revue Prostor uvádí: Rafael Hvězdář
Představujeme Rafaela Hvězdáře (*2004) z Nuslí,
studuje na jednom z pražských gymnázií, má rád poezii, mollovou čtyřku nebo to malinké okénko mezi zalíbením a láskou a přestože mu toho hodně vychází, tak mu zatím nic nevyšlo... A aby ho Táta nepřiřazoval ke své oblíbené „umělecké frontě“, musí si přivydělávat rukama. Občas si rád někde zahraje, sice ne pro peníze, ale za peníze.
Jeskyňka
Vymyslel jsem ti jméno.
Mělo v sobě
hravost mladíka s tváří staré paní,
zahalenou krásu, kterou tak miluješ,
kudrliny na vlasech starého snu,
nekonečnou nádheru lycea,
osm dní, jichž jsem promrhal,
mé dvě nohy, co se mi sesouvají
dál a dál k zádi lodi,
naši nádhernou vlajku,
jejíž klín je jedním ze dvou,
pro který bych svůj život dal,
nekonečný výčet metafor,
jež si schovávám snad pro dívku,
která mi nikdy neporozumí,
električku, jež je na mě tak hodná
a vždycky ví, kam mě má odvézt,
Smíchov, druhé největší město,
digitální kytaru pana Šimona,
všechny vzpomínky,
na které jsem se odvážil zapomenout,
tolikrát omývanou reklamní tvář,
jen napůl hraný neutuchající chtíč,
ztracenou šanci v ráji v hadím hnízdě
a předčasný návrat domů.
Kvetoucí sonet
Už je slyším všechny kvést,
zelené, fialové a taky rudé,
ono to nakonec nějak pude,
není nic, co by se nedalo snést.
Práskám do kláves bílých,
na ty černé se taky dostane,
neexistují pocity dost ohrané,
na klávesách bílých a černých.
Z dechu nasadím tón vysoký,
na kolejích ze Štrasburku domů,
mi nevadí falešná hra na krásu.
Pod sluncem nenajdu hromů,
reprezentujeme kraj daleký,
bez dojmů a faktů, bez času.
Sobotní metro
Jsem jak ta obrazovka v metru,
čtyřicet osm čtverečků mě rámcuje
a ukazuji, co bude dál.
Vltavská, Florenc, Sherwood,
pak jedeme dál a dál až ke mně domů.
Kéž bys tu byla se mnou.
Jsi jak ta mladá paní,
co nastoupila dvě stanice po mně,
má hlava zpitá se musela otočit,
to aby viděla víc, než jen podrážky bot.
Pak jsem se skrýval za opěradlem,
loknami svých vlasů a řasami;
stejně jsem si pak řek,
že tobě by to sedadlo slušelo víc.
Náš vlak je jako celý život,
tak nějak sebou furt cloumá
ze strany na stranu,
dopředu dozadu,
jednou vlevo,
jednou vpravo
ve směru jízdy.
Je to jak tanec dvou lidí,
kdy pohyb jednoho vyplňuje druhého,
kdy se spojí rytmus srdcí,
kdy se mi do dlaně zakousnou
prameny tvých kaštanových vlasů,
kdy mě obejmeš všemi svými poklady.
Spinetta a střípky
Jak vzdálené se mi zdají
dny, kdy jsme všichni společně
košťátkem metli na lopatičky
střepy zmrzlého léta.
Kdy jsme se mohli smát;
vždyť budoucnost je daleká
a v tvářích nám pořád hoří všechno,
co nám nadělila noc Svatojánská.
Ty jsi byla tak krásná,
noc mi nechtěla dát spát,
jako trpaslíci jsme se tísnili
před všemi,
co si nás kus chtěli utrhnout.
Pak nějak šel čas a ubýval,
střepy se měnily v střípky,
dokud z nich nezbyl
jen písečný hvězdný prach.
Dnes stojím s otevřenou pusou,
jazyk mám vyplázlý na nebe.
Pane Bože, nadělte mi
léta jen dvě krůpěje!
Spinetta se bez lásky neprobudil,
zatímco já bez lásky nemohu spát.
Avšak každým dnem cítím,
že blíží se časy,
kdy se sedm dní bude zdát málo,
kdy nepůjdeš nikdy sám spát,
kdy na dlani budeš mít krásu,
co sedí s holýma nohama
přehozenýma jednu přes druhou
jako tu mašli, co sis tam,
ty blbe chtěl dát.
