revue Prostor uvádí: Jan Kubelka
Představujeme Jana Kubelku (*1997) z Nového Boru,
během studia žurnalistiky na FSV UK redigoval literární časopis Ink a pořádal autorská čtení. Momentálně pracuje jako dramaturg dětské tvorby v České televizi a jako dokumentarista pro Paměť národa. Věnuje se psaní prózy. Nejčastěji se v ní snaží literárně znovuobjevovat prostor severních Čech, ale blízká mu jsou i témata mezilidských vztahů a identity (přeci jen tráví většinu času v Praze).
Chemik
Hodně lidí vědělo, že se v pískovcovém údolí pár kilometrů za městem nachází místo, kterému se říká Jeskyně víl, a hodně lidí kolem něj také procházelo. Ale jenom Chemik byl přesvědčen, že v té jeskyni skutečné víly žijí. Chodil je údajně pravidelně navštěvovat a občas se o tom zmiňoval těm pár lidem, s nimiž vůbec kdy prohodil nějakou souvislou větu. Jeho verze o jeskynních královnách tančících mezi krápníkovými balustrádami se bohužel na turistickou ani žádnou jinou informační tabuli nedostala, neboť Chemik byl obecně považovaný za největšího divnočlověka v celém kraji, kde o divnolidi (tak je nazývala místní mládež) nebyla vůbec žádná nouze.
Řekněme, že Chemik byl přinejmenším zvláštním člověkem. Vedl samotářský život na ubytovně, a ačkoliv nepůsobil vůbec agresivně nebo odmítavě, nebylo takřka možné s ním navázat běžný hovor, natožpak jakýkoliv vztah. Působil jakoby žil ve zcela jiném světě, jehož součástí klidně mohly být i víly a myriády dalších bytostí. Chemikově odloučenosti popravdě přispíval i jeho obludný zjev. Měl velké ohrnuté rty permanentně se lesknoucí slinami, nad nimi bachratý nos a velké černé oči, které pošilhávaly každé jiným směrem. Všechny tyto obličejové nedostatky obrůstaly ze všech stran tmavé a všelijak poslepované prameny vlasů. Podle většiny byl Chemik stejně jako všichni z ubytovny prostě feťák.
Pokud se jednalo o feťáka, pak o jednoho z těch zázračně geniálních. Pracoval jako technolog v místní firmě vyrábějící lepidla a další chemikálie pro papírenský a textilní průmysl. Ve svém oboru neměl konkurenci. Poměrně malý podnik se dokázal udržet na trhu mezi mnohem většími zahraničními dodavateli, protože nabízel kvalitní přípravky za nízkou výrobní cenu. Za tímto úspěchem stál právě Chemik a jeho inovativní techniky, jeho přirozený cit pro laboratorní práci s nejrůznějšími sloučeninami a jeho schopnost provádět s lehkostí bez jakýchkoliv pochybení úkony, které by se jiní báli provádět v takto špatných materiálních podmínkách s nedostatečným odborným i technickým zázemím. Alespoň v práci ho tedy lidé tolerovali, koneckonců se jeho nadání propisovalo i do obsahu jejich kapes. Kde k takovému nadání Chemik přišel, zůstávalo všem záhadou.
Zůstávalo jim to záhadou, ale běžně mezi sebou tvrdili, že svou laboratorní zručnost získal výrobou různých drog, se kterými se tu v blízkosti hranic obchodovalo požehnaně. Kolem ubytovny se běžně slézaly menší tlupy narkomanů a odtud podnikaly výpravy do zaniklých družstevních chlívů či prořídlých remízů, kde se nerušeně oddávali silně devastujícím drogám. Bylo snadné domyslet si, kdo je zásoboval plechovkami lepidel a ředidel.
Chemika šlo často zahlédnout, jak se svou komíhavou chůzí potácí mezi firmou nebo ubytovnou, ale někdy obcházel i podivná opuštěná místa v okolí, podobná místa, kde probíhaly narkotické seance. Někdy ho však šlo zahlédnout i zblízka a snad by se v jeho očích dala nalézt pravda, dalo by se zjistit, zdali tam jsou všechny ty kouzelné jeskynní výjevy, nebo jen halucinogeny vyleptaná prázdnota. Jenomže Chemik chodil se zrakem hluboce sklopeným k zemi a pravý důvod jeho bytostné nepříslušnosti ke světu zůstával skrytý.
Na sklonku jednoho večera, kdy zima pozvolna přecházela v jaro a vzduch byl ještě prořídlý, opustil Chemik ubytovnu, v níž to zrovna vřelo kvůli jakýmsi sporům, a vydal se na procházku po rozblácených polích východně od města. Postupoval dál vstříc temné hradbě lesa a ani se neohlížel za posledními mdlými paprsky dne, které slunce vrhalo na střechy paneláků.
Už mezi stromy Chemik postřehl jakousi zvláštní atmosféru, jako kdyby první pučící květy a společně s nimi i poslední zmrazky a hrudky sněhu rozehrávaly kouzelnou melodii. Zvedl hlavu a začal spatřovat roztodivné obrysy lesní zvěři. Podél cesty s ním mezi keři ušlechtilou chůzí kráčel jelen, několik metrů před ním cupitaly lišky i ježci a kdesi nad sebou cítil zádumčivou přítomnost sov. K průvodu se připojovaly další a další tvorové, za odstáté uši Chemikovi usedaly fosforeskující můry a příjemně ho lechtaly svýma chlupatýma nožkama. Mezi skalisky crčel potok, Chemik věděl, že i ryby se k němu připojily a mrskají svými ploutvemi mezi kameny kupředu. Připadal si zcela přirozenou součástí toho procesí a nechal se jím vést.
Po nějakém čase sestoupili blíž k vodě a došli k úzkému prkennému přemostění. Chemik trochu zaváhal, ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli ostatním pochodujícím, pod nimiž by se vratká lávka mohla zřítit. Ale jelen ho zezadu mírně popostrčil parožím a pak jej s lehkostí následoval na druhý břeh, stejně jako všichni ostatní. Stoupali do prudkého svahu až došli k místu, kde se pod velkým skalním převisem rozevíral černý otvor. Chemik opět zaváhal a znovu očekával to mírné přátelské popostrčení, ale žádné nepřicházelo. Otočil se a zjistil, že všichni jeho průvodci zmizeli. Stačil ještě zahlédnout lišku, která se k němu soucitně otočila, zavibrovala nosíkem a pak její ohon už zaplul do tmy. Chemik věděl, že dál už musí jít sám.
V podřepu slezl z cesty do jeskynního otvoru. Pocítil, jak ho náhle obestoupil chlad. Chemik nedbal žádných varovných signálů a opřen o svou záhadnou intuici postupoval dál do vápencových útrob. Věděl, že se v temnotě něco skrývá. Šmátral rukama po ostrých hranách stěn a chodidly obezřetně tápal po dalších kamenných římsách. Pocítil, jak vzduch kolem zvlhnul. Prsty dokázal nahmatat stroužky vody, jež stékaly šikmo dolů, a pokračoval po nich. Ozvěna dopadajících kapek Chemika vedla dál čím dál stísněnějším prostorem. Tušil, že je blízko.
Stěny povolily sevření jeho neforemného zavalitého těla a Chemik se ocitl v rozlehlé jeskynní komoře. Jeho oči už se dokonale přizpůsobily tmě a viděl nyní daleko do všech stran. Bylo před ním jezírko, temné, stojaté, hluboké a ze všech stran čímsi obrostlé. Sestoupil k němu a bližší pohled mu prozradil, že tím prazvláštním stinným porostem jsou krápníky. Chemika pohled na tyto přírodní útvary uchvátil, tvář se mu zkřivila do výrazu naivní dětské radosti a okamžitě se vrhnul na kolena, jakoby se té přírodní kráse chtěl poklonit. Zabořil svůj bachrlatý nos až k zemi, chtěl se podívat na kluzké žlutavé kužely zblízka, rozpoznat jejich strukturu a látkové složení. Zdráhal se jich dotýkat, bál se, že by je mohl poškodit. Připadaly mu křehké, na první pohled robustní, leč uvnitř chabé, připomínaly mu jeho samotného.
Chemik letmo postřehl, jak se hladina jezírka zachvěla. Chvíli naslouchal naprostému tichu, jež vězelo skryté v podzemních dutinách, a poté zas upřel veškerou pozornost ke krápníkům. Zatímco to ticho začalo pohlcovat zlověstné švitoření. Splétalo se ve tmě kolem Chemika. Mohla za to snad jeho nedoslýchavost nebo plná soustředěnost na jeskynní poklady, že té hrozbě zpočátku nevěnoval žádnou pozornost. Když se ale zvednul zpět na nohy, s úlekem zjistil, že v jeskyni není sám.
Chemikovy šilhavé oči začaly zmateně létat po jeskyni. Omluvně sklopil hlavu, připadal si provinile, že sem vstoupil a narušil tak klid a posvátnou harmoničnost místa, které zjevně patřilo někomu jinému. Místo trestu či opovržení, jež už si zvykl přijímat, kdykoliv se rozhodl pozvednout oči, se mu však dostalo něčeho docela jiného. Na svém mazlavém čele ucítil chladivý polibek, netušil odkud přesně přišel, ale rozlil v jeho těle okamžitý klid. Chemik zjihnul, všechny škuby a třesy, které obvykle zmítaly jeho tělem, utichly. Jakoby teprve teď mohl poprvé spatřil svět kolem sebe. A ten svět, uzavřený v síni plné krápníků, byl náhle tak krásný. Vybízel ho k tanci plnému radostných výkřiků a on neodmítl.
Chemik začal od určité chvíle mezi kolegy hovořit o jeskynních královnách a o potřebě přinášet jim blyštivé ušlechtilé krystaly jako dary, aby rozdávaly dobro všem lidem. Nikdo těmto řečem nevěnoval přílišnou pozornost a když už ano, za sděleními sledovali spíše narkomanův pokročující rozklad osobnosti. Postupně ztratili s Chemikovými mantrami trpělivost i ti, kteří mu ještě byli ochotni naslouchat, a rozhodli se ho kompletně ignorovat.
Chemika to ovšem nijak netrápilo, protože teď žil jenom pro své víly. Rozhodl se, že jim dary bude přinášet sám. V praxi to znamenalo, že začal zůstávat po směnách ve firemní laboratoři. Potajmu se vydával do skladu s chemikáliemi, bral různé zatmavené dózy obalené v síťovině, postupně i složitěji uchovávané látky. Pod svitem laboratorní lampy se pak dával do díla, veden jako vždy pouze svou zázračnou intuicí namísto předepsaných postupů. Svou běžnou laboratorní práci, která mu beztak nikdy nezabírala příliš času a sil, odsunul téměř na okraj a místo ní experimentoval. Shromažďoval nové a nové sloučeniny, musel je však složitě přechovávat v prostorech, kde se během dne sem tam pohybovali i jiní lidé a mohli by se začít vyptávat.
Na jeho laboratorních miskách se tak brzy začala objevovat krásná uskupení krystalů, v nichž spatřoval odlesky jeskynního království. Pohrával si dál s jejich strukturou a barvami, modré ho přenášely do chladných vod jezírka, fosforové mu připomínaly přízračné světlo mezi krápníky, smaragdové zase rozeznívaly tklivé melodie hlubin, a purpur, to byly ty uklidňující chladné polibky.
Jeho tajná mise ovšem neunikla pozornosti. Někdo si musel přeci všimnout, že počty zásob ve skladu nesedí a že v okně laboratoře se vždy svítí dlouho do noci. Jednoho dne tak ve dveřích stanul šéf podniku se starostlivým výrazem a policisti, které už Chemik z dřívějška znal. Měl velké štěstí, že v tu chvíli zrovna na svých krystalcích nepracoval, přesto si jej odvedli na výslech a před tím důkladně prohledali celou laboratoř i jeho osobní věci. Ale nenašli to, co chtěli najít. Ani později na služebně, když dlouho svítili lampou Chemikovi přímo do tváře, nedokázali prohlédnout, co se v jeho bázlivých očích nachází. Tak ho museli zase propustit.
Klid to pro něj ale vůbec neznamenalo. Okamžitě se kolem něj pro změnu začali víc a víc motat spolubydlící z ubytovny a žádat věci, jimž vůbec nerozuměl, stejně jako nerozuměl otázkám policistů. Z motání se velmi rychle stalo naléhání a dorážení. Chemik by rád těm nebožákům pomohl, ale nevěděl jak. Takže je s narůstajícím znepokojením a strachem nadále odmítal.
Brzy si uvědomil jednoduchou rovnici. Nezbývá mu čas a chce-li se natrvalo přenést do toho krásného světa, kde se cítil šťastně a svobodně, musel spojit všechny své dosavadní výtvory v jeden. Musel stvořit své mistrovské dílo, arcikrystal, nejskvostnější dar bohyním, díky němuž se mu otevřou všechny jeskynní brány. Došel k názoru, že nejdůležitější bude nyní látka, kterou nechá vykrystalizovat. Musí to být vzácná sloučenina. O jedné věděl, ale doposud se jí ve skladu vyhýbal, neboť patřila mezi to nejdražší, co firma pro výrobu používala. Byla v plynném skupenství, což představovalo řadu komplikací. Navíc teď Chemik vězel pod zpřísněným dozorem svých kolegů a už se vůbec nemohl pohybovat tak volně jako dřív.
Chemik proto nějaký čas vyčkával, plánoval a pečlivě se připravoval. Věděl, že má jenom jeden pokus. Byl tak soustředěný na svůj finální úkol, až zpřetrhal poslední tenounké nitky, jež ho vázaly k realitě. Definitivně překročil práh, ocitl se v meziprostoru a tam je vždy největší nebezpečí. Mistrovská díla ovšem takovýto risk vyžadují a Chemik ani trochu neuvažoval nad tím, zdali stojí za to tento risk podstupovat. V jeho mysli se rozprostíral už pouze jeden velký, do tisíců směrů roztřepený, krémově bílý arcikrystal.
Den před celozávodní dovolenou, kdy už všichni mysleli jen na to, až půjdou domů, se Chemik znovu vplížil do skladu. Čekala ho dlouhá noc.
Té noci nastal v okolí ubytovny velký povyk. Šedé oloupané stěny osvětlovalo modročervené signální světlo a přitáhlo z města více zájemců. Nájemníci ubytovny zvědavě a vyděšeně vykukovali z oken dolů, kde se v šeru míhali policisti a se psy pročesávali okolí budovy.
Nebylo to zdaleka poprvé, co sem policejní vozy přijely. Strážníci sem museli často, mezi nájemníky to vřelo, někteří z nich navíc byli drogově závislí, ale jakékoliv rozmíšky se nakonec i s přispěním těch střízlivějších obyvatel domu podařilo utišit. Záchranářské vozy sem nikdy jezdit nemusely.
Tentokrát se události seběhly příliš rychle a zůstalo záhadou, co přesně krvavou spoušť vyvolalo. Jediní přímí svědci byli zároveň oběťmi, s frakturami lebky a krvácením do mozku leželi v nemocnici a jen tak tak se dařilo držet je při životě. Poranění na hlavě byla devastující, rány vedeny s nesmírnou intenzitou a kadencí, zkrátka zuřivě. Na předloktí a ramenech pak lékaři objevili poměrně hluboké kousance a nezvykle dlouhé škrábance, takové, kterých by podle nich člověk byl sotva schopen. Zůstávalo záhadou, co takové následky způsobilo, ale lidé byli přesvědčeni, že za vším opět bylo třeba hledat drogy. A ti, kteří Chemika považovali za netvora, měli konečně uspokojivý důkaz.
I policisté měli konečně uspokojivý důkaz, kdo je hlavním dealerem a výrobcem. Potvrdilo se totiž, že ze skladu chemického podniku mizely suroviny snadno použitelné i k masovější výrobě narkotik, dokonce nalezli rozdělané dílo přímo v laboratoři. Tím se pro ně mnohé otazníky vyjasnily, oběťmi byli naléhající uživatelé a pachatelem nemohl být nikdo jiný než jejich chlebodárce, kterému došla trpělivost, který se musel bránit jejich dotírání a který podle všeho sám svým produktům holdoval. Stačilo ho už jenom dopadnout.
Chemik vběhl do chladné noci a uháněl okamžitě do lesa po cestě, kterou už dobře znal, ale tentokrát se mu zdála nekonečná a plná nástrah. Hluboce a hlasitě oddechoval, občas se vyděšeně podíval na zrudlé hřbety rukou, které mu ve tmě pulsovaly nesnesitelnou bolestí.
Už byl v lese, ani se neodvažoval pohlédnout za svá záda, celou dobu cítil žár varovných světel i pohledů. Věděl, že když se otočí, konečně ho dostanou a navždy se zbaví jeho existence, aby měli klidné spaní. Chemik se celý třásl, nikoliv zimou, ale strachem a provinilostí. Chtělo se mu plakat, a také se slzy skrze jeho vypouklá oční víčka prodraly. Setřel si je, než vešel do jeskyně, pak se pokusil dlaně omýt v malých loužičkách vody, ale způsobovalo mu to jen další bolest. Nepřinášel v nich to, co chtěl přinést. Poprvé selhal. Přesto vstoupil, protože neměl jinou možnost.
Ale tu noc už na Chemika žádné tance ani polibky nečekaly. Jeskynní síň nalezl pustou. Jezírko téměř vyschlé, krápníky sesuté k zemi, rozplizlé. Chemikovo srdce se rozbušilo ještě urputněji, protože tentokrát se zdálo víc než jasné, že o všechno, co mu je drahé, opravdu přišel. Neměl pro to žádné vysvětlení. Bezmocně se přišoural k jezírku, teď už spíš k tůňce a pohlédl do jeho nehybné hladiny.
Bylo to po dlouhé době, kdy Chemik pohlédl sám sobě do očí. Vyhýbal se tomuto pohledu záměrně, protože ho děsil. Viděl v sobě to, co v něm viděli ostatní. Podivnou bytost. Nebezpečného tvora. Netvora. Ztratil lehkost a jemnost, s níž zde tančíval mezi stalaktity a stalagmity, stal se opět neohrabancem, ba hůř, stal se násilníkem, feťákem, zlodějem a možná i vrahem. Stal se tím vším, co v něm druzí viděli. Možná proto víly odešly, možná proto jej opustily. Přišel o svou bezelstnost a čistotu, která mu umožňovala chytat je za ruce, dotýkat se jejich vlasů a tančit s nimi celé noci. Ale vždyť to, co udělal, nebo spíše to, co byl přinucen okolnostmi udělat, dělal vždy pro dobro svých ochránkyň, dělal to pro jejich potěšení. Nikdy v tom nebylo nic sobeckého. Nebo snad ano? Chodil do této jeskyně kvůli svému potěšení? Co tu vůbec hledal, když tu teď nic není? Liší se vůbec od těch nešťastníků, kteří čichají o dva pokoje vedle něj na ubytovně ředidlo? Možná, že ne. Možná sám sobě lhal o štěstí.
Odkudsi zvenčí pronikl do útrob stěn chladný vzduch. Chemikův zrůdný obraz v jezírku se zavlnil a rozplynul. Jeho jeskyně byla prázdná a ticho v ní ubíjející. Chemikovi nezbývalo než ji dřív nebo později opustit, vejít znovu do temného lesa a putovat jím dál, protože do městečka se už vrátit nešlo.
Když Chemik vylezl ven a sestoupil po kluzkém svahu k potoku, cítil jak se kolem něj opět srocuje mlčenlivá družina lesní zvěře. Obestupuje jej, slaďuje s ním tempo, míří vpřed a ponese ho nocí někam jinam. Do jiných jeskyní, za jinými vílami, možná jen do jiných měst a jejich chemických výroben.
Mezitím chemička bez svého nejzručnějšího zaměstnance postupně ztratila konkurenceschopnost a tím pádem i životnost. Zaměstnanci se museli poohlížet po nové práci. Osazenstvo ubytovny se obměnilo, skupinky feťáků odtáhly jinam. Správce však nově trápila nezvyklá vlhkost v budově. Z trubek musel neustále chodit odlamovat malé krápníky.
Dlouho jsem se pak toulal po lesích v blízkosti jeskyně a doufal, že na Chemika narazím, abych mu mohl pohledět do očí. Protože mezi stromy a zvěří by je jistě sklopené neměl a protože jedině tam se ukrývala pravda celého tohoto příběhu. Ale už jsem ho bohužel nepotkal.
