Jak se modlit za Ukrajinu I
Nejsem věřící, snažím se pouze pochopit, jaké to je. Pronikla jsem mezi Ukrajince žijící v Praze a vyzpovídala dva duchovní z odlišných církví a tři věřící ženy. Ptala jsem se, jaká je role pravoslaví v ukrajinské společnosti a jak to, že dokáže fungovat současně jako aktivní nástroj mobilizace obyvatelstva i jako pasivní psychologická podpora.
Nedělní ranní Praha je ohromně klidná, lidé stále spěchají, ale jejich pohyby jsou ospalé a oblé. Před osmou hodinou je klid i v chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. V chrámové lodi se pomalu scházejí lidé. Na jitřní modlitbu, jich není ani dvacet. Jak se ale blíží čas svaté liturgie, chrám se plní do posledního místa.
Skrze dveře v ikonostasu procházejí kněží v různě barevných rouchách, zatímco se na levé straně tvoří fronta na zpověď. Každý, kdo přijde, absolvuje pro mě nelogickou pouť z jednoho konce kostela na druhý se zastávkami u svatých ikon – ty jsou v pravoslavných kostelech umístěny podle závazného systému.
Celý dav žehná ve znamení kříže téměř neustále, zpěvem odpovídá duchovním, hýbe se a dýchá jako jedno tělo. Občas se v davu vynoří někdo samostatně a snaží se prodrat skrze ostatní ke svícnu, kde zapálí svíčku. Uprostřed chrámové lodi je i pár židlí, které si zabrali první příchozí. Ostatní stojí dvě hodiny na nohách tak pevně, jako by měli nohy zapuštěné do chrámové podlahy. Stojíme v kostele, který patří české pravoslavné církvi, přesto ale většina pravidelných návštěvníků pochází z Ukrajiny. Dnes u nás pracují, žijí a modlí se. Jejich víra prochází komplikovanou situací, která se odráží i na jejich životech v České republice.
Rozkol ukrajinské pravoslavné církve
Na Ukrajině v posledních letech fungují dvě odnože pravoslavné církve vztahující se k ukrajinskému národu – první je tradiční Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu (UPC-MP), která v roce 1990 získala status autonomní církve s rozsáhlými pravomocemi. Stále ale formálně patří pod moskevský patriarchát – ten má status autokefální církve, tedy stoprocentně samostatného útvaru. UPC-MP je z kanonického práva zodpovědná moskevskému patriarchovi Kirillovi a její vazby na církev v Rusku jsou často vzpomínané. Právě podezření z napojení církve na ruské tajné služby bylo důvodem, proč v říjnu roku 2023 ukrajinský parlament schválil v prvním čtení zákaz činnosti náboženských organizací s vazbami na Ruskou federaci. Proti několika duchovním představitelům se také zahájilo trestní stíhání. To vše z důvodu ochránit národní bezpečnost během války. Podle průzkumu Razumkov Centre se po zahájení války výrazně snížil na Ukrajině podíl těch, kteří uvedli příklon k UPC-MP, a to z 13 % v roce 2021 na 6 % v roce 2023.
„To je teď Ukrajina, to je realita. Lidé jsou vyhazování z kostela, ale to nemá v demokracii co dělat – když se chceš modlit, tak se modli. Platí svoboda vyznání. Nejde nařizovat, kde se modlit,“ reaguje Vasilij Čerepko, pravoslavný kněz sloužící v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, když se bavíme o současné situaci Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu na Ukrajině.
Vedle této církve se pravoslavní mohli po rozpadu sovětského impéria hlásit ještě k pravoslavné církvi kyjevského patriarchátu (UPC-KP). Její příběh se začal psát v 90. letech, když tehdejší kyjevský metropolita násilně převzal vedení a prohlásil nezávislost na moskevském patriarchátu. Podle většiny duchovních byl ale tento krok protiprávní a metropolita byl proto moskevským patriarchátem vyobcován. Několik let pak žádná církev ani patriarchát tuto „uměle” vytvořenou frakci neuznávaly.
Změnu přinesla až vláda bývalého ukrajinského prezidenta Petra Porošenka, který svým vyjednáváním s představiteli církví dosáhl uznání ukrajinské národní, až nacionalistické, církve. Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu byla uznána Konstantinopolským patriarchátem v roce 2018, kdy se spojila s také většinově neuznanou Ukrajinskou autonomní pravoslavnou církví, která měla největší ohlas v exilu během sovětského období. Vznikla tak Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU), kterou však místo postupu podle kanonického práva její zastánci prosadili spíše skrze politickou domluvu a potřebu vlastní nezávislé církve.
Dodnes jedni její založení opěvují, druzí ho kritizují. Vasilij Čerepko je přesvědčen, že její založení bylo protiprávní. „Porošenko musel něco dělat, aby neprohrál volby, tak udělal tuhle církev pro Ukrajince. Uznaly ji ale jen čtyři patriarcháty ze čtrnácti. Není to podle kanonických zákonů. Ale politik řekl, že to musí jít. A tak to nějak šlo,“ popisuje Čerepko.
Kněz Čerepko zasvětil svůj celý život pravoslavné církvi, narodil se ve věřící rodině, což není na Zakarpatí nic neobvyklého, rodiny jsou tu zpravidla mnohem zbožnější než ve východní části Ukrajiny. Kromě jasné náboženské identity je také patřičně hrdý na své rusínské kořeny a rusínský jazyk, který se podle něj podobá církevní staroslověnštině. Sedíme na dřevěných židlích, které jsou v modlitebně určené pro starší věřící.
Židle vržou a Vasilij Čerepko mluví o těžkostech pravoslavné církve. „Na Ukrajině je problém a vytvořili ho politici. Rozkol církve začal už v 90. letech po osamostatnění, jenže teď s příchodem války politici začali říkat těm pravoslavným věřícím, že chodí do ruského kostela, že pálí svíčky a Rusové pak na ně posílají tanky. A že posílají peníze Rusům a oni nás pak střílej.“ Ale tak to podle něj není. Souhlasí s tím, že Rusové se musí nejprve naučit demokraticky žít, ale odmítá boj ve jménu Boha. „V církvi neexistuje, že budeme bojovat, my můžeme akorát mluvit o tom, jak se dát dohromady. Kněz není tím, kdo by měl zvát lidi k válčení, on musí hledat cestu ke smíření.”
Řeckokatolíci
Prožívání těžkostí víry se ale netýká jen a pouze pravoslavných věřících. Do náboženství na Ukrajině patří i další vyznání – nejrozšířenější po pravoslaví je církev řeckokatolická. Ta si ponechala byzantský, východní obřad, ale vztahuje se k papežovi jako k největší autoritě. K Ukrajinské řeckokatolické církvi se hlásí i kněz Vasyl Slivocký.
Kněz Slivocký se také narodil na západní Ukrajině do věřící rodiny. V jeho útulné kanceláři v centru Prahy mi vypráví o osudu svých blízkých. Přestože byla jeho rodina vysídlená na Sibiř, nepřestali věřit v Boha a svobodnou Ukrajinu – i když jim ruský režim sebral místo k životu i majetek, podle jeho slov nikdy na Rusy nenadávali. „Nikdy jsem neslyšel, že by jim Rusové vyloženě vadili. Samozřejmě jsme se vrátili s radostí domů, ale moje rodina nebyla zatvrzelá. Měl jsem moudrou a odvážnou babičku, která mi vyprávěla od dětství, jak se věci doopravdy mají a vedla mě k řeckokatolické víře, ale tajně, tehdy bylo povoleno jen pravoslaví. Ukázala mi ten směr a já se díky ní rozhodl stát knězem.”
Vasyl Slivocký studoval na kněžském semináři v Ivano-Frankivsku, ale pak se naskytla příležitost vyjet studovat teologii do zahraničí a zrovna na něj vyšla Praha. Zůstal tu a žije zde už třiatřicátým rokem. Za svou kariéru se věnoval stovkám lidí, hrdě mi ukazuje fotky z vinohradské nemocnice, kde dával poslední pomazání covidovým pacientům.
Přiznává, že poslední dobou se setkává s lidmi, kteří přecházejí k řeckokatolíkům od pravoslaví, křesťanské víry se ale navzájem tolerují, takže křty napříč křesťanstvím se uznávají. Ptám se, co nutí člověka změnit svou konfesi. „Víte, ti lidi, kteří přicházejí, vidí, že v pravoslaví je často nějaké spojení s režimem, zatímco naše církev stála samostatně a byla s národem. My nemáme státní náboženství, jako bylo moskevské. A hlavně se věnujeme lidem.”
Několikrát do týdne otec Slivocký slouží ukrajinské bohoslužby a i ty jsou plné ukrajinských věřících. Mluví otevřeně o pomoci Ukrajině a o tom, jak se dá bojovat proti zlu. „Když je to zlo, musíme se ozvat. Já kážu Krista, ale samozřejmě každou liturgii se modlíme za ukončení války, za mír a pokoj na Ukrajině. Proti agresorovi, proti Rusku.”
Svými slovy během modlitby tak potvrzuje pověst Ukrajinské řeckokatolické církve (UHKC), která se v historii vždy chovala aktivně – během protestů známých jako Euromajdan byla první z církví, která se nejrychleji postavila na stranu demonstrantů a modlila se stojící přímo proti pořádkové policii.
Plné kostely
Ukrajinský věřící, který přišel do Čech, má na výběr: místní pravoslavné a řeckokatolické kostely slouží mše v ukrajinštině, češtině nebo staroslověnštině, archaickém církevním jazyce, několikrát denně. Své zvyky tak příchozí ukrajinští věřící měnit nemusí, naopak ale jejich přítomnost mění českou zkušenost. Chrámy jsou najednou plné. Strach o českou národní identitu to ve mně nevyvolává – více se bojím, aby rozdíly mezi věřícími Ukrajinci nepřevážily nad tím, co je spojuje. Bojím se, aby ty, kteří mají stejný sen o nezávislé Ukrajině, nerozdělilo chování ukrajinské politické garnitury vůči Ukrajinské pravoslavné církvi moskevského patriarchátu.
Rusko tak už podruhé ovlivňuje fungování víry a církví na Ukrajině. Po násilném zákazu jiné než Ruské pravoslavné církve v dobách Sovětského svazu dochází vinou ruské agrese nepřímo i k ovlivňování chování současných ukrajinských církví a jejich věřících. Strach z ruské propagandy je obrovský a oprávněný, pro Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu to ale s sebou nese ztrátu kostelů a zatýkání kněžích. Absence dialogu mezi křesťanskými církvemi pak uzavírá jednotlivé odnože do svého prostoru, kde platí jen jeden pohled.
Je otázkou, zda a kdy se může autorita jedné pravdy přelít do slepého následování, jak se to už děje v Ruské pravoslavné církvi, kde jsou věřící manipulováni jak vládou, tak náboženským vůdcem, patriarchou Kirillem. Když v rozhovorech s duchovními nadhodím, že kázání v chrámu je ideální pro šíření propagandy a že není nikdo, kdo by to mohl hlídat, dostane se mi jasná odpověď od kněze Čerepka: „Církev ale má dělat propagandu, propagandu míru a Boha. Evangelium hlásá lásku jednoho k druhému, ne nenávist. Pokud církev hlásá nenávist a jeden druhému vykrádá a ničí kostely, co je to za církev? Jak se tam dá modlit?”
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
