Metakunsthistorie a otevírání se Jinému
Přehledová mapa a katalyzátor současné akademické debaty o uměnovědě k širšímu čtenářstvu
Metakunsthistorie: Pojmy a dojmy uměleckohistorické představivosti (Display, 2023) je nenápadná kniha Jakuba Stejskala, v níž estetik a vedoucí výzkumného týmu na semináři dějin umění Masarykovy univerzity ohledává podhoubí kunsthistorie. A zvláštní pozornost věnuje přesahům mimo rámce tradičních uměnověd, jež vedou k hlubšímu porozumění skutečnosti, včetně nelidského světa.
Prosakování posthumanismu do uměleckohistorické teorie
Ve druhé polovině 20. století (zejména v 90. letech) probíhala tzv. „krize dějin umění“. Nespokojenost s tehdejším stavem uměleckohistorické disciplíny, která působila neutěšeně stagnujícím a do sebe zahleděným dojmem, vyústila v přehodnocení jejích metod, promýšlení nových oborových přístupů a teorií. Do kunsthistorie se tak dostává kritická teorie, hranice mezi disciplínami se vlivem poststrukturalismu rozvolňují, přichází dekonstrukce, politicko-sociální marxistické teorie a další myšlenkové proudy jako feminismus a queer teorie, postkoloniální studia nebo psychoanalýza.
Dějiny umění se tak uvolnily z těsného sevření tradičních rámců. Současná kunsthistorie sice není v totožné krizové situaci, avšak s ohledem na všeobjímající krize prostupující celým světem na planetární úrovni můžeme hovořit o nových výzvách, na něž (nejenom) uměnovědné obory reagují a které se do nich vpisují. Mezi faktory ohýbající teorii a naše porozumění tak různorodému fenoménu, kterým je umělecký diskurz, patří především technologický vývoj a s ním spjaté nové potshumanistické paradigma. Jako filozofický směr začalo posthumanistické myšlení do širšího celosvětového kulturního rámce promlouvat v 90. letech. Jak píše Jiří Sirůček v knize Neklidné hranice: Posthumanistická planetární (po)etika (Display, 2022):
„Posthumanismus, spíš než aby označoval čas přicházející po (post) Člověku, ukazuje, že Člověk v klasickém humanistickém smyslu nikdy neexistoval. Předpona „post“ si tak neklade za cíl odstranil lidstvo, jak se někteří domnívají, ale chce akcentovat jeho vzájemnou koexistenci s ne-lidským.“
Lidský subjekt je podle posthumanismu nikoliv suverénní, neměnná entita, izolovaná od nelidského světa, ale neustále se vyvíjející a proměňující proces, který vzniká v těsné blízkosti mimolidských činitelů. Posthumanismus se tak staví proti antropocénu – jak ve smyslu geologické etapy definované dopadem lidských aktivit na celoplanetární úrovni, tak, dle Bernarda Stieglera, jako společenskému stavu, který mimo životní prostředí ničí také psychické a kolektivní formy imaginace, bytí a myšlení. Vliv nových technologií a vpád posthumanismu můžeme sledovat v současné umělecké praxi (klíčová byla výstava Post Humanz roku 1992) a setkáváme se s ním i na poli umělecké teorie (kromě Jiřího Sirůčka taky v práci Jussiho Parikky a dalších).
Metakunsthistorie tyto proměny přehledně rozebírá ve vztahu k samotné metodologii a historiografii dějin umění jako vědní disciplíny. Knihu můžeme vnímat jako jakousi svěží „učebnici“ zásadních pojmů (obraz, materiál, médium, kontext, forma a jiné), s nimiž teorie umění na denní bázi pracuje. V jednotlivých kapitolách Stejskal ohledává právě tyto jednotlivé fenomény, které dává do vzájemného vztahu. Čtenářstvu tak poskytuje jasně vyznačenou trasu napříč terminologií a jejím kontextem.
Přestože Jakub Stejskal posthumanismus jako směr v textu nikde výslovně neuvádí, jeho charakteristické prvky jsou jím protkané. Je to třeba případ kapitoly věnované kulturnímu relativismu a jeho kritice – tedy představě o obrazu světa, v němž planetu osidlují rozmanité kultury, jejichž kódy jsou s ohledem na jejich multiplicitu nesouměřitelné. Kód z jedné kultury tudíž na základě teorie kulturního relativismu nelze převést do kódu jiné. Je však tento pohled, v jehož základu je představa přírody, do níž jsou až potom vklíněny jednotlivé kultury, tím nejsprávnějším mechanismem k jejich porozumění? Stejskal do kritiky kulturního relativismu vkládá až posthumanisticky laděný apel k přehodnocení našeho myšlenkového modelu – nebo alespoň k uznání, že náš západní projekt není jediným možným způsobem, jak se vztahovat ke světu:
„Existuje ale mnoho kosmologií, pro něž se svět nejeví jako příroda obsazená lidskými kulturami. Pro australská společenství je krajina místem tvarovaným totemickými prapředky lidí, takže dělení na přírodu a kulturu postrádá smysl.“
Mluvit dovnitř i ven
Ačkoliv se kniha tematicky obrací dovnitř vlastního oboru, rozebírá teorie a pojmy, které se týkají vnímání umění (odkazuje k tomu i předpona meta v názvu) a potažmo i lidské existence ve světě, Stejskalův pohled není pouze jednosměrný. Metakunsthistorie se dívá dovnitř a ven zároveň, skrze vnějšek reflektuje vnitřek a naopak. Dochází tak ke stírání uměle vytvořených hranic vytyčených osvícenským myšlením. Posthumanistický způsob uvažování vinoucí se jednotlivými kapitolami bourá dualismy a umožňuje nově přemýšlet nejen o kunsthistorických termínech, ale také může sloužit jako inspirativní přístup pro šířeji platné ohledávání vztahů mezi vědou a komplexními prostředími, v nichž působí a z nichž vychází. Snaha Metakunsthistorie prozkoumávat „monumentalitu“ (schopnost uměleckých artefaktů přitahovat pozornost i mimo svůj původní kontext) nám spolu se Stejskalovým ponorem do terminologie vizuálního prostředí může poskytnout mentální nástroje, díky kterým můžeme lépe porozumět jiným kulturám nebo ontologiím a našemu postavení v současném světě.
Vizuální gramotnost hraje důležitou roli v technologické (post)produkci reality – již dnes pozorujeme, jak se skutečnost mění pod nánosy digitální virtuality, ať už se jedná o upravené fotografie, deepfakes, čím dál dokonalejší virtuální realitu, či méně očividné dopady situace, v níž je svět zprostředkovaný skrze ploché obrazovky. „Je obraz, který se úspěšně vydává za realitu, ještě obrazem? A pokud ne, čím je?“ ptá se Stejskal a nastiňuje tak, jak palčivé téma je současná obrazová (post)produkce.
Metakunsthistorii se tak pokouší překročit úzce definovaný okruh historiků a historiček umění a může oslovit i čtenářstvo mimo něj. A to i proto, že je to kniha napsaná srozumitelně, zpracovaná vizuálně atraktivně a z podstaty svého přístupu mezioborová. Vyzdvihnout je třeba také působivý ilustrační doprovod Václava Magida, který interpretovaná díla namísto běžných fotografických reprodukcí nahrazuje vlastními ilustracemi.
Odsunutý lidský subjekt
Jakub Stejskal v textu knihy člověka z jeho ústředního postavení lehce vychyluje. Ukazuje i jiné, mimolidské aktéry, jež se v různých formách podílí i na aktivitách, které si často spojujeme výlučně s člověkem, jako je kreativita nebo práce s materiálem. V kontextu anorganického uměleckohistorického diskurzu autor hovoří o „hlubokém“ strojovém vidění, které narušuje tradiční chápání výtvarného stylu. Stejskal trefně popisuje situaci, kdy stroje generují obsahy konzumované jinými stroji, čímž jakoby odkazoval k tezi umělkyně a teoretičky Hito Steyer z knihy Umění bez daně: Umění v éře planetární občanské války (AVU, 2023, poprvé publikováno v roce 2017): „Současná percepce je z velké míry mašinistická. Spektrum lidského vidění pokrývá pouze malou část.“ Lidský subjekt je tak postupně vyřazován z komunikačního procesu samotného.
Nezodpovězenou otázkou ale zůstává, co nám toto vydělení lidského může přinést, co se díky němu můžeme naučit o sobě, o druhých a o síti vztahů, kterou je náš svět propleten. Stejskal se takovými výzvami dál detailněji nezabývá. Jednou z nich jsou přitom třeba neuronové sítě, které narušují prostor, kterému doposud člověk domněle dominoval: dotýkají se samotné kreativity, nutí nás přemýšlet, jestli bychom ji neměli redefinovat spolu s tím, jak ji nelidské faktory mění.
Metakunsthistorie rozebírá spíš možnosti uplatnění umělé inteligence na půdě dějin umění a konfrontuje lidskou schopnost identifikace konkrétních stylů a uměleckých rukopisů (znalectví) se strojovou detekcí a replikací, k níž dochází v rámci reprodukce a postprodukce konkrétního díla umělou inteligencí. Jako příklad mohu uvést strojovou nápodobu jednotlivých malířských stylů a rukopisů či schopnost AI doplnit, nebo spíš předvídat „neúplná“ umělecká díla (často se však jedná o velice kontroverzní činnost jako v případě dodělání obrazu Keitha Haringa, jehož dílo však zůstalo nedokončené záměrně). Podle Stejskala oboje problematizuje vnímání stylu jako pojmu v kunsthistorické praxi.
V otevírání se Jinému, ať už v podobě vlivu technologií, nebo jiných, organických forem (v podkapitole Nelidská architektura Stejskal popisuje například schopnost sépií vějířovitých barevně splynout s pozadím nebo stavby lemčíků – poněkud netradiční příklady v kunsthistorické publikaci), Metakunsthistorie pokračuje i ve výběru rozebíraných uměleckých artefaktů. Místo objektů západního kánonu, které publikace podrobného ražení běžně interpretují, se v mnohem větší míře obrací k Oceánii, Anatolii a jiným oblastem, jež evropské dějiny umění často přehlížejí.
V postkoloniální teorii princip Jiného (Otherness) souvisí s hierarchickým procesem identifikace a konstrukce „cizího“. Určitá skupina lidí (primárně ta dominující, např. západní kolonizátoři) definuje sama sebe prostřednictvím diferencí mezi sebou a skupinou jinou, jež je vnímaná jako odlišná. Jinakost pak ve vztahu k „normě“ označovala a stále označuje jako defektnost, méněcennost, podmanění. Jinakost pak během kolonizace sloužila k legitimizaci intervence koloniálních mocností.
Stejskalova kniha nás konfrontuje s Jiným a otevírá se mu, aniž by však sklouzávala k orientalismu a snažila se předložit čtenářstvu exotickou senzaci. Výběr nezápadních motivů a artefaktů ukazuje, jak pestrá je paleta různých kosmologií, aniž by na ně Metakunsthistorie hleděla stereotypní optikou. Stejskal klade důraz na rozmanitost, která jde ruku v ruce s respektem a etickým přístupem – sám poukazuje třeba na problematické nakládání s domorodými artefakty André Bretonem. Při čtení této části se mi v mysli skládal obraz Britského muzea a neschopností téhle instituce vypořádat se se svou koloniální minulostí. Tím se mimo jiné opět vracíme k posthumanistickému myšlení, neboť, slovy Jiřího Sirůčka: „je planeta protkána rozdílnými kulturami, identitami, ontologiemi […], jejichž samotná (a samostatná) existence ovšem nemusí vylučovat jejich vzájemnost a provázanost.“
Podívat se ven a vyznat se ve světě
Stejskal v Metakunsthistorii podniká strukturovaný exkurz do hlubin dějin umění a analyzuje podloží celého oboru a jeho klíčové pojmy. Nejedná se však o slovník, vyčerpávající výčet definic či hesel, ani o historickou sondu. Kniha jednotlivé koncepty kriticky rozebírá a znovu promýšlí ve vztahu k proměnám uměnovědy jako takové. Místo chronologického „takhle to bylo“ se v Metakunsthistorii setkáváme s kritickou interdisciplinární reflexí daných období kunsthistorie – jakkoliv na historický vývoj oboru a jeho přední teoretiky a teoretičky také dojde. Jednotlivé kapitoly pak končí seznamem literatury, která dál probírané téma rozšiřuje. Jakkoliv je Metakunsthistorie kniha přístupná širokému čtenářstvu, je to i vhodná alternativa pro výuku kunsthistorické metodologie a historiografie či jako doplnění již kanonické příručky Jiřího Kroupy Metody dějin umění (Masarykova univerzita, 2010).
Ve světle turbulencí současného světového dění nezbývá než doufat, že se bude „metakunsthistorické“ myšlení, tak jak ho pojímá Jakub Stejskal, dál rozvíjet, propojovat se s pestrým spektrem dalších disciplín a celou společností. Věřím totiž, že pro orientaci v čím dál složitějším, technologiemi, nelidskými aktéry a krizemi prostoupeném světě, je třeba nejen dívat se dovnitř, ale i směrem ven – tam, kde přebývá Jiné.
---
