REKOMANDO Tomáše Gabriela

Ondřej Macl: Legenda o Bocianovi

Od praotce Čecha k nám

Oznámit mladým dívkám, že milujete svou babičku víc než je, je podobně mazaná strategie, jako nechat se jimi zahlédnout spontánně si hrát s malým děckem jen tak pro tu radost ze života. Za podobný herecký výkon jsem jednou se svým malým bráškou dostal od neznámé krásky v metru pytlík brambůrků, pak jsem ji ale již nikdy neviděl. Laciné gesto, napadlo mne kdysi u titulu Maclovy první básnické sbírky (ne zcela bez hořkosti) a napadlo mne to i při prvním ohledání toho, oč má jít v knize Legenda o Bocianovi, tedy o satiru směřovanou na Babiše, utahující si z jeho čapích konotací a z nápěvů slovenštiny, ozývajících se v jeho češtině. To už jsem ale věděl, že touto zdánlivou prvoplánovostí se u Macla nesmím nechat zmást, ba dokonce že ji mám nadějně očekávat.


Už v úvodu se nám autor bezelstně (je-li psaní pod prozrazeným pseudonymem možno považovat za bezelstné) svěřuje se svým rozčarováním, které zažíval, když zjistil, jaký je propastný rozdíl mezi Babišovými připravenými projevy a těmi improvizovanými. Macl je šokován tím, že ústy premiéra mluví PR agentura: šokován přehnaně a opravdově zároveň. Tento starosvětsky polopatický úvod do pohnutek autora (s americky učebnicovým nadpisem Proč jsem to udělal) považuji za vzdor ironické zastřenosti komentářů na sociálních sítích, které ostentativně neuvádějí kontext, na který je naráženo.

Ještě v devadesátých letech nám satira byla vlastní, ale od jisté doby se začalo říkat, že dnes již satiru dělat nelze. Skončilo to někde u zrodu gumáků na TV Nova, od té doby to najednou už nikdo neuměl. Rosák se na Silvestra snažil marně. Sklep se rozpadl v standupy, satira a s ní i schopnost sebereflexe se odstěhovala do zahraničí. Legenda o Bocianovi dává vzpomenout na přímočarou satiru Divadla Sklep nebo České sody, nebojící se například parodovat slovenštinu prostou šišlavou realizací toho, jak si ji naivně představují češi. Ostatně i humor Monty Pythonů těžil z kontrastu mezi stupiditou námětů scének a energií vloženou do jejich realizace. Absurdní režie dodávala všem těmto v podstatě pitomým scénkám jisté nepostižitelné lyrické kvality, což se v Bocianovi daří také, i když jiným způsobem. Zdá se, že poklesnutí na nízkou úroveň je pro satiru něčím jako napřáhnutím se před hodem, Macl však toto poklesnutí využívá zároveň jako metaforu poklesnutí na Babišovu morální úroveň (třeba když neváhá použít známou omílačku čapípíčapíčapíča). Mnohdy zachází za hranice toho, co si žádá vtip, a někdy vtip úplně chybí a jde čistě o performanci (jazykové) pokleslosti.

Tato strategie má i svá nebezpečí, kterým Legenda o Bocianovi občas podléhá. Mnohé vtipy a scénky působí poněkud instantně, aniž by to přispívalo k věci. Odhadnout míru grotesknosti položení se do pokleslého žánru je extrémně náročný úkol a v knize jsou místa, která by podle mne mohla být vyškrtnuta. Ono tu ale nejde tak úplně o čistokrevnou satiru, stojící na brilanci hry s vtipem, jakou píše třeba S.D.Ch. Macl má našlápnuto spíše k absurdnímu Havlovi či k Čapkovi, podstatná je u něj výsledná konstelace scény.

Maclův polopatický narativ je velmi srozumitelný, zároveň však zahalený do hávu groteskní mystifikace: z Babiše se v Alžíru vlivem jakéhosi nepodařeného rituálu stal poloviční čáp. Když se tato teorie poprvé objeví, řekne si člověk poněkud přezíravě haha, jádro vtipu ale tkví až ve sledování toho, jak tento čápo-člověk dále jedná. Střípky toho, co máme s mediálním obrazem Babiše spojeného, jako by zapadaly do detektivní skládačky, jejímž úběžníkem je ona skandální skutečnost. Čím pochopitelnější a omluvitelnější se zdají být různé nelidské, rozuměj čapí charakteristiky Babišova chování vůči světu, své rodině, svému hnízdu, tím hrozivěji se jeví jeho skutečná nelidskost. Ta jako by se odrážela v rozmláceném jazyce, který s Babišem sdílí velká část z nás. I my jsme odmítači uprchlíků, i my jsme prospěcháři, i my jsme provozovatelé velkochovů, i my jsme tyrani vlastních dětí.

Maclova kniha není ničím menším, než pokusem dotáhnout do důsledků českou zálibu hledat svou hrdost i tragiku v dobách minulých, tak že aplikuje všechno to, čím Babiš je, na češství od základu. V efektivitě Babišovy PR mluvy skutečně je něco nadčasového. Jeho proslovy, výkřiky i gesta cílí na archetypální situace a nezřídka jsou zcela oproštěné od kontaktu se současností, takže se nám může stát, že v něm tak jako Macl najednou zahlédneme samotného praotce Čecha. V úvodu knížky se na Řípu kdosi zeptá, jak by se mohla jmenovat naše země. Když praotec Čech utne návrhy jako Dračí země tiskovkovým „Prdlajs, bude se jmenovat po mně“, cítíme, že to tak nějak asi opravdu mohlo být. Abrahámovské osídlení Jiráskova idylického zaslíbeného kraje, který do té doby nikomu nepatřil a jen tu na nás čekal, vykresluje Macl tak, že to vyznívá napůl jako horor a napůl jako osvícení: mýcení, odchyt a zabíjení zvěře, která do té doby nevěděla, co sama se sebou. Lid dostává zákony, a když se někdo nepoddá, tak šup a už je z toho vražda, už jsou z toho polednice, mýty, bohatství národní kultury.

Možná, že PR jazyk nemíří ani tak na to prazákladní v nás, jako jen na to praotcovské. Maclovi však taková ontologie nestačí a posouvá vše trochu Freudovsky nebo biblicky dál až k prvotní vraždě. Je to vražda divočiny, která se stává, eufemisticky řečeno, kulturní krajinou, a je to vražda společnosti člověkem, který zneužije moc vůdce.

 

Ondřej Macl
Legenda o Bocianovi
Viriditas: 2021

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít