revue Prostor uvádí: Štěpán Hamajda
Představujeme Štěpána Hamajdu (*1998),
Štěpán je básník, hudebník a překladatel. Studuje komparatistiku na Filozofické fakultě UK. Vlastním nákladem vydal dvě básnické sbírky: Bratře, sestro (2017) a Apoštol smíchu a jiné básně (2020). Poezii publikoval také v některých literárních periodikách (Revolver Revue, Host, Divoké víno). Žije přechodně v Praze a v rodných Nespekách, kde pravidelně přispívá do místního časopisu D’Nespek.
Text níže je ukázka z jeho nové chystané sbírky:
MOŘE
Život a láska s ním vznikly v moři.
Sedící na skále nebo pod červeným slunečníkem, dřepící s větývkou u pramene potoka nebo namontovaný na slaměnou židli mezi čtyři zdi pokoje, hlava popadlá, oči zmodralé bílým papírem, dívaje se na moře poutník sní o ústí řek, o mořském šumu, o podvodním ráji, o vlnobití a o tichu po bouři… Naslouchá, jak v něm stoupá neúnavná skladba moře, jež jej kolébá a ukolébá, jako přitéká a odtéká zvláštní naše touha po nebi, po lásce a po všem, čeho se nikdy nebudeme moci dotknout rukama.
Budoucnost je tvořena naší minulostí, přestože ani jedno není skutečné.
Říká se, že město Aztlán byl ráj na zemi. Město postavené na jezeře z dřevěných kůlů, kladek a vysokých žebříků svázaných tlustými lany, ve kterém se děti do školy vysílaly na lodičkách a ve kterém příbytek v korunách stromů nevznikl z dětské lásky, ale v boji o přežití. To si poutník představuje, když vidí pěnu vln, hrady z písku, snědou kůži plavců, ztopořené palmy a lehátka pokrytá stínem odpočinku.
Jiní říkají, že byl Aztlán místem, ve kterém žili Aztékové v područí Aztéka Chicomoztoca – krutovládce a tyrana.
Plažovým dívkám vítr pročesává vlasy.
Poslední vlna narazila na útes a další se již vzdalují. Odliv. Cestuješ, abys znovu prožíval svou minulost?
Zdejší ženy se každý večer myjí v moři nahé a v neděli a o svátcích prý k sobě zvou kolemjdoucí nehledě na jejich věk, snědost kůže či pohlaví. Na tento břeh, na němž se města z křišťálu a zlata tyčí do nesmírných výšin, nyní doráží jedna vlna za druhou, přičemž každá následující je o jeden krok blíže pláži a cestám, které k ní vedou. Zhruba za šest hodin se největší vlna otočí a jako dobrý vedoucí na sobě nedá najevo smutek a znepokojení z dlouhé cesty zpět.
Nebo cestuješ, abys znovu našel svou budoucnost? A tu kdysi Marko Polo odpověděl: „Cizí kraje jsou jako negativní zrcadlo. Cestovatel poznává to málo, co je jeho, tím, že objevuje to mnohé, co neměl a nebude mít.“
Láska je stopa, jíž ve vlnách zanechávají plující plachetnice.
Moře je pustina ze soli, krve a slz. Ploutvonožci nasávají všudypřítomný plankton, a mají tolik sil, že nemusí spát. Občas pluje hlubinami plátěná síť nebo černá stuha, která upozorňuje ryby na přítomnost vetřelce. Aby jej odehnaly, snaží se překousat lana a vytvořit v síti trhliny, zmatené však většinou samy končí v pasti jako krysy.
Konečnost je součást přítomnosti.
Poutník pozoruje tento odvěký zápas z výšky a z dálky. Sám nebojuje. To protože v boji nevidí samotný boj, ale to, co jej tvoří – lidská nenasytnost, krvelačnost, právo silnějšího, neschopnost ovládnout svou moc a svobodu. A rybáři, ti, kteří nahazují sítě, jsou jen malíčkem těla společnosti.
Naděje, která visí v nebi jako neutichající zdroj, se boje také neúčastní. Není naděje, kde není svobody.
Jaké by to asi bylo jezdit do školy vzducholodí?
Dlouho se poutník procházel po pobřeží. Když nabyl dojmu, že poznal i jeho nejzazší kout, začal být velmi smutný. Modré nebe najednou zšedlo a z jeskyňky, v níž přenocoval poslední noci, zbyla pouze tma a černé, nepřející oči.
Když utekl z domova, bylo mu čtrnáct let. Matku viděl až na pohřbu, otce nikdy nepoznal. Měsíc dnes nebdí nad obzorem, voda je štíhlá a tajemná, má zašmodrchané vlasy, a vlny, které naráží na skály, nejsou slyšet, o to větší zdá se mají sílu. Z ničeho nic si poutník vzpomněl na slova svého dědečka: nejvíc se boj toho, co nemá tvar.
Moře je šedivá něžná matka, před níž nedokážeme pokleknout.
Pod molem, do něhož příboj vrážel jako Don Juan do svých stovek potomků, se krčil krásný, drobný kamínek. Byl natolik roztomilý, asi jako štěňátko nebo dívka přející svému milému, aby uspěl v tom, čemu sama moc nerozumí, že si jej vzal poutník do náručí, stále jej nosil při sobě a dal mu jméno pozlátko.
Tu se na obloze objevil nevysvětlitelný jev: jakási šedobílá čmouha ve spirálách nebo v elipsách trčela na nebi. Jako by nějaké děcko ve vzteku počmáralo papír. Pokud by čáry zanechalo letadlo, muselo by létat tak dlouho v kruzích, že by mu buď došlo palivo, nebo by dohnalo samo sebe. Poutník tomu nerozuměl, a tak se musel spokojit s návrhem, jejž přinesl přicházející déšť. Když si zblízka prohlížel padající kapky, představil si, jak na obloze (teď již zamračené) letí rodina v nafukovacím balónu a společnými silami se snaží namalovat velké srdce, obrázek domova nebo své vlastní pozlátko štěstí.
Třeba to byl ale kouř parníků nebo smog měst, který visel ve vzduchu, aby varoval před nadcházející katastrofou.
Moře zpívá pro všechny a pro nikoho; lastura mluví k tomu, který naslouchá.
Po dvanácti nocích přestalo pršet. Poutník opět vylezl na skálu. Neviděl již pod sebou moře vody, pouze moře mlh. Na co asi myslí domorodec, když vidí mořský příval, a na co rodák z vnitrozemí?
Prudký vítr rozepnul poutníkovi plášť. Mračna se protrhla. Palmy se křižovaly. Poutník pozoroval silnou bouři, tentokrát již byl její součástí. Po několika hodinách se schoval do své skrýše. Sáhl do kapsy a zjistil, že se jeho pozlátko vytratilo. Dlouho se pak o něj museli starat, protože stonal.
Moře není jen místem odpočinku, ale také nevyčerpatelnou melancholií.
Moře se dnes zabarvilo takovým způsobem, že nebylo poznat, kde končí a kde začíná obloha. Horizont zmizel, ač bylo jasno.
Jindy si zase moře s oblohou vyměnilo role, a plula-li v dáli velká nákladní loď, vypadalo to, jako by se vznášela na nebi. Pak zmizela a dcerka začala plakat. Konečnost je navěky, ale synovi to neříkej!
A nevyzrazuj ani, že moře je labyrint. A život bludiště. Že neexistují ani šťastní, ani nešťastní lidé: dělí se na jedny, kterým podobu jejich přání vnuká okolí, a druhé, kteří se snaží svá přání naroubovat na okolí.
Stejně je ale smutné, že mořané nemají, kde by pouštěli lodičky z mechu a kapradí.
„Světlo zaniká pouze s příchodem ještě většího světla.”
Jednoho dne přistála na pláži dodávka, hrála všemi zvuky a barvami, a kolem ní se ihned objevila čiperná skupinka.
Roztáhli plážovou deku. Vytáhli slunečníky. Zpívali a hráli karty. Hráli si a povídali. Žonglovali. I s příštími životy. Říká se, že dnes už není místo na zemi, na které by člověk nevkročil; není jediné místo v moři, kterého by se člověk dotkl dvakrát.
V noci se ozval dlouhý táhlý tón, jako když bučí vůl nebo sténá modelka při porodu. Parník! Ihned sebrali, na co dosáhli, a dosud nazí přistáli na palubě. Společně s poutníkem, odlivem a potlačovanou minulostí odjížděli vstříc příštímu břehu.
