Rodina, pandemie a péče

Martina Pojarová, Pavel Štern, Marie Topolová

Pečujeme o svá těla, mysl, duši, místa, ve kterých žijeme, i o sebe navzájem. S trochou nadsázky bychom mohli říci: „Pečuji, tedy jsem!“ S péčí, a to jak v roli pečujícího, tak příjemce péče, se v průběhu života setká snad každý. Zatímco ale péči o malé děti většina z nás považuje za něco samozřejmého, s péčí o handicapované nebo o staré lidi už tomu tak není. Je péče něco, co by mělo být v rodině automatické? Proč pečují především ženy? A přinesla pandemie koronaviru v oblasti péče něco pozitivního?
 

Nejenom na tyto otázky jsme se ptaly  Martiny Pojarové, ředitelky Pečovatelského centra Prahy 7 a Pavla Šterna, vedoucího poradny Starám se a pracuji. Uslyšíte i úryvek z povídky Lom autorky Marie Topolové a anketu s náhodnými respondenty, kterých jsme se ptali: Co nejhoršího vám kdy kdo v rodině řekl?  

Dramaturgie - Lucie Berg, Anna Luňáková, Marina V. Šternová
Znělka - Anna Luňáková
Střih - Kateřina Mikulcová
Grafika - sonyathemoon
Kampus Hybernská, 2021
***
LB: A dá se nějak připravit na to, že jednou bude někdo pečovat o nás?

MP: To je moc hezká otázka a děkuji za ni, protože nechat o sebe pečovat je myslím ještě mnohem těžší než pečovat o druhého. Samozřejmě jsou lidé, kteří to umí velmi dobře, kteří celý život uměli využívat služeb druhých a vědí, že na tom není nic špatného. Ale zrovna generace našich rodičů s tímhle mívá problém. Nevím, kolik starých lidí si zavolá taxík nebo jde do restaurace. Nechají o sebe pečovat službami. „Pokud si to mohu zařídit sám, proč by to měl dělat někdo jiný?“ říkají. Připustit si vlastní nemohoucnost je dlouhodobý proces a člověk se na to připravuje celým svým životem, ale úplně nejlépe péčí o druhé. Tam pozná, jak péče může vypadat, jaké má kroky, jak si přitom musejí obě strany zvykat na trochu jiné role. 

Také se někdy stane, že péče mezi dvěma generacemi zkrátka není možná a je nutné přizvat nějakého prostředníka. Mám na mysli situaci, kdy je třeba pro osmdesátiletého tatínka nemyslitelné nechat o sebe a o svoji fyzickou stránku pečovat dceru nebo syna. Pak jsou tu ale právě služby, které péči mohou převzít. Je na každém z nás, na každé pečující rodině či dvojici pečujícího a pečovaného, aby si vyjednali, co jim vyhovuje, kam chtějí pustit profesionály a kde si naopak přejí zachovat hájemství rodiny. Jakmile totiž máme dost pomoci od profesionálů, zbývají nám síly na rozvíjení vztahů, na normální lidskou podporu, na rozhovor a na nějakou radost, kterou můžeme sdílet. Připravit se na to, že budeme jednou potřebovat péči, zkrátka není jednoduché, a je dobré to tematizovat a přemýšlet, že jednou to tak může být a co pro nás vlastně znamená péči přijímat. 

LB: Mělo by být funkcí rodiny, že se o vás na stáří nebo v nějaké nenadálé životní situaci vaši blízcí postarají? 

MP: Myslím, že to od rodiny tak trochu očekáváme. Definice rodiny se mění, hodně dynamicky. Já sama si myslím, že to určitě je jedna z funkcí rodiny, pečovat o své slabé. A nejen rodiny, je to i funkce komunity, jakéhokoliv společenství. Ptáte se, jestli by to tak být mělo. Cítím tam veliký nárok a myslím si, že téma nároku a péče spolu nějak souvisí. Někdy je ten nárok vražedný, protože v rodinách bývá soustředěný dceru. Mezi sourozenci se rozhodne, že pečovat bude sestra, že je k tomu lépe uzpůsobena než její bratři jako muži. O tom nároku se kolikrát ani nemluví, prostě to visí ve vzduchu. Proto se otázky nároku trochu bojím, když se takhle staví. Spíš by se o tom mělo v rodinách diskutovat, protože kdo jiný by měl vlastně pečovat než celé to společenství? 

LB: Zmínila jste, že často je nárok kladený na ženy. Znamená to, že funkci pečovatelky zastávají většinou ženy?

MP: Tak je to tradiční ženská role. Ať si o tom myslíme, co chceme, po dlouhou dobu to v dějinách tak bylo. Osobně si myslím, že většina žen je lépe predisponována například k péči o malé děti, už třeba jen výbavou nebo barvou hlasu. Jak je to u péče o staré lidi, nevím, za svůj profesní život jsem potkala spoustu neuvěřitelně láskyplně pečujících mužů. Takže ano, většinou se očekává, že pečovat budou ženy, je to i jistá sociální dohoda. Ale určitě to neznamená, že muži nejsou dobří pečovatelé. Hodně záleží na vztahu samotném – mluvily jsme doposud o mezigenerační péči, ale velmi častá je péče mezi manželi. A tam lidé navazují na celoživotní vztah a bývá to velmi náročné, protože často už jsou ve věku, kdy by sami nějakou péči vyžadovali.  
***
Všechny díly podcastu Ozvěn Prostoru si můžete poslouchnout na webu revue Prostor, na Youtube účtu revue Prostor, na Spotify Ozvěny Prostoru - Spotify a na Soundcloud Ozvěny Prostoru - Soundcloud. Ozvěny Prostoru je podcast natáčený v Kampusu Hybernská věnovaný  literatuře, kultuře a společnosti. Podcast Rodina, pandemie a péče byl vydán u příležitosti vydání 115. čísla revue Prostor na téma RODINA.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít