revue Prostor uvádí: Jasmína Kozánková

Představujeme Jasmínu Kozánkovou (*2002) z Bratislavy;

Jasmína je z rodiny dvou svobodných umělců. Začala studovat psychologii, po prvním ročníku se rozhodla osamostatnit a vydat se cestou umění. Momentálně pracuje jako asistentka prodeje  v Praze, v obchodě s bio potravinami na Bořislavce, a svůj volný čas věnuje tvorbě sebevzdělávání a objevování. Umění je její prostředek vyjádření, reflexe, učení, splynutí a integrace. Svou tvorbou vybízí k individuální svobodě a autenticitě. Dotýká se témat člověka, existence, smyslu, utrpení a spirituality. Svou inspiraci čerpá zejména z hnutí art brut a abstraktního umění. 


Jezero
Za rozbřesku žilnatých mračen
Jsem jednou ráno spatřila svět
Protékal skrze potní žlázu
A ústil přímo v centru apokalypsy
Byl polo-neviditelný polo-poloviční
A na jeho hladině se bouřily drobné změny
Statickým pohybem mi polechtal smysly
Na chvíli jsem se polekala, že nejsem normální
Tepnou mi proběhl mráz

Pukající obloha mě obklopovala ze všech světových stran
Byl to právě ten moment 
Kdy jsem došla k závěru 
Na který jsem i přes ten hluboký čirý cit
Dětinsky zanevřela

Apokalielipsa
Ve vzduchu cítím daleký řev
Ostnatý
Chlupatý
Bez dalších přespočetných domněnek
Prostě čas
Protože chci
Taju na povrchu skel
Oslovili mě, oslnili, ozářili mou čest
Nehtem po skleněné planině teď musím ač nechci sjet
Hladce a strnule
Stávám se svým vlastním sociálním kontaktem
Odpočívám na obrubníku místní mešity
V dálce spatřím chrámy, galeje, ohňostroj
Ve střepech světel jsem teď mučedníkem 
Hrdě si svou lopotu táhnu na zádech
Hrdelně lapám po dechu
Ztratila sem se
V nitru křišťálových řek

Demagogie
Vlaková smršť prodírající se skrze nasální ochlupení
Otevírám ústa a čekám na svá první slova
Svůj poslední dech
Na malíčku tichá slina
Pohoršeně odstrkuje atomy všech hvězd
Všech těch, co po ní zůstali
Co bezmyšlenkovitě klekaj na kolena
Při každém dalším pádu
A každém dalším vzestupu
Lepenkou omotaný kus plechu
Otrokem pod pokličkou chtěl zkusit být
Jaké to asi tak je?
Vymáčknout ze sebe páru
Jako citrónový déšť
Když už sme načali citrusy
Měli bychom si také rozřezat dásně
To aby se na nás tolik nedurdil
Prokletý třes
Sebeinovující
Pohledný
A přesto tak matoucí
Až mi praská spodní čelist
A opadává holení kost
A zůstává potichu sedět
Na nártu klikatých cest

Bláznova ukolébavka
Plamienok nádeje
Vnára sa do mňa
Táborový oheň zapálený večer obvykle pri pobyte v prírode
Definície a táborákové piesne
To je to kúzlo
To je ten dar
Keď ti oheň ticho šepce do uška
Máš má ovečko dávno spát,
už píseň ptáků končí.
Keď s tmou prichádza strach
Že raz budeš musieť odísť
Že aj tá tvoja pieseň skončí
 
Otázky ako rosu ranné zore pokladá ti k nohám
 
Čiu pieseň si vlastne tak kŕčovito spievaš?
Melódia ako riečna hladina
Prečo je dnes taká rozčerená?
Prečo na ňu hľadíš zdola?
 
A malo to vôbec zmysel?
 
V korunách stromov ševelí deň
Iskrička nádeje na pahrebe hasne
Slnko znova zapadá
Je to nekonečný cyklus
 
A nádej?
 
Nádej je len bláznovstvo
Spieva nám slastne
Pospevuje si tú starú známu melódiu
 
Proč bych jim měl lhát, že jsem tady sám?
Když sebe mám rád.
Když umírám.

On
V mesačnom svetle rodí sa
Zobákom klope na okná
Pazúrmi škriabe na dvere
Jazykom hmatá okolo
 
To on
 
Nás v sne hladí po vlasoch
Aspoň raz za noc
A kradne naše spomienky
Prostredníctvom tmy
Tmy rúškom zahalí náš svet
Keď sa mu zachce
Chechoce sa za oknom
Medený znak na krku
Chveje sa tým chechotom
A nič dobré neznačí
Je zúčtovania čas
 
Ráno ryhy na okne
Na dverách škrabance
A všade je vlhko

O kvapôčke
Raz, a nebolo to ani dva krát ani pol razy, keď pučil sa na svet kvietok, modrý ako lož, ktorú nikdy nik nevysloví, drobnučký ako nádej, ktorá ťahá každého za vlasy sa v jeho jarnom rozkvete zablysol príbeh o smutnej kvapôčke, bezočivej a tak priehľadnej, že cez ňu skrz-naskrz prenikal každý jej bôľ. Čudovala sa tá kvapôčka, prečo nemá oči, prečo zoči voči jarnému vánku nebadá nič vôkol čo by jej bôľ aspoň v najmenšom vysvetľovalo. Kotúľala sa tá kvapka po krehkom kvete z modrých vlákien, pomaly a neisto, akoby nič na svete ani v najmenšom nedávalo zmysel. Chcela pred tým zavrieť oči, nech však tisla koľko tisla utrpenie nemizlo. A v tomto príbehu sa zablyslo rozuzlenie, ktoré nemá zápletku; uzol, ktorý nemá konca kraja. Kvapôčka sa kotúľa, z kvetu na list z listov na zem dopadá, ohmatáva teplú pôdu a zozadu ju napáda celkom prostá myšlienka. "Túžim byť klaviristom!", povedala by tá kvapka, keby mala ústa, keby ju vôbec niekto počúval. Kvet však nemá uší a kvapôčka je nemá, aspoň v tomto zmysle súhra nastala.  
 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít