Pračka a mýdlo na cestě ke svobodě

Cesta do koloniálně-industriálních dějin Československa

Tento text byl napsán jako součást publikace: Rado Ištok, Renan Laru-an, Piotr Sikora, Tereza Stejskalová (Eds.): Měkká místa. Praha: tranzit.cz, 2022

---

Vidíte tedy, že do mýdel přichází často surovina z veliké dálky, ale nejen to, surovina velmi jemná – vždyť mimo mýdel vyrábí se z ní i poživatina – umělý rostlinný tuk.

A často tyto plody vyměňovány jsou, jak jsme viděli, za málo cenné cetky, ale to již tak na světě chodí – málokdo jistě ví, že tak obyčejná věc, jako je mýdlo – má tak složitý původ…

Reklamní pohádka „Zachráněný kmen černochů“ továrny na mýdla Saponia, třicátá léta dvacátého století

---

Dějiny Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur jsou součástí mého doktorského výzkum na Akademii výtvarných umění v Praze. Za diskuze a komentáře k textu děkuji své školitelce Vjeře Borozan, Vojtěchu Märcovi a Jakubu Raškovi.

Na začátku byla pračka. Jednalo se o mechanickou pračku značky Bradford, kterou dovezl Vojtěch Náprstek z Velké světové výstavy v Londýně v roce 1862. Předmět, který není vysoký ani metr a který se poháněl klikou, měl osvobodit české ženy od údělu domácích prací a český národ od jha německé nadvlády uvnitř habsburského státu. Tato malá pračka spolu s mýdlem bude pro účely tohoto textu sloužit jako symbol průmyslového vývoje, který pomohl narýsovat dělící linii mezi globálním Severem a Jihem. Pro nás bude pračka důležitá i proto, že stála u zrodu dnešního Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur, instituce sídlící v Praze a zaměřené na prezentaci etnografických sbírek, a zároveň nám umožní podívat se na specifika české koloniální komplicity – tedy na otázku, jakým způsobem byla česká společnost zapojena do kolonizace neevropského území. A není žádná náhoda, že oba výrobky – pračka i mýdlo – slouží k udržování čistoty a hygieny, tedy zásadního motivu nové, moderní společnosti devatenáctého a dvacátého století.

Naučit Čechy průmyslu

Na konci padesátých let devatenáctého století běží průmysl v Čechách na plné obrátky, vznikají první živnostenské a obchodní komory, velké akciové společnosti, daří se sklářství, textilnictví, pivovarnictví i těžkému průmyslu. Když se však ze svého amerického exilu vrací domů cestovatel a vlastenec Vojtěch Náprstek, jeho první poznámky směřují k technické zaostalosti české průmyslové výroby. Rozhodne se tedy, že upraví první patro domu U Halánků, kde jeho matka Anna Fingerhutová provozuje úspěšný pivovar a vinopalnu, na knihovnu, stane se členem Společnosti Královského českého muzea a v roce 1862 také Průmyslové jednoty (celým názvem Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách).[2] To se ukáže jako klíčový moment pro pozdější vývoj muzea, které dnes známe pod názvem Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. V roce, kdy Náprstek obnovuje své členství v Průmyslové jednotě, začíná se zde jasněji formulovat myšlenka na založení českého průmyslového muzea. Inspirací je členům Jednoty Kensingtonské muzeum v Londýně (dnešní Victoria & Albert Museum),[3] jehož založení přímo souviselo s Velkou světovou výstavou konanou v tomtéž městě v roce 1851. Jedenáct let poté se koná další světová výstava (1862), která má podobně jako ta první prezentovat průmyslový vývoj Anglie (a dalších evropských zemí), a to v době předcházející největšímu imperiálnímu rozkvětu.

Velké světové výstavy v Londýně jsou často prezentovány jako bombastické akce, které sloužily k představení „velkého lidského génia“ a technologického pokroku. Do značné míry udávaly tempo pro zbytek světa, ale co je důležitější – především formovaly diskurz, který zpětně utvrzoval Anglii v její vedoucí pozici ve vztahu k dalším zemím. Byl to diskurz hospodářského liberalismu a mezinárodních vztahů založených na obchodu, přičemž bylo dopředu rozhodnuto, kdo bude z tohoto vztahu těžit primárně. Dokladem je rostoucí bohatství anglické metropole a upadající stav kultury v neevropských zemích, které anglické obchodní společnosti ovládaly, protože součástí této vojensko-ekonomické nadvlády bylo také vyvezení kulturního dědictví z daného prostředí a zničení podmínek pro pokračování kulturní výroby. Tyto artefakty, vytvořené na neevropském území, byly prezentovány v rámci velkých světových výstav, a to jako kontrastní prvek k pokrokové a technologicky vyspělé evropské civilizaci, jejíž hodnota se odvíjela právě od představy „Orientu” a jeho zaostalé jinakosti.[4] Podobně konstruovaná jinakost a vytvoření dvojího žebříčku hodnot mezi kulturami měly jasný cíl: pokud se má průmysl rozvíjet, potřebuje k tomu dodávky levných surovin z území, jehož obyvatelé nemohou mít na zdroje stejná práva jako koloniální velmoc, jinak by jejich požadavky na cenu za suroviny stouply a výroba by se tak výrazně prodražila.

Ale zpátky do Prahy roku 1862. Byla sestavena reprezentativní česká delegace, jíž se účastnil také Náprstek a mimo jiné i Antonín Frič, správce přírodovědné muzejní sbírky Muzea království českého, který již v předchozích letech nakoupil v Londýně různé výrobky a učební materiály, jež byly vystavovány na odpoledních dýcháncích u Náprstků. Návštěva londýnské světové výstavy měla jasné úkoly: nakoupit konkrétní materiál do sbírek prvního českého průmyslového muzea, získat zkušenosti o průmyslovém školství a výukové pomůcky a zajistit výměnu publikací s anglickými vědeckými ústavy. Málo se ale připomíná, že anglická návštěva vedla i k opětovnému setkání účastníků pražského červnového povstání roku 1848. Z pařížského exilu přijel Josef Václav Frič (bratr Antonína Friče a mimo jiné také cestovatele Alberto Vojtěcha Friče), aby se zde setkal s Náprstkem, který se na povstání rovněž podílel, s Michailem Bakuninem, s Alexandrem Gercenem a s dalšími předními evropskými revolucionáři.[5] Právě napojení na protivídeňský odboj později zřejmě znesnadní samotné založení Průmyslového muzea.

Z Londýna pochází také naše malá pračka z úvodu textu. Vojtěch Náprstek ji zakoupil společně s dalšími výrobky a měla tvořit základ nově budované sbírky Průmyslového muzea, které mělo za úkol podpořit a vzdělat české průmyslníky a malopodnikatele. Neměli bychom si jej však představovat podobně jako muzea dnešní. Ve skutečnosti idea expozice doslovně napodobovala světové výstavy a jejich veletržní charakter – předměty měly být vystavovány i s uvedením ceny a se jménem výrobce a návštěvník měl obdržet katalog, který měl blíže ke katalogu s přehledem zboží než k teoreticko-muzejní příručce.[6] Kontexty byly ovšem v obou případech odlišné: zatímco v Anglii sloužily velké světové výstavy k propagaci národního průmyslového vývoje, který závisí na imperiální politice velmoci a vykořisťování zdrojů kolonizovaných zemí a práce jejich obyvatel, v Čechách měla podpora průmyslu vést k sociální emancipaci českého národa, jež bylo podmíněno hospodářskou vyspělostí. Setkání revolučních sil roku 1848 v Londýně tak nebyla žádná náhoda, bylo to naopak pokračování vlasteneckých snah, jejichž součástí byly i aktivity Průmyslové jednoty. Touha po ekonomickém pokroku etnických Čechů tak byla paradoxně provázána s politikou anglické velmoci a její představou o volném trhu a globálním nerovném rozložení moci mezi Severem a Jihem.

Po návratu Náprstek a jeho druhové z české delegace zjistili, že žádné české muzeum o zřízení oddělení s průmyslovými výrobky nestojí, a proto se začalo hned v roce 1862 pracovat na stanovách spolku Průmyslového muzea, jehož předsedou se stal František Ladislav Rieger a místopředsedou Alois Oliva. Rieger je zajímavý ještě z jednoho podstatného ohledu. V Průmyslové jednotě i v čele českých liberálních vlastenců byl aktivním propagátorem ekonomického liberalismu, se kterým se podrobně seznámil v Anglii, kam utekl ve snaze vyhnout se politickým perzekucím hned po roce 1848. Mezi českými národními liberály se jednalo zprvu o ojedinělý postoj,[7] proto lze téměř bez nadsázky říct, že Rieger byl jedním z prvních zásadních podporovatelů kapitalismu v Čechách a navzdory negativním dopadům na společnost, které Rieger v Anglii vysledoval a popsal v pozdějších textech, se „[h]ospodářský liberalismus měl stát trvalou komponentou českého národního emancipačního programu. […] Z Anglie se vrátil pevně přesvědčen o tom, že duch svobodného průmyslového a obchodního podnikání […] povede k rozvoji peněžního hospodářství, ke snížení cen výrobků, ke zvýšení zaměstnanosti a ve svých důsledcích i ke zvýšení celkové životní, civilizační a nakonec i kulturní úrovně tzv. průmyslových národů“.[8]

V čase, kdy se čekalo na schválení stanov Vídní, proběhlo několik hojně navštěvovaných prezentací výrobků na Střeleckém ostrově, došlo k dalším nákupům a přibyly dary od krajanů v zahraničí. Avšak zatímco se sbírka postupně rozšiřovala, odsouhlasení stanov se čím dál více oddalovalo (jedním z důvodů mohly být právě obavy rakouských úřadů z potenciální podpory emancipace Čechů a jejich průmyslu a ze zapojení předních českých vlastenců) a především bledly naděje na výstavbu vlastní budovy. Situaci změnila až smrt Náprstkovy matky Anny Fingerhutové v roce 1873, která prostory pivovaru na Betlémském náměstí odkázala Průmyslovému muzeu. V tu chvíli už bylo jasné, že pokud má muzeum vzniknout, bude muset být soukromé, zároveň se ale ukázalo, že původní myšlenka expozic rychle zastarává. Přesto v roce 1878 vydává Náprstek Rozvrh sbírek Průmyslového musea, ve kterém navrhuje expozice podle typu řemesla či průmyslu: exponáty dělí na stroje a přístroje, kovy v průmyslu, minerály v průmyslu, výrobky hliněné, sklářství, průmysl domácí a národní, stavitelství, umění grafické, školství či průmysl umělecký (výčet není úplný). Průmyslové výrobky pak postupně doplňují dary od českých cestovatelů, a ačkoliv to v prvotním rozvrhu není tak uvedeno, v osmdesátých letech začínají také vznikat první expozice „slavných cestovatelů“ a mimoevropských kultur. Jak je patrné z Průvodce sbírkami Náprstkova Českého průmyslového musea v Praze z roku 1898, artefakty z neevropských zemí již zaujímají velkou část muzea a jsou vystaveny v jednotlivých skříních podle zemí původu, jejich prezentace je ale spíše nahodilá a nevytváří souvislý obraz o jednotlivých kulturách, ale spíše přehled „letem světem“, co se kterému sběrateli či cestovateli podařilo ukořistit či zakoupit.

V Rozvrhu sbírek Průmyslového musea, který je dnes uložen v archivu Náprstkova muzea, Náprstek popisuje, že dosavadní sbírky mají především vést k tomu, aby práci českých výrobců povznesly na stupeň umělecký, málo je zde napsáno o cizokrajných předmětech, jejichž pozice se tak stává vysoce ambivalentní. Měly mít podobnou úlohu jako na londýnských světových výstavách – tedy dokládat vyspělost postupně se emancipujícího českého národa? Anebo byly plnohodnotnou součástí inspiračního zdroje pro průmyslovou práci v českých zemích? Tato zajímavá a dvojznačná pozice bohužel nedošla nikdy svého naplnění, protože v roce 1928 bylo rozhodnuto, že sbírky muzea přejdou pod správu československého státu a v roce 1943 byly průmyslové výrobky přesunuty do Národního technického muzea a exponáty evropského národopisu do národopisného oddělení Národního muzea.[9] Z Náprstkova muzea se stalo muzeum etnografické, které stejně jako další muzea v Evropě čeká proměna s diskuzí o dekolonizaci našich kulturních a vzdělávacích institucí. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že v souvislosti s dějinami Náprstkova muzea musí vlastní institucionální sebereflexe probíhat nejen s ohledem na prezentaci jinakosti v jeho vitrínách, ale také s ohledem na diskurzivní podporu ideje o průmyslovém pokroku Evropy, která byla zásadně provázána s evropským imperialismem a ekonomickým liberalismem a která také stála u kolébky moderního českého státu, později realizovaného ve formě samostatného Československa. I proto bude druhá část eseje věnována právě období průmyslového rozkvětu první republiky.

Naučit Čechy hygieně

Jak bylo slíbeno na začátku eseje, pračka bude doplněna ještě druhým výrobkem – a tím bude slavné Schichtovo mýdlo, jež se stalo jedním ze symbolů československého hospodářského rozvoje. Ne náhodou se jedná o dva prostředky určené ke zbavení se špíny, protože podstatnou součástí tohoto příběhu bude i propagace čistoty jako zásadního civilizačního a modernizačního motivu. Ačkoliv největší rozmach Schichtova nadnárodního drogisticko-potravinářského koncernu patří do období první republiky, jeho úplné začátky se časově potkávají s Náprstkovým aktivním vlastenectvím: v roce 1848 založil řezník a český Němec Georg Schicht malou mýdlárnu ve své rodné vsi v Rynolticích u Liberce.[10] Protože se mýdlárně dařilo, v roce 1882 postavila firma velkou moderní továrnu na tuky užívané v domácnosti (jako bylo drogistické, ale i potravinářské zboží) v Ústí nad Labem a začala psát dějiny tohoto severočeského města (a jeho ovzduší), které navždy utvořily Schichtovy závody, později známé jako Setuza (Severočeské tukové závody).

V roce 1907 přebírají firmu vnuci původního zakladatele Heinrich a Georg Schichtovi a postupně se jim ji podaří proslavit jak v Čechách, tak v zahraničí. Jejich úspěch je založen především na dvou věcech: na levných dodávkách surovin (a vlastním zpracování v Ústí – Schichtovi postavili první ztužovnu tuků v Evropě) a na propracované reklamní strategii. Dobře se tak na jejich fungování ukazují principy rozvoje kapitalismu v Evropě a Severní Americe ve druhé polovině devatenáctého století a první polovině století dvacátého. Základem je sofistikované budování poptávky (v tomto případě jde o rozvíjení představy o nutnosti osobní čistoty a voňavosti) a přitom co největší stlačování výdajů na výrobu. I proto vedou obchodní zájmy továrníků mimo Evropu a Schichtovi mezi nimi nejsou výjimkou. Od začátku dvacátého století dovážejí z tehdejších kolonií suroviny, jako je palmové jádro, podzemnice olejná a kokosový ořech. Podle historika Martina Krska z Muzea města Ústí nad Labem se zdroje nacházely ve východní a západní Indii a v severní a západní Africe, kde Schichtovi dokonce vlastnili kokosové plantáže.

Řekněme si to na rovinu, mýdlo ve skutečnosti ani tak nepotřebujeme, ale stejně se bez něj nedokážeme obejít. Marie Macková ve sborníku Svět a jelen od Schichta popisuje, jak výroba mýdla značí luxus společnosti, která si tento výrobek může dovolit, protože se vyrábí z živočišných či rostlinných tuků potřebných v dobách krize spíše k výživě než k očistě lidského organismu.[11] Na začátku devatenáctého století tak vzniká díky industrializaci, pokroku v chemickém průmyslu a sofistikovaným reklamním strategiím celý nový kulturní systém reprezentující sociální hodnotu určovanou zbožním fetišismem.[12] Z dříve spíše vzácného výrobku, jakým bylo mýdlo, se postupně stává běžná komodita dostupná všem. Součástí nového systému reprezentace jsou podle historika Thomase Richardse právě i velké světové výstavy jako ta v roce 1851 v Londýně, jež proměnily soukromou sféru konzumu ve spektákl, který začal být podstatnou součástí samotných produktů.[13] Takový spektákl byl ale možný jen díky masivní reklamě, čehož si byli velmi dobře vědomi i Schichtovi, kteří velké reklamní kampaně rozjížděli v Čechách jako první už před první světovou válkou. V roce 1924 Georg Schicht dokonce požádal o konzultační služby agenturu slavného amerického specialisty na „public relations“ Edwarda L. Bernayse, zakladatele moderního přístupu k reklamě a právě k „PR“.[14] Bernays, synovec Sigmunda Freuda a mistr propagandy, vycházel ze strategie, jejíž součástí byla prezentace nejen samotného výrobku, ale především celého životního stylu, který se s ním pojí – v případě mýdla jde o status čistoty a vůně, který je asociován se zdravím a „civilizovaností”. O tom je však třeba konzumenta především přesvědčit. Za úspěchem Schichtovy značky stojí z velké části tento přístup, stejně tak jako vytvoření nových konzumních potřeb, mezi něž patří představa o celkové hygieně (jak lidského těla, tak domácího prostředí).

Anne McClintock ve své knize Imperial Leather na příkladu mýdla slavné značky Pears dobře popisuje, jak firma ve druhé polovině devatenáctého století díky reklamě nejen dostála své slávy, ale jak se také podílela na viktoriánské imperiální politice skrze prezentaci evropských hygienických návyků jako civilizačního pokroku kontrastujícího se „zaostalostí“ neevropských zemí. Tak například v roce 1884 natiskla na vánoční kartičky scénu ve dvou obrázcích, na nichž bělošské dítě myje mýdlem svého černošského vrstevníka, jehož kůže po umytí zbělá. Rasistické výjevy v reklamě nejsou v devatenáctém a dvacátém století žádnou výjimkou, v souvislosti s propagací hygieny a produktů, jako je právě třeba mýdlo, dostávají ale nový rozměr: čistota je spojena s bělošstvím a zaostalost a špinavost s jinou než bílou barvou kůže. „Soap is Civilization” hlásá slogan společnosti Unilever, která vzniká v roce 1929 spojením evropských velkých výrobců, mezi něž patří vedle holandské společnosti Margarine Union a britské Lever Brothers právě i ústecká firma Schicht. Georg Schicht se dokonce na roky 1930 až 1937 stává prezidentem této obří, nadnárodní korporace, která dodnes suverénně ovládá potravinářský a kosmetický průmysl na celém světě (vlastní například Dove, Rexonu, Cif, Hellmann’s, Knorr a mnohé další značky) a podílí se na pokračování vykořisťující extrakce přírodních i lidských zdrojů v bývalých koloniích po celém světě.

Také u Schichtů se objevuje rasově diferencovaná reklama. Například v kalendáři z roku 1911 najdeme poutač na ztužený tuk na bázi kokosového oleje Ceres, který drží v ruce postava s tmavou barvou pleti oblečená do obleku a bílých rukaviček. Vedle obrazu „civilizovaného Afričana” ale Schichtové produkovali i mnohem sofistikovanější reklamní produkty, které měly konzumenty přesvědčit o tom, že svou spotřebou se podílejí na něčem velkolepějším, než je jen osobní hygiena. Patřily mezi ně i reklamní pohádky – malé sešitky s pohádkou a zadní stranou s reklamou na konkrétní produkt byly běžně produkované drogistickými firmami v meziválečném Československu a prodávající je přibalovali ke zboží. Ve třicátých letech na ně Schichtovi nechávali tisknout příběhy o velkých cestovatelích a „objevitelích”, jako byli Robert Falcon Scott nebo Sven Hedin. Používáním Schichtova mýdla – anebo třeba přípravků značky Saponia – se konzument stával dědicem evropské civilizace. Mýdlo už není Marxovou triviální věcí (tedy obyčejným produktem nutným ke konkrétní aktivitě), ale baudrillardovským symbolem.[15] S produkty jako mýdlo totiž nevznikla jen potřeba čistoty, ale také touha připojit se k velkému civilizačnímu projektu.

Průmysl a svoboda

Ve chvíli, kdy zaměříme západoevropskou diskuzi o dekolonizaci také do prostředí Čech v druhé polovině devatenáctého století, bude třeba brát na zřetel komplikované cesty české koloniální komplicity ve vztahu k Rakousko-Uhersku. Průmysl a jeho závislost na diskurzu hospodářského (a imperiálního) pokroku, na surovinách pocházejících z neevropských území a na ideji volného trhu totiž sehrávaly podstatnou modernizační úlohu, která měla emancipovat české malopodnikatele a řemeslníky a skrze domácí technické výrobky také ženy. Co víc – od průmyslového vývoje odvozovali čeští národní liberálové ve druhé polovině devatenáctého století svou možnost vymanit se z područí německé nadvlády uvnitř habsburského státu. A prostřednictvím diskurzu, který pomáhaly formovat vlivné osobnosti, jako byl například František Ladislav Rieger, měl být tento průmyslový vývoj veden ve stopách kapitalistické ekonomiky. Svoboda jedné třídy je tak vydávána za svobodu univerzální, kterou ale doslova podmiňuje nesvoboda jiných: jiných sociální tříd, které nevlastní výrobní prostředky, a jiných (neevropských) národů a etnik.

Stejně tak za první republiky bylo třeba upevnit pozici nového státu v rámci Evropy prostřednictvím silné a samostatné ekonomiky a zároveň i skrze realizaci vlastní československé kolonie v Africe. I když tedy dnes přetrvává v Česku představa, že vlastní kolonie zůstala jen pouhým přáním prvorepublikových snílků,[16] příklad tukového koncernu rodiny Schichtových ukazuje, jakým způsobem docházelo k extrakci neevropských zdrojů i bez existence „vlastní” kolonie a jak byl tento přístup strategicky rámován jako evropský civilizační projekt. Oba obyčejné předměty – pračka a mýdlo – nám tak propojily dvě důležité instituce, které sehrávaly podstatnou roli při formování (globálně propojeného) moderního státu: muzeum a továrna.

---

Anna Remešová je redaktorkou časopisu Artalk. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze a otázkám spojeným s dekolonizací muzejních institucí.

Líbilo se vám? Sdílejte