pomohli přesídlit do Německa. Dnes je v bezpečí a spokojená, i když si samozřejmě nese trauma z toho, co prožila. Když vidím lidi jako Samyar a Pawana v bezpečí, jak si znovu budují své životy, připomíná mi to, že ačkoliv je naše práce vyčerpávající a někdy až zdrcující, opravdu zachraňuje životy a má smysl.
Jaké tři konkrétní změny v azylové a migrační politice by podle vás nejvíc pomohly LGBTQI+ osobám prchajícím z Afghánistánu?
Zaprvé bezpečné a legální cesty. Většina Afghánců nemá šanci získat vízum, což je nutí spoléhat se na pašeráky a hazardovat se životem při nebezpečných cestách. Humanitární víza a speciální programy přesídlení pro LGBTQI+ Afghánce by zachránily nespočet životů. Zadruhé férová a citlivá azylová řízení. LGBTQI+ žadatelé jsou příliš často odmítáni jen proto, že „nedokázali prokázat“ svou sexualitu či identitu. Úřady potřebují školení, aby rozuměly sexuální orientaci, genderové identitě a traumatu, které si uprchlictvo nese. Azylové pohovory nesmí být další formou perzekuce. Zatřetí inkluzivní podpora při integraci. I po získání azylu LGBTQI+ uprchlictvo bojuje s bydlením, zaměstnáním, rasizmem a diskriminací v táborech i mimo ně. Politické systémy musí zajistit bezpečné bydlení, přístup ke zdravotní péči a komunitní podporu, obzvlášť pro trans lidi, kteří čelí největšímu riziku špatného zacházení.
---
***
Pro naše čtenářstvo a podporovatelstvo jsme právě otevřely dotazník. Tvoje odpovědi nám pomohou ve výběru dalších témat a tvorbě nových formátů.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
