revue Prostor uvádí: Tereza Vorlíčková
Představujeme Terezu Vorlíčkovou (*2002) z Vysočiny;
Tereza Vorlíčková nyní žije v Brně, kde studuje Sociální antropologii na FSS MUNI. Pohybuje se v HaDivadle a v Kině Art, kde pracuje. Své texty dosud sdílela především prostřednictvím autorských čtení.
Klid
jenom šepot ulice
laská tě po tvářích
a do uší
šeptá něžná slova
pohledem vznášíš se s oblaky
a hoříš ve slunce západu
plnými doušky polykáš
něhu soumraku
nad níž prozpěvují ptáci
.
Do záclon nachytal jsi světlo
a teď maluješ jím stěny světa
barvy stékají ti po prstech
chutnají jak kapky medu
chvilku čekáš
než mušky objeví se za okny
pak nastavíš dlaň
a zapálíš oblohu
.
Spousta z nás tu krvácí
mezi sklenkami vína
a kouřem
v našich stinných plicích
spousta z nás tu krvácí
v tichu
mezi řečí
při každém výdechu
ti na studených schodech
jiní mezi stébly trávy
já vedle tebe
a ty vedle mě
nebo někde jinde
kapku po kapce
přiléváme do špatně leštěných sklenic
krve po okraj
v tichu
mezi řečí
při každém výdechu
.
Jazykem prohledal bys všechny obzory nebe
ruce kloužou po těle
ve snaze přiblížit se k rozcestníku
kam jít?
tážou se tvé oči
po páteři sjíždí ti vlna šílenství
konečně.
můžeš svoje dlaně rozpustit v horkosti jejího dechu
vlny tě svádí.
Slyšíš?
.
Mezi básníky
scházejí se motýli
na květech za klobouky
na rukávech kabátů
konference slov a ujištění
každý pátek
soud hořkého smíchu
proudy marných vět
mezi třepotem křídel
každý pátek
v zápisu stojí
básníci stále na čekané
.
Draci z plastu
stráží průhledný igelit nebe
záhon plný hlav
doprovází pohledem vítr
vedle planety
rozsypané v prachu na podlaze
rozpačitě v bocích pohupuje se bohyně
kouše si ret
deset krát deset mikrogramů
a zrcadlo hledí zpátky
rudou stužkou převázaný
poukaz na výlet
snídaně zahrnutá v ceně
.
A zase opět to tíživé ticho
klouže po tvářích
zamotává se do vlasů
v kapkách dopadá na podlahu
stejné Slunce jako včera
bere ti poslední naději na lehkost
zhasíná v předsíni
kde schováváš si křídla vedle deštníků
slyšíš
jak vedle v koupelně
napouští se tvoje slzy do vany
zrní se ti v očích minulost
coby obraz v babiččině televizi
na konečcích prstů cítíš všechen tep světa
za tebou na stěně rýsuje se stín
potichu a téměř s něhou
kořeny vinou se po tvém těle
výhonky obtáčí všechny tvé hrany
a vpíjí se do kůže
pohlcují život
čerpají z každého úderu srdce
všechny oči světa jsou zavřené
nic a všechno se neděje
a zároveň točí se v kruzích
na rukou vykvétají ti barvy
do toho opět tíživého ticha
co klouže po tvářích
a v kapkách dopadá na podlahu
rozvoní se květy
.
Tvoje žhnoucí světlo
splývá s dohasínající cigaretou
(vdechuješ ji a ona vdechuje tebe)
oba plynete
v čase a kouři
necháváš ticho
aby tě pohltilo spolu s tmou
v dálce promlouvají města
kroky protékají mezi kroky
tlukot srdce předhání tlukot srdce
(těch znavených si nepovšimneš)
v soustavně rozvířených dotecích
rozpíjí se tvoje slova
- škrtnutí sirky -
natahuješ ruku a vyčkáváš
až zavane vítr
.
Utiš se
svět se rozpouští
v kapkách rozbíjí se o asfalt
je čas zhasnout svíčku
jeden věčný moment zahalený v temnotě
než začne znovu svítat
.
