ČTENÍ A MY, část druhá: VZDÁLENOST, svět a text
Ve druhé části cyklu, ve kterém otevíráme černou skříňku čtení, se zaměříme na to, jak různé zkušenosti a různá myšlení vytvářejí různá porozumění textu, co nám přináší samotná praxe čtení a její různé intenzity, proč je při pátrání po významu důležité věnovat pozornost jednotlivostem a jak to všechno souvisí s vytvářením nových, lepších světů.
V první části jsme rozebral_y, co to čtení vůbec je, z jakých jednotlivostí se skládá text a jaké materiální faktory podmiňují nejen jeho vznik, ale i to, jak bude chápán. Vycházel_i jsme přitom ze skutečnosti, že svět je utvářen prostřednictvím vztahovosti. Můžete si ji přečíst zde .
Čtení není samozřejmé. Při podrobném rozboru se jako činnost začíná drolit na menší jednotlivosti a my se ptáme: Kde vzniká myšlenka? Jaký vliv na nás a naše přemýšlení mají konvence utváření a vstřebávání textů? Může být napsaný text vůbec neutrální? A co jediný správný výklad? Začneme-li klást takové otázky, začnou na povrch vycházet souvztažnosti. Pokud přemýšlíme prizmatem setká(vá)ní, začne nám být jasné, že jádro kontextu neleží v samotných textech, ale spíše v konvencích spojených s praxí čtení. Neleží tedy ani mimo text a ani v textu, ale někde mezi, na neurčitém místě, kde se techniky i konvence čtení setkávají s textem.
Poznámka redakce: Autorstvo schválně zvolilo řešení genderovaných koncovek sloves a zájmen, ve kterém se rody a koncovky náhodně střídají. Záměr je nabourat zvyky spojené s tím, jak jazyk používáme, jak o něm a společně s ním přemýšlíme, a zároveň prozkoumat, jaké pocity při procesu čtení ta či ona koncovka vyvolává.
Každá jedna situace, každý jeden faktor
Veškeré čtenářstvo (bez ohledu na to, do jaké míry považuje svůj způsob čtení za normativní, neutrální či podléhající selskému rozumu) do textu vnáší kontext svého postavení ve světě. Ten pak slouží jako jakási kulisa, díky (nebo kvůli) níž může samotný text nabývat na novém, jedinečném vlivu na jedince a svět. Dejme tomu, že například Markéta studovala politologický obor, a při rozboru mezinárodních vztahů proto bude koncepty z lacanovské psychoanalýzy (jako jsou touhy či fantazie) nejspíše považovat za nástroje schopné inovativní analýzy – tedy alespoň ve správně zvolených případech, a zejména, pokud přitom budeme identity chápat jako neustále vytvářené a dovedeme se tak vyhnout esencialistickým představám o jakémsi já států. Pokud by si tyto texty přečetl Milan jako dekoloniální filozof a antropolog, viděl by spíše to, jak lacanovské teorie všechno cizí transformují na své vlastní, jen stěží si poradí s materiální komplexností a produktivní různorodostí světa a lidí, a nepřiznaně tak udržují při životě základní vzorce evropské moderny. Dále by lenivě odkázal na Deleuzova a Guattariho Anti-Oidipa, tedy knihu, která podle něj představuje první krok ze zrcadlového domu.
Součástí celé této konstelace je také vnější kontext, jenž nám umožňuje uvědomit si materialitu textovosti či práci vynaloženou na napsání, editaci, vytištění či vazbu samotné knihy anebo na výrobu stolu, na kterém mohla být napsána. Proto je klíčové neustále studovat nově vznikající a přeměňující se teorie, které se rozvíjejí prostřednictvím kritiky těch, které jim předcházely. Toto etické a praktické úsilí v sobě spojuje nespočet prvků, k nimž leckdy může patřit i překvapení.
Žádná čtenářská situace při své unikátní konstelaci v prostoru a čase nebude pouhým opakováním téhož. Tuto zkušenost má každ_á z nás: situace a její prožívání budou naprosto jiné, když náhodně v knihovně otevřu Tisíc plošin, protože mě zaujala obálka, a když je otevřu o pár let později po přečtení hesla na Wikipedii při nočním wormhole maratonu, po debatě v hospodě se spolustudentstvem či po zhlédnutí pořádné porce videí Deleuze for the Desperate. Stejně tak žádné opakované čtení oblíbené knihy nemůže být nikdy stejné, jako ty předchozí.
Multiplicita světů
Jakmile se odnaučíme konvenci radikálního oddělování subjektu od objektu, a začneme naopak přemýšlet a prožívat prostřednictvím vztahů a propletenců, svět se změní. Návrat k takovému dualismu pak už ale není možný, vrátit se k němu lze nanejvýš jako ke konceptuální operaci druhého řádu, tj. intelektuálně jako k experimentu, nikoliv již jako k samozřejmé, téměř nezpochybnitelné součásti každodennosti. Nejde totiž jen o rozdílné pohledy na (jakýsi vnější) svět, ale o skutečně odlišné světy, jež se vzájemně ovlivňují tak, jako na sebe působí tělesa. Myšlení není něco, co je k jinak nedotčenému, „čistému“ světu přidáno „navíc“. Právě naopak, je integrální součástí sil, které svět utvářejí. Různá přemýšlení o světě a pojetí světa a myšlení pak ve výsledku vytvářejí různé světy.
Teorie zahrnují i praktické přístupy, přičemž jednotlivé metody – často implicitní a nedostatečně teoretizované (nevnesené do vědomé pozornosti) – jsou způsoby vztahování se, způsoby jednání a způsoby myšlení. Jsou to konvence, které ovlivňují to, co si vybereme za relevantní a hodné pozornosti, a následně ovlivňují i věc samotnou, pokud jí věnujeme pozornost. Čím více si člověk uvědomuje nekonečnou složitost vztahů, tím je zjevnější, že rozlišování mezi správným a nesprávným čtením je nesmyslné a jde o pouhý mocenský tah.
Místo toho je dobré zamyslet se nad tím, jakým způsobem jsou různé druhy čtení produktivní. Produktivní čím? Na to odpovíme níže, protože to závisí na mnoha okolnostech, a protože zodpovězení této otázky si zaslouží svůj vlastní prostor. Teď je třeba říci, že to všechno, co se dozvíte na univerzitě, ve škole, v práci, doma, na TikToku nebo při klábosení s přáteli přes Messenger, vám otevírá různé způsoby, jak se vztahovat k napsanému – jak zachovat odstup či blízkost. Umožní vám to některé vztahy či náklonnosti modulovat a jiné možná ignorovat, alespoň dokud vše ještě drží pohromadě a než se svalí lavina – než nastane kolaps celého systému, kdy všechna slova a hádky o jejich přesný význam pozbydou veškerý smysl. To znamená, že to, o čem tu píšeme (a co se tak snažíme zvědomit, z čeho se tak snažíme učinit něco, s čím se dá pracovat ve smyslu měnit to a spolu s tím měnit budoucnost), je platné a důležité pouze za specifických okolností. Ty však vnímáme jako normální, jelikož jsme jiné zatím ani nepoznal_y.
Kdo jsem, abych kritizoval_a
Ve filozofii, teorii a myšlení obecně je nutné rozeznávat alespoň dva typy uvažování. Ten první (dominantní) bere v potaz očividné příklady, a zůstává tak jednoznačný, nehledě na míru komplexity rozvíjených argumentů. Druhý (minoritní) typ uvažování rozvíjí příklady, jejichž obsahy a s nimi spojené konvence a kategorie jsou nejasné. Takové uvažování vede ke zcela jinému pojetí světa, sebe sama i možností. Přijetí nejistoty vede k větší otevřenosti vůči novému i jinému. Je pak snazší přiznat, že se člověk spletl nebo možná udělal chybu. Nedorozumění i chyby jsou součástí světa a patří k životu – díky nim se můžeme soustředit spíše na nápravu než na udržování zdánlivě bezproblémového sebeobrazu, který předvádíme ostatním i sobě samým. Při vědeckém bádání pak nebudeme vyhledávat pouze potvrzení svých předpokladů (a tím i potvrzení svého ega), ale dokážeme se zaměřit na to, co nesedí. Tehdy jsme nucen_y myslet a psát něco doopravdy nového, co ještě nebylo daným způsobem promyšleno. Něco, co pomůže těm, kte_ré zápasí s podobnými problémy jako my.
Přesto se v akademické sféře najdou tací lidé, kteří si své oblíbené knihy idealizují natolik, že se hroutí hněvem, jakmile je někdo jakkoliv, ať už složitě nebo jednoduše, kritizuje. Takové vztahování vyžaduje odsunutí části světa a části sebe sama stranou, mimo dějiny a možnost jakýchkoliv výčitek či pocitu viny, jinými slovy: jde o obdobu komplexu starého bílého muže-Boha. Na tendenci nárokovat si nedotknutelnost a stavět se mimo materiální podmínky utvářející svět, narážíme běžně také v kritických kruzích v případech, kdy lidé kritizují vše kromě vlastní (metafyzické) pozice a shluku hodnot, na kterých stojí. To zároveň kritice umožňuje, aby neměla konce, a aby její praktikující nemusel_i v reálném světě zaujmout aktivní pozici, jež by měla konkrétní dopady na jejich vlastní praxi a jednání.
Rámování je obecně vzato aktivita redukce. Kdokoliv z čtenářstva tohoto článku se do čtení pouští z jiné pozice, díky níž si přečte něco jiného než ostatní a díky níž při tomto procesu pociťuje i jiné emoce. Místo produkce znalostí a vědění je vždy aktivní – je to místo transformace, místo, kde se něco děje, a místo, které je zašmodrchané –, a nikdy tak nemůže být oproštěno od výčitek a svědomí, od kontextu a dopadů. Vše, co přesahuje kritiku, by muselo být mimo čas, a tedy mrtvé a zároveň nikdy nezrozené. Právě tato zásadní skutečnost nás všechny staví na stejnou úroveň.
V našich limitech a v limitech světů, ve kterých žijeme, tedy musíme brát jeden druhého i sam_y sebe vážně – musíme vidět, jak náš svět předznačuje naše zorné pole, a jak naopak někdo jiný, situovaný v jiném světě, bude mít přístup k jiným horizontům poznání a k jiným myšlenkovým inovacím. Pak bude snazší uznat, že člověk, který strávil celé roky čtením, bude mít větší znalosti a jinou odbornost. Nebude mít stejnou (byť hlubší) odbornost jako příležitostné či amatérské (byť zapálené) čtenářstvo. Jeho odbornost bude spíše komplexnější, tvořená částečně podobnými prvky, která však nutně nebude jenom lepší – jinými slovy, půjde o průřezovou znalost, k níž patří také afekty.
Kritické čtení [a jeho metafyzika] PRAXE
Situaci či scénu čtení v její ideální podobě (tedy tak, jak bývá chápána alespoň na dnešním Západě) budou vždy tvořit podobné prvky: techniky čtení, držení těla, zapojení smyslů či mnohé méně materiální prvky, například nevyřčené předpoklady a asociace. Povinná školní docházka a většinově jednotná masmédia nás koneckonců výrazně sjednocují. Toto sjednocení do značné míry přetrvává i přesto, že nástup internetu s sebou přinesl rozmanitější možnosti získávání znalostí, a přesto, že spolu s notebooky, chytrými telefony či covidovými omezeními (která pravděpodobně vedla k rozšíření čtení digitálních kopií) se dokonce zvýšila i rozmanitost podmínek, za jakých čteme.
Například studenstvo humanitních oborů (či ještě konkrétněji literatury) si osvojuje jiné způsoby čtení než osoby, které se zabývají jinými vědami, například těmi, jež stojí na číslech a vzorcích, nebo lidé, kteří nestudují vůbec. Je tomu tak proto, že intenzita čtení a zpracování informací při studiu humanitních věd exponenciálně roste, často do míry, která je pro ty, kdo takovou zkušenost nemají, nepředstavitelná – což zmiňujeme, aniž bychom si tím nárokoval_i jakoukoliv výjimečnost! Snažíme se jen pozitivně artikulovat jedinečný přínos humanitních věd, který často bývá opomíjen (u jiných vědních oborů se zase jistě budou rozvíjet jiné dovednosti do míry nepředstavitelné pro nás). Člověk do praxe postupně zavádí další a další způsoby čtení ve smyslu konceptuálních a estetických rámců, které je třeba aplikovat. Při setkání takového těla s knihami (tj. jinými těly) pak (přinejmenším teoreticky) můžeme pozorovat poněkud jiný proces než u těl, která v těchto oborech vyškolena nejsou (srov. Felski 2015).
Ale zpět k produktivitě čtení. Uvedl_y jsme jen některé z jedinečných dovedností, které člověk získá studiem humanitních věd obtěžkaných teorií. Patří k nim zejména schopnost velmi rychle procházet informace a produktivně je rámovat a třídit, a to různými způsoby – schopnost, která zvyšuje šance, že dané tělo přijde s inovativním nápadem, jedinečným vhledem nebo originální analýzou. Nebo alespoň nebude vytrhávat věty z kontextu a přizpůsobovat je vlastním konvencím tak, že se přítomnost stejných slov stane jediným styčným bodem, ve kterém lze vidět souvislost.
Setkání (tj. ve smyslu těla lidského s tělem ne-lidským, v našem případě s knihou či s textem), byť do značné míry tvořená víceméně stejnými prvky, budou vždy poněkud odlišná, i když je samotný text konzistentní. Různá setkání tedy mají různé účinky. Pokaždé se čte trochu jiný text, protože cokoliv, co je považováno za význam, není obsaženo přímo v textu, ale je výsledkem složitých setkání tvořených jedinečnými rámci a těly. Mnoho z nás si vybaví pocit nespravedlnosti, když naše interpretace přečteného při středoškolském testu z literatury získala v hodnocení nula bodů. Ať člověk přemýšlel, jak přemýšlel, nemohl přijít na to, co je na ní špatně – přestože se pochopený význam neshodoval s tím, jenž pedagog či pedagožka považoval_a za „správný“ nebo se kterým přišel kdokoliv jiný ze spolužactva.
Pokud by tentýž text četl někdo před sto lety nebo někdo s diametrálně odlišným kulturním zázemím (které ovlivňuje rámování přečteného), byl by prostě čten jinak – způsobem, který by stěží rekonstruovala i historická věda. V tom, jak by se četl před sto lety ve srovnání s dneškem, by hrála roli spousta faktorů. Jde například o sociální normy – spousta z nich nám přijde natolik samozřejmá, že by nás ani nenapadlo o nich přemýšlet, a tedy je zaznamenat. Valná část okolností, které jsou pro čtení stěžejní, tak v textech zůstává nezaznamenána. Nejspíše tedy budeme mít tendenci nazírat sto let starý text prizmatem našeho současného prostředí. Stačí jen pomyslet na to, co vše pro nás bylo samozřejmé za našich mladých let a co už teď nemá význam: na všechny předpoklady vhodného či naopak divného chování, různé způsoby komunikace, popkulturní obrazy, asociace slov a podobně. I kdybychom to vše zrekonstruoval_i, použití tak vzdálených rámců by bylo operací druhého řádu, která by rozhodně nebyla intuitivní.
Otevřenost světa, otevřenost světu
Vědecké teorie a přístupy, jejich nevyřčená metafyzická perspektiva i zamlčené předpoklady se mohou výrazně lišit, a spolu s nimi se bude lišit i čtený text. Produkuje teorie nové světy? To je zcela evidentní. Teorie je také praktická, přestože to popírají přístupy, jejichž následovnictvo předpokládá existenci nedotčené objektivní reality „tam venku“, jejíž součástí ono samo jaksi magicky není. To, že lidé přesvědčení o objektivní, tzv. „nezávislé“ realitě z této reality vylučují sami sebe a své aktivity, je vlastně docela srandovní. Člověk by si myslel, že ani nejsou skuteční! A možná že nejsou.
Pokud chápeme texty jako produkty vlastních proměňujících se přístupů, zjistíme, že jsou různorodé a intimně provázané – jinými slovy jsou mnohočetné, je jich více než jeden a méně než mnoho. Jejich účinky, tedy jejich realita, se mohou lišit natolik, že při hypotetické rekonstrukci příčin těchto účinků nemusí ani vyjít na povrch, že měly stejný zdroj.
Budeme-li číst knihy Hanse Roslinga nedotčeni sociální teorií, budeme nejspíš nadšen_é a život začneme nazírat optimističtěji, podobně to bude i s velkolepými tvrzeními z knih Stevena Pinkera. Budeme-li tytéž knihy číst o několik let později s vědomím strukturálních nerovností globálního kapitalismu i násilí, které historicky páchal a dosud páchá, nejspíše se nám úsměv poněkud zkřiví. A to i když vidíme, že lze ve světě konat dobro tak, aby lidem opravdu pomáhalo: problém spočívá jen v tom, že tato pomoc stojí vesměs mimo oficiální struktury, které si však její výsledky moc rády přivlastňují.
Teorie a praktiky, které se učíme, vytvářejí různé světy a různá těla. Vedou naši pozornost, naše afekty a naši etiku způsoby, které nejsou vždy na první pohled zřejmé – vždyť i teorie a filozofie, jež mají otevírat, lze uplatňovat tak, že naopak uzavírají. Jako příklad lze uvést redukování Deleuzova a Derridova myšlení nebo posthumanismu pouze na nové způsoby interpretace textu. Tyto filozofické postupy přitom zřetelně teoretizují to, co je, co jak dělá a z čeho se skládá text, čtenář i myšlení (St. Pierre 2021). Jako by velká část akademického světa byla jen mašina na produkci téhož a udržování stávajících poměrů i v případech, kdy se odvolává na tradice, jež výslovně usilují o změnu statu quo.
Záleží tedy na tom, jak přistupujeme k textům a jak rozumíme sami sobě a činnostem, kterých se účastníme. Stará antropologická poučka nám připomíná, že to, co se řekne, se málokdy shoduje s tím, co se skutečně udělá. K tomu chceme jen dodat: je to tak dobře, protože pak to znamená, že náš svět je v zásadě otevřený. A je i na nás, abychom se rozhodl_i, jak budeme kultivovat své vědomí a své hodnoty, abychom svět, ve kterém chceme žít, učinil_i reálnějším – navzdory všem nesnázím a vůli těch nejprivilegovanějších popřít cokoliv, co se jim nehodí do jejich obrazu o světě.
***
Bibliografie
Felski, R. (2015). The Limits of Critique. The University of Chicago Press
St. Pierre 2021. „Post Qualitative Inquiry, the Refusal of Method, and the Risk of the New.“ Qualitative Inquiry 27(1): s. 3–9
***
Milan Kroulík (* 1986) má doktorát z filozofie z Université Toulouse – Jean Jaurès. Zabývá se zejména myšlením obrazu a pohybu v antropologii a mediálních vědách a spekulativními možnostmi dekolonizace světa a myšlení, a to především v prostřednictvím buddhistické tradice. Baví ho cokoliv, co nikam pořádně nesedí.
Markéta Svobodová (* 1996) je absolventkou bezpečnostních studií na FSV UK a v současnosti věnuje většinu svého pracovního nasazení občanskému sektoru. Baví ji vše feministické, dekoloniální a queer. Ráda také kvíří svůj život i okolí jako joyful killjoy.
