revue Prostor uvádí: Markéta Pospíšilková
Představujeme Markétu Pospíšilkovou (*2001) z Boskovic;
Markéta Pospišilíková je studentkou bohemistiky a uměnověd na FF MU. Je milovnicí literatury a divadla, sem tam hraje na akordeon, ve svých gymnaziálních letech hrála v ochotnickém spolku a psala pro školní časopis.
Formanka
Obloha hoří
Hoří, má panenko,
Když teplé prsty běží po mokré kůži
a do kaluží se rozpíjejí světla aut
jak vodovky
Hoří, má panenko,
nebe krvácí
a ty jsi květinová
tak krásně jarní a snivá
jak melodie heřmánku
Světla aut ti tančí na zornici
a sirény jsou orchestr
tvůj smuteční
Hoří, má panenko.
Hoří tvůj svět
Přes palubu
Měsíc je tlustou olihní
A já jsem bledý námořník
v záři majáku se rozplývají mé nahé vlasy
Noc se třpytí
a já přes slepé oči
vidím zítřky
S koncem věčnosti mých spánků
Křídové hvězdy zhasnou nad ránem,
úsvit polkne oliheň
a slunce
to oko mučedníka
krví podlité
světlem zlomí padající kapky
Déšť voní jak rybina
(***)
Pokoj plní mé lítosti,
večer klepou na dveře
Výčitky, mé jezinky
jen dva prstíčky
a zůstanou navždy
jako narkotika
neznají něhu.
křičí barvami svědomí
a já nenacházím klidu
vím,
když polknu pecky tisu
na dobrou noc
nebe se usměje
pokoj však zaplní
zpěv Lítice
(***)
Obchodní centrum voní červeným vínem
které jsem pila včera
na dně mé sklenky
si moucha hrála na ryby
s každým dnem budu vědět
že jsem jako ona
metaforicky utonutá
a úplně na dně
Noc pokusů a omylů
Do břidlicových dlaždic
vytesám slova
modrá a tuhá
jak motelová mýdla
můj splín jde cítit po potu,
zatuchlých peřinách
a plísni vlhkých pokojů
zapomeneš, zapomenu
(***)
upršený sedmnáctý listopad
déšť rozpouští barvy státní vlajky
svými acetonovými prsty
a já tu stojím
nevolník mezi nevolníky
upršený sedmnáctý listopad
i dnes je vzduch plný
kastrující nesvobody
