revue Prostor uvádí: Linda Liczki
Představujeme Lindu Liczki (*2003),
Linda Liczki studuje na italském gymnáziu v Praze. Básně publikovala v časopise Ink, povídku jí otiskla pardubická Partonyma. Ačkoli tráví většinu času v Praze, k básnické tvorbě ji inspiruje především rozmanitost české přírody.
Liturgická krajina
Sepjaté ruce stromů
vystupují z vybledle čisté dálky.
Říkám si: „V té mlze
působí jejich vážné, přísně
gotické profily tvrdě.” –
Vidím je pnout se do výše
jak hrdé tváře katedrál.
Krápe; nad zmoklými slatěmi
vítr pozvedá lem bílých
rouch, jež citlivě halí nahotu
kopců. Prokřehlá
hledím, jak stromy
obrací k nebi
mramorový sloup svých
neochvějných pohledů.
Nečas
Zvony, jak ženské ruce,
jež sypou do kraje šedavé
světlo, mdle svolávají
ke stavení krávy.
Hněď kopců
jim mlčky odpovídá.
Sníh tlumí měkkým tichem
zvuk zvonů,
jako by jej ukryl
do bílé látky. Nesmírně
bledé, nesmlouvavé
vločky stékají po
tváři poutníkově.
Našedlé přítmí
pokrývá kopce a
vysušené slatě, pokrývá
pastviny a stíny.
I poutníkova chůze
se v něm zdá tichá:
bezzvuce dopadá
na zmrzlou zem –
pobledlý krok
za krokem.
Jitřní hudba
V noci sněžilo; cítila jsem
ve spánku vločky, každou jednotlivě,
padaly jak lesklé bílé perly
na ňadra zahrady.
Teď po probuzení
jsem s uzardělou tváří vyšla
ven: všude spousta světla. Mých
pět starých vrb mi moudře
pokynulo – vlasaté hlavy
se sehnuly a vrhly
dlouhé stíny na bledě vážnou zem.
Šlapu ve sněhu, bořím se
a zvedám. Mé kroky hlučí,
vytváří šlépěje: bořím se a
zvedám. Jsem
velice klidná z té třpytné běli.
S nesmírným mírem
počítám své stromy, odklízím
sníh z cestičky k domu, s nesmírným
mírem, tichým usmáním.
Všimla jsem si ptáka, jak vzlétl –
jeho stín se třikrát zatřepetal
a ztratil. Tam v dálce, kde není domov,
se třpytí tvrdé, anonymní
mdlé perly, říkám si
kývajíc majetnicky hlavou. Mé
vrby se nahýbají a sklání – Tak měkce,
tiše ševelí do bílého jitra.
