Rex Exsomnis: Spánek a subjektivita v kapitalistické modernitě
Ukázka z knihy Odpočinek v neklidu: Biopolitika spánku a bdění
S laskavým svolením editora Nikoly Ivanova přetiskujeme jednu z esejí z knihy Odpočinek v neklidu: Biopolitika spánku a snění.
---
Poznámky a citace z připravované knihy [1]
Je jasné, že spánku nemůžeme odpustit zapomnění,
ztrátu našeho „já“ – tedy to samé, po čem
zároveň tolik toužíme.
– Gennadij Ajgi: „Spánek-a-poezie“
*
Příznak přítomnosti
Biologie a medicína v dnešní době dokážou s vysokou přesností popsat fyziologii a neurologii spánku, z medikalizace spánkových poruch, která je na vzestupu, se stal nový prostředek hromadění biokapitálu. Naše čtyřiadvacetihodinová společnost, vyznačující se nepřetržitou produkcí, komunikací a spotřebou ze spánku dělá problematický a nejistý aspekt běžného života a v rámci mobilního, pragmatického neoliberálního společenského řádu, posedlého myšlenkou plného využití omezené lidské existence, jej dokonce vnímá jako nečinnost nebo ztrátu času.
Úzkost spojená s tématem spánku (o níž svědčí rozmach vědeckého výzkumu v této oblasti, záplava svépomocných příruček a všudypřítomná diskuze o nejrůznějších technikách umožňujících dobrý spánek) je pro naši přítomnost příznačná. Spánek je také metaforou politické dřímoty, z níž se lidé v současném ekonomickém zmatku probouzejí pořádáním protestů a aktů občanské neposlušnosti.
Poznámka 1. Margaret Thatcher se neproslavila jen neoliberálním sloganem „Neexistuje nic takového jako společnost.“, ale také tvrzením, že jí stačí pouhé čtyři hodiny spánku denně. Možná vyspávání vnímala jako překážku hospodářského růstu. Tuto myšlenku vtipně zobrazil britský spisovatel Jonathan Coe v románu o skupině nadšených výzkumníků spánku, v němž se odehraje například následující rozhovor:
„Spáč je bezmocný, bezbranný. Spánek dokonce i ty nejsilnější lidi vystavuje na milost těm nejslabším a nejméně otrlým. Dokážete si představit, co to musí být pro ženu, jako je paní Thatcherová, pro její morální charakter, když se musí každý den složit na lopatky v té poloze naprosté podřízenosti? Kdy mozek nefunguje, svaly jsou netečné a ochablé? To musí být nesnesitelné.“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ přiznal Terry. „Spánek, který vyrovnává všechny rozdíly.“
„Přesně tak. Přesně v tom to je: vyrovnání všech rozdílů. Jako v tom zasraným socialismu.“ [2]
Ale souvislý kritický diskurz o spánku jakožto společenském, politickém a filozofickém problému jako by vůbec neexistoval. Spánek je stále chápán pouze v rovině přirozeného a historického rytmu: den a noc, soumrak a rozbřesk, usínání a probouzení. „Přirozené“ předpoklady pro spánek však zároveň stále posouvá, mění, nebo dokonce ničí nepřetržitý běh naší neustále připojené, globalizované ekonomiky, ve dne v noci pracujících médií, bezpečnostních kontrol a naší vlastní snahy si spánek odepřít, aby nám zbylo víc času na práci, spotřebu a zábavu. Až na pár zajímavých a plodných výjimek z poslední doby – především z oboru sociologie a antropologie [3] – je spánek předmětem, jímž se filozofie, kritická teorie ani humanitní vědy obvykle nezabývají.
*
Modernita.
Klíčem ke zpochybnění široce přijímaného postoje, že ke kapitalistickému uspořádání ekonomiky, společnosti a politiky neexistuje žádná alternativa, se stalo kritické zkoumání toho, kde leží hranice kapitalistické modernity coby postupné komplexní racionalizace životních forem s cílem hromadění kapitálu a dobývání zisku. Právě regulace a kontrola tak přirozeného jevu, jakým je spánek, se dá vnímat jako příklad této racionalizace každodenního života v době kapitalistické „hypermodernity“.
Poznámka 2. Karl Marx v kapitole „Pracovní den“ Kapitálu píše:
„Prodlužování pracovního dne za hranice přirozeného dne až do noci působí jen jako paliativum (hojivý prostředek), jen do jisté míry hasí upíří žízeň po živé krvi práce. Proto je imanentní snahou kapitalistické výroby přivlastňovat si práci po celých 24 hodin dne.“ [4]
Upír-kapitál útočí v noci, ve spánku. Kapitál je mrtvá práce, s živou – spící – subjektivitou pracovní síly je nesouměřitelný. To vede k předpokladu, že v prostoru kapitálu nezbývá na spánek místo vůbec, jde pouze o to, jak vyřešit praktický problém odpočinku, reprodukci pracovní síly a organizaci její nepřetržité práce. (Ve stejné kapitole Kapitálu Marx popisuje první stupeň tohoto stavu – zavedení nočních směn.)
V době pozdní modernity je následně spánek obehnán celým dispozitivem kontroly, a to nejen za účelem vyšší produkce, ale také ve jménu neustálé spotřeby, komunikace a zábavy (ve skutečnosti je samozřejmě taková kontrola fungující do důsledku spíše neoliberální iluzí, protože komunikace je dnes nezbytnou součástí produkce). V postfordistické společnosti nehmotné práce, kde pracovní doba splývá s dobou bdělosti jako takovou, zároveň spánek získává novou hodnotu jediného času, kdy se nepracuje.
Toto komplexní a ambivalentní postavení spánku v modernitě si žádá politický a filozofický archeologický průzkum.
*
Spánek a moc.
Výjimečné postavení spánku není jen pasivním výsledkem kapitalistické modernity. Spánek a bdělost utvářejí paradigma, v němž je možné chápat mocenské operace, které tento řád umožňují. Například Ernst Kantorowicz ve svém klasickém díle Dvě těla krále: studie středověké politické teologie v poznámce pod čarou zmiňuje fascinující postavu Rexe Exsomnise, bdícího krále, který nesmí spát, aby se nezastavil výkon svrchované moci a nerozpadl se společenský řád. [5] Moderní režim moci, jehož známý popis načrtl Michel Foucault a jehož poté rozvinul Deleuze pod pojmem „společnost kontroly“, také nikdy nespí. Všemožné kontroly, průmyslové kamery, policejní hlídky nebo bezpečnostní ostraha jsou jen nejzjevnějšími příklady neustálého dohledu.
Poznámka 3. Nejarchaičtějším modelem této nepřetržité ostražitosti moci je postava hlídače, který musí zůstat v noci bdělý. V devatenáctém a dvacátém století byl koncept stavu nočního hlídače redukovaného pouze na funkci pasivního střežení buržoazního společenského řádu a majetku, jedním z klíčových motivů neoliberální nové ekonomiky moci. Foucault hovoří o podobném problému v rámci pastýřské moci zakotvené v křesťanství, přičemž propojuje staré rituály a moderní biopolitický způsob vlády. Tento typ moci je založen na neustálém dohledu faráře (pastýře) nad dušemi náboženského společenství (ovečkami). Jak Foucault poznamenává, farář nikdy nespí. Tento model moci byl později začleněn do kontextu moderní biomoci a společnosti kontroly. [6]
*
Archeologie myšlení o spánku: stručný koncept.
V následujících odstavcích nastiňuji dvě oblasti svého výzkumu: vztah spánku a snu a antropologii spánku.
a) V humanitních a společenských vědách se ke spánku zpravidla přistupuje z hlediska snu, o němž se usuzuje, že má rozšifrovatelné významy. Spánek jako celek, a to jen jakožto jednu z přirozených životních funkcí, zkoumají biologie, neurologie, medicína a řada dalších vědních oborů. Takové dělení diskurzu a vědění maskuje biopolitické zájmy a je vlastně určitým druhem oneirocentrismu. Ve staré řecké filozofii sen, oneiros, tradičně patřil do skeptické argumentace. S příchodem psychoanalýzy se však sen paradoxně stal přímou stezkou k subjektivní pravdě. Když to naprosto zjednodušíme, je tato situace v souladu s příznačným vyřazením spánku z pole působnosti psychoanalýzy, jejímž zakladatelem je Sigmund Freud: „Měl jsem málo příčin, abych se zabýval problémem spánku, neboť je to v podstatě problém fyziologický.“ [7]
b) V dalším kroku našeho výzkumu bychom se měli ptát, proč byl spánek takto vyřazen, a zkoumat, z jakých příčin se jím nezabývají filozofie a společenské vědy, od těch jasných empirických (nevýraznost a neutralita charakterizující spánek) až po „metafyzické“ a „logocentrické“ příčiny upřednostňování bdělosti.
Poznámka 4. V tomto okamžiku je potřeba zmapovat několik filozofických modelů, podle nichž je možné spánek chápat. Tak kupříkladu u pozdního Platona se jedná o model negativní:
„Neboť hojný spánek přirozeně nesvědčí ani našim tělům, ani duším a také ani činnostem ke všemu tomu se vztahujícím. Vždyť žádný spící člověk není k ničemu, právě tak jako neživý; ale kdokoli z nás se nejvíce stará, aby žil a rozumově pracoval, ten co nejdelší čas bdí, oddávaje se jen tolik spánku, kolik je užitečné pro zdraví, a to není mnoho, když se to dobře stává zvykem. Úředníci, kteří v obcích v noci bdí, jsou postrachem lidem zlým, nepřátelům i občanům, ale hodni obdivu a úcty v očích lidí spravedlivých a rozumných, a prospěšni sami sobě i veškeré obci. Noc takto strávená by vedle všeho, co bylo řečeno, dávala duším všech jednotlivců v obcích ještě jakousi statečnost.“ [8]
V této výjimečné obci, píše Platon, by občané neměli spát vůbec, protože ve spánku nemají lidské bytosti žádnou vazbu na logos (rozum); jsou pro stát zbytečné a zároveň neovladatelné. Koncept omezování spánku tedy funguje už tady.
U Aristotela najdeme naopak pozitivní model. Ten spánek nespojuje s pojmem logos, ale bios (život). Dichotomie spánku/bdění je analogií dichotomie skutečnosti/možnosti:
„Co tím chceme říci, bude zjevné z jednotlivých případů. Není totiž potřebí žádati pro všechno přesného pojmového vymezení, ale někdy stačí uvážiti případy obdobné. Neboť je tu podobný vztah, jako je vztah toho, kdo staví, k znalci stavění, toho, kdo bdí, k spícímu, toho, kdo vidí, k tomu, kdo sice má oči zavřené, ale má zrak, toho, co je z látky vytvořeno, k látce a hotového k nehotovému. Jedním členem tohoto protikladu budiž vyjádřena skutečnost, druhým možnost.“ [9]
Spánek je způsobem hospodaření s životní silou, potenciálem (dynamis) uchovat ji, namísto aby byla okamžitě vynaložena (viz radikální interpretaci dynamis v díle Giorgia Agambena). Na jiném místě v Metafyzice Aristoteles mluví o spánku jako o božském intelektu, intelekt spáče je tedy analogický k intelektu Boha, jenž nepřemýšlí o ničem konkrétním, aby se nevyčerpal Jeho naprostý a nekonečný potenciál.
V rámci moderní filozofie jsou součásti a variace těchto modelů zvlášť zajímavě uspořádány u Hegela.
Poznámka 5. V Encyklopedii filosofických věd, v níž se Hegel ke spánku a bdění rozsáhle vyjadřuje, umísťuje tyto stavy na trajektorii rozvinutí „subjektivního Ducha“. V Hegelově antropologii je spánek jak negativní, tak pozitivní:
„Do stavu bdělosti se obyčejně řadí všechna sebevědomá a racionální činnost ducha, při níž sám sebe rozeznává jako bytost-pro-sebe. – Spánek této činnosti znovu dodává sílu, a to nejen v negativním smyslu odpočinku od ní, ale také vystoupením ze světa určitosti, z ustrnutí v jedinečnostech, do univerzální esence subjektivity, jež představuje podstatu a absolutní moc (Macht) těchto určitostí.“
Pro Hegela je spánek ambivalentní, protože je vystoupením z řádu univerzálního rozumu a zároveň leží v jádru subjektivity, a představuje tedy její úplnou vnitřnost, moc (Macht) a absolutnost.
Jednou ze základních hypotéz mého výzkumu je předpoklad, že kapitalistický řád modernity upřednostňuje bdělý a aktivní čas před pasivitou a neproduktivitou (s ideálem totálního bdění), a navrací se tak k dávné metafyzické myšlence, která má shodnou preferenci. Novou příležitost zde však otevírá tato ambivalentní dimenze subjektivity, která by mohla umožnit odklon od negativního pohledu metafyziky na spánek a snad i jeho nové pojetí pohledem aristotelovského božského intelektu.
*
Spánek, subjektivizace a sociální ontologie.
Vyjdeme-li z Hegelova pohledu, jsou spánek a probouzení výchozími antropologickými momenty utváření subjektivity, nebo ještě lépe jakýmsi degré zéro subjektivizace. Spánek vytváří subjektivitu. V radikální filozofii dvacátého století najdeme několik ne zcela očividných, avšak provokativních příkladů, které na tento logický sled spánku a procesu subjektivizace poukazují. Toto jsou jen dva příklady z díla známých myslitelů.
Poznámka 6. Emmanuel Lévinas ve svém raném díle Existence a ten, kdo existuje spánek definuje půvabně jako jakousi oporu subjektivity. Spánek je úkrytem anonymního bytí, útočištěm, vzpurným přerušením negativních sil neustále bdící moderní racionality:
„Nicotu si stále představujeme jako konec, nejzazší mez bytí, jako oceán, jehož vlny do něj ze všech stran narážejí. Musíme se ale zeptat, zda by ta „nicota“, která je jakožto mez nebo negace bytí nepředstavitelná, nemohla být spíše přestávkou, přerušením, a musíme se zeptat, zda není centrem této přestávky-nicoty vědomí, které je disponováno ke spánku, přerušení, k epoché.“ [11]
Lévinas tu představuje paradoxní obrat. Spánek není zmizením vědomého subjektu, ega, ale jeho základem, centrem a snad i záchranou. Neustálá bdělost a vědomí toho, co je kolem nás, by podle Lévinase učinily subjektivní existenci nesnesitelnou. Spánek jakožto vypnutí aparátu naší intencionality, oddělení se od něj, je přestávkou, možností lidské subjektivity začleněné do nelidského světa zcela bdělých věcí, ontologické „nespavosti“.
Poznámka 7. Pro Waltera Benjamina je usínání ve světě pozdní kapitalistické modernity, která ochudila tradiční zkušenosti, zřejmě jediným rozhodujícím momentem subjektivity:
Rites de passage – tak se ve folklóru označují obřady spojené se smrtí a narozením, sňatkem, pubertou atd. V moderním životě je čím dál obtížnější tyto přechody rozpoznat a prožít. Prahových zkušeností nám dnes zbývá pramálo. Snad tou poslední, kterou ještě máme, je usínání. (Jenže s usínáním se pojí i probouzení.) [12]
Zní to jako jasná nadsázka, na hlubší úrovni však Benjamin v Passagen-Werk několikrát poukazuje na to, že jednotná dialektika spánku a probouzení je skutečně zásadním předpokladem porozumění vzniku naší kolektivní subjektivity: „To, jak je vědomí střídavě protkáno vzorkem spánku a probouzení, je pouze potřeba přenést od individuálního ke kolektivnímu.“ [13] Spánek a jeho podivné produkty – sny – jsou analogií ekonomické infrastruktury a jejích kulturních vyjádření:
„V těchto superstrukturách jsou vyjádřeny ekonomické podmínky, v nichž společnost existuje – právě jako přejedený žaludek spáče se ve snech, které z kauzálního hlediska určuje, neprojeví svým odrazem, ale vyjádřením.“ [14]
V této Benjaminem načrtnuté sociální ontologii je materiální a ekonomický úděl kolektivním spícím tělem společnosti. Zde se nabízí otázka: Jak se dá toto spící tělo společnosti politicky probudit?
*
Spánek v umění
Spánek jakožto stav neužitečnosti, neproduktivity a potenciality je přirozenou součástí umělecké subjektivity a také podmiňuje kreativitu (emblematickým současným příkladem je série spících autoportrétů Mladena Stilinoviće z roku 1978 nazvaná Umělec při práci). Spánek funguje jako předpoklad přerušení a nečinnosti, které jsou pro umělecké tvoření nezbytné, nebo také jako teleologie revolučního probuzení jednotlivců i skupin. Spící tělo samozřejmě zobrazuje mnoho uměleckých děl od starověku až po současnost. Zajímavější je však zamyslet se v souvislosti se spánkem nad něčím jiným: že se totiž struktura uměleckého díla podobá struktuře spánku. Dílo je izolací určitého jevu, jeho postavením mimo pragmatické kontexty běžného vnímání. Tato izolace umělecká díla přenáší na pole estetiky a otevírá je naší vnímavosti. Podobně ani spící lidské tělo nefunguje běžným způsobem: je vyňato z kontextu práce, činnosti, produkce, věnování se určité zálibě. Spánek je ztrátou zájmu o svět. Přesně tak spánek teoreticky vyložil i Freud. Dalo by se říct, že když spíme, stáváme se uměleckým zobrazením sebe samých. [15]
*
Utopie? – Ne, děkuji!
Toto pojetí tématu spánku se nezaobírá nějakým jiným světem, představou snění jako zážitku změny, přístupu k novým možnostem bytí. Můj postoj vychází z filozofie imanence, jež nehledá žádnou vnější transcendenci, únik z běžného světa do vytoužené imaginární utopie či povznesené, sofistikované negativity (která ostatně jen transcendenci zastupuje). Vyhýbám se oblasti snů, která je dnes již dobře prozkoumána a komoditizována, a namísto toho se zabývám fenoménem stavu spánku v jeho celistvosti. Nevzpomínám nostalgicky na „staré dobré časy“, kdy byl život pomalejší a my jsme nebyli pod tlakem požadavku produktivity a efektivity. Staré dobré časy jsou často jen naší současnou fantazií. Ani spánek nevelebím jako zvláštní novou formu vzdoru. Pokouším se porozumět složitým vztahům mezi kapitalismem, metafyzikou, spánkem, probouzením a subjektivizací. To však ještě neznamená se se současným světem trpně smířit, takže i politika a kritika hrají v tomto průzkumu podstatnou roli. Podle mého názoru je důležitější stvořit skutečný militantní subjekt, ať už ve spánku, či bdění, než utopický, snový objekt.
[1] Následující text je volným souborem poznámek a citací, které jsou sice fragmentární, jsou však podřízeny celkové logice mého výzkumu. Kniha, která konečně vzniká, je výsledkem mé snahy zmapovat pole svého výzkumu a předat fascinaci tímto nesnadným tématem dál.
[2] Coe, Jonathan: Dům spánku, přel. Jan Flemr. Praha: Odeon 2004. Téma spánku jako prostředku vyrovnání společenských rozdílů samozřejmě Coe nepoužil jako první, nejde ani o původní myšlenku filozofa Jeana-Luca Nancyho (viz kapitola „Monde égal“ v jeho výborné knize Tombe de sommeil), ale zabývali se jím již klasikové raného novověku: „Velcí i malí, bohatí i chudí, ve spánku jsme si všichni rovni.“ (Cervantes y Saavedra, Miguel de: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha).
[3] Například: Nancy, Jean-Luc: Tombe de sommeil. Paříž: Galilee 2007. Seitter, Walter: Geschichte der Nacht. Berlín: Philo 1999. ; Williams, Simon J.: The Politics of Sleep: Governing (Un)consciousness in the Late Modern Age. Basingstoke: Palgrave Macmillan 2011. ; Steger, Brigitte, Brunt, Lodewijk (eds).: Night-time and Sleep in Asia and the West. Londýn: Routledge 2003. ; Ekrich, Robert: At Day’s Close: Night in Times Past. New York: W. W. Norton & Company 2005.
[4] Marx, Karl: Kapitál, přel. Theodor Šmeral. Praha: SNPL 1954, s. 276.
[5] Kantorowicz, Ernst: Dvě těla krále: studie středověké politické teologie. Praha: Argo 2014.
[6] „Zatímco spí, on stojí na hlídce. Téma hlídání je významné.“ Michel Foucault: Omnes et Singulatim: Towards a Criticism of Political Reason, přednáška pronesená v rámci Tanner Lectures of Human Values. Stanfordova univerzita 1979. Dostupné z: http://foucault.info/documents/foucault.omnesEtSingulatim.en.html.
[7] Freud, Sigmund: Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna 2005.
[8] Platón: Zákony, přel. F. Novotný. Praha: OIKOYMENH 1997, s. 192.
Jak píše Walter Benjamin ve svém díle Passagen-Werk, tento motiv se opakuje i v moderních utopiích. Například občanům Fourierovy Harmonie „stačí velmi krátký spánek (stejně jako Fourierovi!)“.
Viz Walter Benjamin: The Arcades Project. Cambridge: Mass.: Belknap Press of Harvard University Press 1999, s. 646.
[9] Aristoteles: Metafyzika, přel. A. Kříž. Praha: Jan Leichter 1946, s. 233.
[10]Hegel’s Philosophy of Subjective Spirit, Anthropology. Boston: D. Reidel Publishing Company 1978, s. 127.
[11]Lévinas, Emmanuel: Existence a ten, kdo existuje, přel. P. Daniš. Praha: OIKOYMENH 1997.
[12]Benjamin, Walter: The Arcades Project, s. 494.
[13]Tamtéž, s. 389 (kap. 1,5).
[14]Tamtéž, s. 392 (kap. 2,5).
[15]Pro podobnou analýzu spánku a obrazu viz Seitter, Walter: Geschichte der Nacht. Berlín: Philo 1999, s. 192–200.
---
Ukázka z knihy Odpočinek v neklidu, kterou vydalo Nakladatelství Host. Přetištěno s laskavým svolením editora Nikoly Ivanova.
Alexej Penzin je filozof působící na Univerzitě ve Wolverhamptonu ve Velké Británii a Filozofickém ústavu ruské Akademie věd v Moskvě. Je členem redakční rady časopisů Moscow Art Magazine, petrohradského Stasis Journal a zakládajícím členem umělecké skupiny Što dělat. Zabývá se především kontinentální, kritickou a uměleckou teorií, biopolitikou a dějinami sovětské a postsovětské intelektuální avantgardy.
