Cesta do skrytých srdcí měst
Fantasy romány Město & město a Král krysa Chiny Miévilla vykreslují (nejen) lidská sídla jako mnohovrstevnaté organismy.
Hlavním hrdinou videohry Disco Elysium je detektiv Harry DuBois, který má po divokém večírku vymazanou paměť. Probouzí se v cizím městě, v hotelovém pokoji, za jehož okny ze stromu visí mrtvola. Poutavá zápletka (co se sakra stalo před tím, než Harryho vědomí opustilo?) je „výmluvou”, proč hráčstvu dovolit, aby si detektivovu osobnost s nebývale velkou mírou svobody vytvarovalo. Investováním do různých vlastností můžete semiperiferním sídlem Revachol procházet jako pevná ruka zákona s fašistickými tendencemi, atletický bohém nebo zásadový prorok zvěstující konec světa, který se kromě hledání vraha oddává hledání kryptidů, bájných (a možná neexistujících) tvorů.
Ja jsem uměleckými (a literárními) kvalitami známou videohru prošel jako detektiv nadaný neobvyklou vnímavostí. Schopnost pojmenovaná „Shivers” (záchvěvy) spolu s „Inland Empire” (podle stejnojmenného Lynchova filmu) Harryho nutila vést dlouhé monology o vzdálených zákoutích zdejší zátoky. Můj detektiv Harry v omšelém saku se z ničeho nic propadal do lomozu města, prohlížel si horizont a za jeho oparem popisoval vzdálené části krajiny; skládal poetická líčení, napojen na tep a zvláštní pochmurnou atmosféru místa, které velké dějiny opustily. Byl sice detektiv s nalomenou pamětí, možná cynik a závislák s osobností v rozkladu, ale rozhodně měl srdce básníka.
Když jsem o pár let později četl Město & město Chiny Miévilla, nemohl jsem si na Harryho DuBoise nevzpomenout. A když jsem po románu britského autora fantasy sáhl také po jeho debutu Král krysa, byl jsem si jistý, že tvůrčí tým Disco Elysium tyhle knihy musel číst. Podobně jako jejich hra, i dvojice svižných Miévillových knih, které česky vydalo nakladatelství Laser, se odehrává ve zvláštním světě, který nápadně (a občas doslova) připomíná ten náš, ale v němž je místo pro zvláštní magii. Jsou to knihy, jejichž autor, podobně jako herní detektiv Harry, projevuje neobyčejný smysl pro atmosféru, která se propíjí do městské dlažby pod našima nohama, vzlíná z ní a obarvuje naše životy, aniž bychom si toho leckdy všimli.
Skrýt se v prolukách mezi sídlišti
Detektiv Tyador Borlú z románu Město & město se zdá být na hranici vyhoření, když dostane zapeklitý případ: v jedné z okrajových částí jeho domovského Besźelu došlo k vraždě. To by nebylo nic tak výjimečného, kdyby podle všeho do činu nebylo zapleteno i sousední město Ul Qoma. Jenže „sousední“ není tak úplně přesné slovo – Miévillova kniha z roku 2009 se sice odehrává na periferii Evropy (Besźel už svým názvem odkazuje k Maďarsku), ale na rozdíl od našich metropolí, ty zdejší spolu v pravém smyslu nesousedí, ale prolínají se, sdílí stejné území. Některé z ulic v Ul Qomě tak kopírují ty besźelské, některé parky jsou rozdělené na dvě části. Obyvatelé obou měst se přitom už od mala učí si lidí a budov v tom druhém městě nevšímat. Zadívat se příliš dlouho na vývěsní štít Ul Qomy z Besźelu je minimálně přestupek, za větší přečiny v nevšímání hrozí trest od tajemné entity Trans G. Ul Qoma i Besźel sice okupují totožný prostor, ale panuje v nich jiná kultura, jiné barvy a jiné zvyky. Dostat se z jednoho do druhého se dá pouze přes Přestupní palác, z něhož vede jenom jedna fyzická cesta.
Borlúův případ se rychle zašmodrchá, když se noirový detektiv zaplete s podsvětními živly. V případě Miévillova románu jsou to nelegální skupiny toužící odnepaměti rozdělená města sjednotit, klíčové se pak pro vyšetřování stanou zakázané knihy šířící zvěsti o třetím městě, které se má nacházet v neobsazených prostorech mezi Ul Quomou a Besźelem. Jestli je hranice mezi městy magická, metafyzická nebo „jen” psychologická a byrokratická není přitom až do konce knihy jasné. Město & město je sice fantasy románem, ale ani po skončení nepřináší jasné rozhřešení. Miéville tak sice používá schémata detektivního žánru (Borlú má problematický vztah se šéfem a v druhé polovině knihy se sbližuje s kolegou z Ul Qomy) a kniha má celkem klasicky se vyvíjejí zápletku, ústřední dvojice měst je ale především kostra, na kterou autor věší poetické pasáže levitující těsně nad hranicí běžné každodennosti. Pomáhá tomu výborný český překlad Milana Žáčka, ve kterém se to hemží novotvary či inovativním použitím kurzívy (zejména, když postavy takzvaně nevidí objekty z druhého města).
Ve své publicistické práci je Miéville velmi otevřeně politický – pro levicové nakladatelství Verso Books napsal třeba knihu o sovětské revoluci. V románu Město & město se jeho zájem o mocenské struktury projevuje jen mimochodem. Kryptickou pořádkovou entitu Trans g a zvláštní pravidla panující zdejšímu světu bychom mohli vykládat jako svévoli společenského systému tak mocného, že přesahuje jurisdikci jak národních států, tak životy jednotlivců. Náhodné není zasazení děje do východní Evropy, do města, kam přilétají zahraniční akademici a akademičky zkoumat archeologické nálezy. Přesto by byla chyba Město & městočíst jako politický román: politika je tady jen logickou součástí opatrně fantastické reality. Miéville nás vede k tomu, abychom se očima toho nejtradičnějšího protagonisty (ostříleného muže) dívali na skutečnost, která se díky magické nejistotě jeví divnější, než si ji uvězněni v každodenním provozu dovolíme vnímat.
Tradice skrytá v basové lince
Jestliže Město & město nechává hranici mezi skutečností a představivostí mlhavou, Miévillův debut Král krysa z roku 1998 se do fantastiky překlápí už jednoznačně. Přesto nejde o fantasy v čisté formě a nadpřirozené postavy a události jsou také zde mnohem spíš prostředky, kterými Miéville komentuje kulturu konce devadesátých let. Král krysa se totiž odehrává v Londýně a setkání s hlavním hrdinou Saulem předchází obrazotvorná pasáž, v níž se za okny příměstského vlaku míhá graffiti a otlučené fasády a velkoměsto pulzuje svým nezaměnitelným rytmem. Do města jsme zcela vtaženi záhy, když Saul zjistí, že jeho otce někdo zavraždil – a že mu v žilách koluje krysí krev, která mu otevře bránu do světa zabydleného mytologickými bytostmi. Saul si tak brzy začne osvojovat krysí jídelníček i hlodavčí schopnosti. Miéville ale nikdy nepřestává mezi fantastickými výjevy umně dávkovat atmosféru nočního města, podobně jako dobrá taneční skladba vyvrcholí dropem v ten nejpříhodnější moment.
Klíčovou roli v Miévillově kvazifantaskním Londýně totiž hraje hudba, konkrétně hudební žánr jungle, který se chystá využít i hlavní antagonista knihy – pověstný krysař, jemuž v moderní světě nestačí jen flétna, ale potřebuje také pořádně výkonné soundsystémy, kterými by na párty Junglist Terror rozšířil svou vábivou melodii. Přiznaně brakovou estetiku Krále krysy v češtině navíc doplňuje Žáčkův překlad plný argotu a přiléhavě bizarních obratů („naprat dědka” v krysí mluvě znamená najíst se). Výsledkem je příběh, který mi stejně tak často kouzlil úsměv na tváři, jako mě po dočtení kapitoly nutil hledět z okna mezi stíny pražských střech, kam jsem se nikdy předtím nezadíval.
Král Krysa podobně jako v případě románu Město & město obsahuje všechny běžné scenáristické prvky – od úvodní kolize přes coming-of-age linku, následné rozkmotření s ústřední průvodcovskou postavou, která Saula zasvěcuje do krysí říše, po závěrečnou konfrontaci. Miéville ale zároveň vládne jakousi vysokofrekvenční vidoucností, díky níž je schopen popsat rozptýlenou atmosféru běžného života. Někdy láskyplně líčí jungleové kompozice, které skládá DJka Natasha, jindy obrací zrak do vedlejších uliček Londýna a do přítmí jeho komínů.
Kdybych chtěl Krále krysu interpretovat, šlo by kromě pocty Londýnu a pohlednice z doby konce minulého tisíciletí taky o oslavu všeho, co takzvaně spořádaná společnost odhazuje a čeho si nevšímá. O cestu za okraj přípustného, mezi doslovné i metaforické smetí – nejen do hájemství krys, které jsou mnohem inteligentnější a osobitější než jim přiznáváme, ale taky za hranice dobrého vkusu. O opatrnou literární transgresi v bezpečných hranicích fikce, jež naši pozornost vede i v našich současných městech k místům, na která se zapomíná, a nutí nás všímat si mechanismů, které kreslí hranici mezi úhledným a špinavým.
Když fantastika odlepí vrstvu skutečnosti
Miéville svůj osobitý poetický smysl upotřebil i v pozdějších dílech, jako třeba ve volné trilogii už zcela fantasy románů ze světa Bas-Lag. Také v Nádraží Perdido nebo Jizvě střídá epické i komorní zápletky kurzíva, v níž spíš než čarovní tvorové ožívají řeky, oceány, krajiny a nálady.
I herního detektiva Harryho DuBoise si v Miévillových románech dovedu živě představit. Disco Elysium s tvorbou významného autora současné fantastiky spojuje podobný zájem o vše, co může při běžném shonu protéct mezi prsty a sejít z očí.
Ostatně, kdyby život byl videohra, Město & město i Král krysa by jistojistě byly předměty, které by vylepšovaly právě naši schopnost vnímat atmosféru metropolí. Někdy z nich jde mráz po zádech, jindy nad hromádkou rozdroleného zdiva poskytují útulnou skrýš. Vždycky ale vedou oči ven, za hranici papíru, okolo vazby, až dál, přes parapet a dolů do ulic světa, který žije vlastním, tajuplným životem.
