Generace
Dokumentárně laděný text ze současného života na Ukrajině z pera spisovatelky a překladatelky Kateryny Kalytko. Přeložil a poznámkami opatřil Miroslav Tomek.
Když se člověk dožije čtyřicítky, podvědomě od světa i života očekává ne-li blaženou zabydlenost a uspořádanost, tak alespoň určité vyhlídky do budoucna. Mé čtyřicátiny připadly na dvanáctý den od velkého vpádu Ruska na Ukrajinu. Měla jsem tedy dost času na to, abych o své vyhlídky i o svou niternou schopnost se radovat přišla. Ve městě platí už od podvečerních hodin zákaz vycházení a prohibice. B., který má talent vydupat ze země i ty nejnečekanější věci, však kdesi sehnal dvě litrové láhve vodky Chlibnyj dar.
„No, uměl bych si představit lepší dárek,“ směje se posmutněle, „ale co se dá dělat.“
Já vodku nepiju, ale toho večera mi dělá společnost pět blízkých mužů z různých měst, které náhlý proud velkých dějin právě teď zanesl do tohoto doupěte. Vzpomněla jsem si, že v kredenci stojí bachratá láhev vzácného koňaku Henessy schovaná na horší časy. O tom, že právě nastaly, není nejmenších pochyb, proto pomalu upíjíme nejprve koňak. Muži pak společně vypijí ještě láhev vodky. Nikdo se neopije. Jsme bezradní a uvažujeme, co dál. Utíkat se nikdo z nás nechystá. Všichni jsou připraveni plnit brannou povinnost. Jenže A. má za sebou plastiku srdeční chlopně a každý mimořádný stres ho může stát život. B. si strhl záda balistickou vestou už během první fáze války. Já jsem po rakovině v nejisté remisi. I můj táta se hrne do armády, jenže už má svůj věk a po infarktu taky koronární stent. Věk na nás na všechny doléhá, těla nás zrazují a místo spolehlivých vojáků z nás dělají kádry s nejistou efektivitou. Jedině S. pracuje jako lékař pro mezinárodní misi, takže může být ihned k užitku. Pro V. platí totéž, je diplomat a ve své funkci se bude hodit. Před odvodovými centry, kde se lze zapsat do řad teritoriální obrany, stojí několikadenní fronty, takřka se tam nedá dostat. Městem procházejí zástupy uprchlíků z měst, jež už válka zasáhla, a všichni potřebují něco jíst a někde přespat. Zůstáváme, děláme, co můžeme, a o zítřku, který nás dost možná ani nečeká, nepřemýšlíme. Druhou láhev vodky, kterou jsme toho večera nedopili, mám doteď jako připomínku těch pochmurných narozenin doma.
Za devět měsíců od onoho večera, během jednoho z intenzivních ruských raketových úderů na ukrajinská města, mého otce postihne těžká mrtvice. Přijde o schopnost chodit, ale postupně se mu vrátí vědomí a řeč. Během jednoho z našich pomalých rozhovorů, vlastně spíš mluvních cvičení, mi najednou poví, jak se v roce 1968 jako mladý voják základní služby v sovětské armádě kategoricky odmítl stát součástí kontingentu, který měli poslat do Prahy. Souhlas by znamenal dobré kariérní vyhlídky, především v armádě, i když nejenom v ní. Odmítnutí naopak přineslo desítky let problémů a cejch nespolehlivosti nejen jemu, ale i ostatním členům rodiny. Přesto odmítl. Když jsem se ho zeptala na motivy jeho rozhodnutí, odpověděl:
„Dřív jsem si prostě myslel, že je to pro čestného člověka nepřípustné. Teď si navíc myslím, že jsem to udělal i proto, aby ses za mě teď nemusela stydět.“
Protože jsem vyrůstala v silovém poli tátova morálního rozhodnutí, hluboce věřím, že každé jednotlivé obtížné lidské rozhodnutí má navzdory své ceně, která nemusí být nízká, na budoucnost zásadnější a delší vliv, než by se na první pohled mohlo zdát. Rozhodnutí těch, kteří si usmysleli napadnout sousední zemi a narušit přitom celý světový řád nastolený po druhé světové válce, i těch, kteří raději zůstali doma a tak či onak svůj osud vložili do národního a hodnotového odporu.
×××
V červnu 2022 opouštím poprvé od vypuknutí velké války na pár dní Ukrajinu. Jedu na literární festival do Rigy. Na cestu si teď už ani nevzpomínám: nejspíš jsem strávila den a noc v autobuse – ukrajinská obloha je pro civilní leteckou dopravu uzavřená. Celou tu dobu se strašně trápím a přesvědčuju sama sebe, že nepáchám zločin, že za mé nepřítomnosti se nestane nic horšího, než co už se stalo. Lotyšsko je přátelská, empatická země a cílem cesty je upřímně řečeno hlavně obhajoba zájmů Ukrajiny. Mám však ještě jeden důvod, velmi soukromý.
Během několika volných hodin v Rize zamířím pěšky a v dešti na takzvané Latgalské předměstí. Můj dědeček byl Latgalec. To znamená, že matka byla Latgalkou napůl a já jsem jí z jedné čtvrtiny. Na předměstí už moc z původního ducha nezůstalo, ale pořád jsou tu místa, kde člověk může pohladit staré dřevěné stěny a představovat si, že něco cítí. Latgalci jsou jednou z původních národností Lotyšska, východní větev autochtonního etnika Latgalů, které položilo základy celého státu a dalo mu název. Etnickou celistvost narušilo příměří z Altmarku; od té doby byli Latgalci na svém území jednou provždy administrativně odděleni od západních Latgalů, Kuršů, Zemgalů i Sélů – ostatních lotyšských autochtonních etnik. Do osmnáctého století patřili k Polsku a po jeho násilném rozdělení je spolu s běloruskými zeměmi připojili k Vitebské gubernii. Livonsko a Kuronsko, takzvané „baltské gubernie“, se těšily ze strany ruské říše zvláštnímu zacházení, utvářely lotyšský jazyk a intenzivněji se rozvíjely, kdežto „polské Inflanty“ noví páni důsledně rusifikovali, znevolňovali a „nařeďovali“ ruskými kolonizátory. Po dvou polských povstáních a revoluci v roce 1905 se jim vedlo ještě hůř – mí předci se tak například dostali na Sibiř. I po roce 1917, kdy se Kurzeme, Vidzeme a Latgale konečně spojily v jednom státě, ale dělicí čára mezi nimi zůstala. Je to smutné, ale třeba rižské Latgalské předměstí bylo po jistou dobu známo jako Moskevské.
Co nám říká naše krev, kam nás vede? Dědeček se narodil na Sibiři, kam rodinu deportovali. O několik let později jeho otec August při práci na nástěnných malbách spadl z lešení kapličky a zemřel. Nechal po sobě tři syny a ženu. Když šla Anna, vdova, o pár let později jednou prát prádlo ke studené řece, nachladila se a také zemřela. Tři děti, z nichž nejstaršímu bylo sedm, vyštvali z rodného domu sousedi. Bratři se vzali za ruce a vydali se podél železnice, kam je nohy nesly. Zažili ledacos. Dědeček si mlhavě vzpomínal na rodný dům, na matčiny výšivky, na sýry a klobásy, co visely v komoře – byla to pracovitá rodina a dokonce i na Sibiři se měla obstojně. Dědeček z legrace odříkával Otčenáš latinsky a křižoval se otevřenou dlaní – po tom všem, co zažil, v Boha nevěřil, a já ho chápu. Pořád se vracel k okamžiku, kdy se s bratry vzali za ruce, vlekli se podél železnice a do zad se jim opíral vítr. Často si říkám, že to po něm mám ten pocit neklidu a bezprizornosti, pocit, že mě může zachránit jedině cesta. Jenže teď mě ani cesta nezachrání. Na konci cesty člověk nedokáže nic vysvětlit ani tomu, kdo mu byl blízký jako část vlastního těla. Teď už zůstal jen ten vítr do zad.
Vzpomínám si na jeden ruský film natočený už po obnovení ukrajinské nezávislosti jako pokus o historickou reflexi stalinismu. Nevybavuju si jeho název ani děj, všechno ruské je mi teď lhostejné – v paměti mi utkvěla jen scéna, v níž odvážejí vězně koncentračního tábora. Na zasněžené nádraží přijíždí vlak, který obklopí dozorci s rozběsněnými vlčáky a jen tak tak dokážou zadržet dav zoufalých příbuzných, kteří se snaží aspoň z dálky zahlédnout své milované. Dozorci vytrhnou z vagónu člověka, který padne tváří k zemi a vrhne se na něj pes. V tu chvíli jedna žena za kordonem dozorců zoufale vykřikne:
„Mykolo, otec umřel! Otec umřel!“
Muž kymácivě vstane a pokusí se pohledem najít křičící ženu, ale to už do něj strkají, aby běžel dál, a cpou ho do nákladního auta. Za celou tu dobu nepronese ani slovo. Žena křičí a zpravuje ho o tom, že se mu hroutí osobní svět, svět, ve kterém vyrostl, ale on sám je zhroucený ještě hlouběji. Nemá už ani právo být sám sebou, nemá vlastní hlas. Tahle scéna ve zkratce ukazuje, jak to s Ukrajinci chodilo za sovětské okupace, i to, jak to s nimi chodí za nynější ruské okupace. Tak to chodilo i dřív. Tak to chodí vždycky. Ostatně nejen s Ukrajinci.
Na letišti jsem si koupila magnet – keramickou postavičku ženy v latgalském kroji. Měli jenom jednu, jiné regiony zastupovalo víc kousků, ale ona jako by čekala jen na mě. Pořád kontroluju, jestli se mi v batohu nerozbila. Zkouším si představit, že něco takového nosila prababička Anna, kterou jsem nikdy neviděla, dokonce ani na fotce. Jestli vůbec mohla něco takového na Sibiři nosit. Na letišti, těsně před odletem, mám co dělat, abych se nerozplakala. Lidé si s vytřeštěnýma očima prohlížejí můj šedý pas se zlatým trojzubcem, pořád to vypadá, jako by mi chtěli něco říct, ale nakonec si to rozmysleli. Vůbec se mi nechce pas schovávat. Naopak, moje trauma jim všem chce odpovědět: já váš soucit nepotřebuju, ne, od nikoho nic nepotřebuju. Jsem tu jen na pár dní, pracovně, a vracím se domů, kde mám práce ještě víc. Ano, mám domov, sice zmrzačený a rozbolavělý, ale každou svou molekulou je můj. Teď se tady prostě necítím nejlíp, navíc jsem zmokla a nic není tak, jak by mělo, ale domov mám a už brzo se tam vrátím.
Ještě před nástupem na palubu si vyměním pár zpráv s V., který mi velice chyběl – zrovna se ozval, jako by vycítil, jak moc teď potřebuju energii domova. Přiznám se mu, že sedím a pláču v Rize na letišti, že je mi zle, že se na to poklidné místo se svým neštěstím, s naším velkým společným neštěstím, vůbec nehodím. Odpovídá, že i on zažil na své zahraniční cestě, která měla stejný účel jako ta moje, něco podobného: chtělo se mu chytat lidi za ramena a ptát se jich, jak si jen můžou tak klidně žít. Jenže diplomatická etiketa nic podobného nedovoluje a naše válka je stejně jenom naše. Rozhovor dokončíme až ve Varšavě, kde se cestou domů zastavím na nocleh. Sníme o tom, že spolu zajedeme do Oděsy, jak jsme měli v plánu ještě před ruským vpádem. Ukáže se, že můj varšavský hotel stojí hned u železniční trati. Zase ten pocit věčného pohybu bez domova. Vlaky rachotí, vozmistři kontrolují podvozky a zvučně přitom oťukávají kola. Vždycky mě uklidňovala velká, nepřetržitá, společná lidská noční práce na železnici, ten pocit, že svět je pořád v pohybu, i když ty zrovna spíš, ať už jen jednu noc, nebo celou věčnost. Za doprovodu zvuků železnice se mi vždycky zdají petljurovské sny. Nebo přesněji řečeno sny o Ukrajinské lidové republice. (pozn. překl. Symon Petljura (1879–1926) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského boje za nezávislost v letech 1917–1921 a nejvýznamnější představitel Ukrajinské lidové republiky (ULR).) Tentokrát ale myslím na to, že moje generace už takhle dožije – s neustálým pocitem sounáležitosti s velkou společnou prací, dokonce i ve snu. S potlačeným pocitem bezprizornosti. A za doprovodu kovových zvuků.
×××
Když se po první zimě velké války – s výpadky proudu způsobenými ruskými údery proti kritické infrastruktuře – přiblížilo jaro, přišlo mi to tak neskutečné, jako bych se měla co nevidět probudit z neodbytné noční můry. Ze zimy si pamatuju jen to, že byla. Ale žádné probuzení nepřijde, protože to není sen, realita je celou dobu tady. Zvuk záchranářského vrtulníku, který se po ránu objeví v centru města, je mohutný a zaplní veškerý prázdný prostor. Nejdřív přichází hukot, vrtulník, ten přiletí až za okamžik. Už přistává, docela blízko, na stadiónu, a já si ho ze svého okna pokaždé můžu důkladně prohlédnout. Jeho trup tmavě olivové barvy s bílým křížem se matně leskne a skrz okénka svítí prudké slunce, takže září jako úlomky jantaru. Znehybní nad střechami paneláků – otáčení rotoru je hypnotizující – a začne klesat, až konečně zmizí za domy. Když motor utichne, ulicí se rozezní prudké, znepokojené sirény sanitek, které si jedou pro zraněné vojáky. Pokaždé si představuju, jak je převážejí: někdo je při vědomí, pobledlými prsty svírá okraje nosítka nebo lehátka a pohledem zkoumá nová místa kolem sebe; jiní dostali analgetika a spí. Možná budou mít štěstí a zůstanou celí. Kdysi dávno, během první fáze války, jsem pracovala jako dobrovolnice ve vojenské nemocnici a musela jsem vynášet lavóry s tím, co ještě před chvíli bylo částí lidského těla. Těla ještě živého člověka, kterému se poštěstilo včas dostat na sál, kterého stabilizovali, a on bude žít dál, i když už ne celý. Člověka, který náhle přijde k sobě a nepřirozeně modrýma dětskýma očima pozoruje, jak v rukou držíš lavór s fragmenty jeho těla. A teď mi vyprávějte o tom, že hněv a nenávist jsou nepřípustné, vážení páni humanisté.
Mladý taxikář mě vyzvedává u obchoďáku Epicentr a pomáhá mi uložit do kufru dva pytle s výstrojí. Když vyjedeme, řekne:
„Můj táta je teď u Bachmutu. Jsem z Kramatorska.“
Za pár minut si vyjasníme, že jsme se potkali už loni při dobrovolnické práci a máme společné známé. Taky ho do armády nevzali kvůli zdravotnímu stavu. S klukovskou závistí mi vypráví o svém kamarádovi a sousedovi, který v Charkově v březnu střílel z RPG, ruční protitankové zbraně, na kamaz s ruskými diverzanty, dostal se do boje zblízka a do boku ho pod balistickou vestu zasáhly dvě kulky, které mu vylétly břichem, takže ho v nemocnici jen tak tak zašili. Když dorazíme na místo, zastaví, v aplikaci cestu ukončí a v autě pak ještě dlouho mluvíme o Charkově. O Kramatorsku. Mluvíme o tom, jak obsadíme Krym, obnovíme práva krymských Tatarů a vynahradíme jim všechny dosavadní nespravedlnosti. Děti pobíhají mezi auty a povykují:
„Zalužnyj něco kuje!“
Večer se na velmi tmavé a úzké ulici snaží odbočit řvoucí náklaďák. Korbu zakrývá plachta a pod ní sedí vojáci v ještě neobnošených zimních maskáčích – auto rozváží na kontrolní stanoviště noční směnu.
„To je super světýlko!“ vykřikne na mě ze tmy jeden úplně mladý voják. Reaguje na mou oranžovou LED blikačku na rukávu.
„Jestli chceš, je tvoje!“ směju se a křičím za ním.
„Já baterku mám!“ odpovídá mi už zdálky a paprskem světla kreslí ve vzduchu podivné postavy. Nesviť, ty troubo. Odražené světlo se láme v mikročásticích vody ve vzduchu, nazelenalá záře mizí za zatáčkou. Nad eternitovou valbovou střechu se vynoří měsíc, který připomíná půlku žlutého pozdního jablka.
Realita války je v ovzduší zdánlivě týlového města plnohodnotná, hmatatelná. Jako by člověk vdechoval rozdrcené sklo. Jsou to ty nejzásadnější životní zkušenosti. Zkušenosti, kvůli nimž se od svých evropských vrstevníků budeme už navždy lišit hořkými vráskami kolem rtů, hlubokými pohledy, v nichž se na dně speklo cosi nemožného, okamžiky neočekávaného mlčení a šedinami, čím dál tím zřetelněji vystupujícími ve zrádném světle na náhodných fotografiích – například z autogramiády –, které už nikoho nebudou trápit. Trvající únavou – neboť zkušenosti něco stojí. Zkušenosti to jsou neocenitelné, plné společných palčivých vzpomínek na zemřelé příbuzné, vzájemného trpkého prorůstání lidí a krajin, za něž bojují, teplých nářečních slov uplakaných žen z osvobozených území, našeho dětského strachu mít teď někoho rád a tvrdohlavosti, s níž se toho všemu navzdory odvažujeme. Svět se zdá děsivý a porouchaný, ale současně i velice něžný. Na všem jako vrstva prachu v domě bez lidí leží nános únavy a rozpaků. Zevnitř nás rve pocit, jak neměnné a přitom tekuté jsou kulisy okolní každodennosti. V lékárně, odkud před rokem na východ nepřetržitě proudily hromady léků, to pořád voní stejně, i sirupy proti kašli jsou pořád ve stejné vitríně. Některá z míst, kam léky odsud posílali, už teď fyzicky neexistují, tady ale v rohu pořád stojí monstera a v hlíně je zapíchnutá cedulka s datem posledního zalévání. Sousedi alkoholici dál s otevřenými okny poslouchají hlasitou hudbu a občas z nich s křikem vyhazují nádobí, ale aspoň si teď místo ruských písní o podsvětí pouštějí vlastenecký repertoár. V domě, který jeho majitelé opustili, zarostlo jedno z oken břečťanem tak, že není vůbec vidět. Operátor Nové pošty, který mi už doručoval snad všechno na světě a pořád je na svém místě, se rutinně vyptává:
„Tak co to dneska bude? Tlumiče a olej na zbraně? Včera to byly knížky.“
Několik mých oblíbených podniků obnovilo své klasické menu, které předtím kvůli problémům se zásobováním neměli. Na některých adresách už nemám koho navštěvovat. Na Aleji slávy se u hrobů mých přátel objevují stále noví sousedé. Velmi dobří sousedé. Ti nejlepší. Hubená polní myš zodpovědně hryže sušenku, kterou jsem jí přinesla. Jaro. Přilnavý čas, který člověku zalepí ústa jako nezralá kdoule. Čas křehké poezie. Je to zvláštní, ale ve všem je teď tolik strašlivé, dokumentární i velmi upřímné poezie. Vojáci píšou básně přímo na bojových stanovištích a vydávají knihy. Prosí, abychom jim na frontu posílali sbírky současných básníků. Když přijedu, abych jim něco přečetla, pozorně a vděčně naslouchají. Všichni mí blízcí, celá moje sociální bublina – spisovatelé, překladatelé, lidé tak či onak spojení s kulturou – se teď stali vojáky, dobrovolníky, kteří jim pomáhají, i veterány, anebo padli.
Spolu s B. sedíme v kuchyni, kterou letos poprvé zalilo doopravdy silné jarní slunce, a uvažujeme, kdo by se mohl postarat o grafickou úpravu jeho básnické sbírky. Pohledem zavadím o pestré koláže z fotografií jeho dětí na ledničce a div neřeknu: Vždyť by to mohl udělat Žeka. To on udělal ty koláže a spoustu jiných podařených věcí, které prozrazovaly jeho talent. Vtom se kousnu do jazyka a podlaha jako by mi ujela pod nohama. Žeka už nic neudělá. Leží pod ukrajinskou vlajkou na hřbitově, na Aleji Hrdinů – to na jeho hrobě hryzala myš sušenku. Proto i to radostné a optimistické jarní slunce budí pocit viny. Už navždy.
×××
Občas přemýšlím, co mi to všechno připomíná. Když jsem byla malá, ráda jsem se dívala na dokumenty o přírodě, v nichž občas docházelo k dramatickým situacím. Například se na pláži vyklubou stovky maličkých želviček s ještě nevyvinutými měkkými krunýři. Instinktivně se vydají směrem k moři, po cestě na ně však zaútočí racci nebo jiní dravci. Želviček ubývá a ubývá, ale zastavit se nemůžou, volání moře je silnější. Než jejich tvrdohlavá skupinka dorazí k příbojové linii, hodně prořídne, v pohybu však neustane. Nebo takový pstruh, který pod vlivem nejasného puzení pluje proti proudu řeky až do divokých říčních zákrut, kde přišel na svět. Vede ho něco mnohem hlubšího než vědomá paměť. Po cestě jeho hejno ohrožují medvědi, lidé, draví ptáci, ale instinkt ho vede do rodných míst, aby se vytřel právě tam. I u něj vidíme zdánlivý rozpor s logikou přežití druhu, jemuž tak obtížná a nebezpečná cesta poskytuje jen pochybnou výhodu. Přesto svou pouť opakuje podle prazvláštních pravidel tajemného vědění rok co rok, sezónu za sezónou. Všechno mi to strašně připomíná pohyb naší generace: společný, dlouho neuvědomělý, ale plný síly, neustávající a v konečném důsledku logický. Kdy jsme se my, naše hejno, zrodili, kdy jsme se vyvinuli, kdy vykrystalizoval ten instinkt, který nás za neustálého nebezpečí vede zákrutami velkých dějin ke spravedlnosti? Ano, za Revoluce důstojnosti.
Byl to letos zvláštní pocit, když jsem si uvědomila, že od jejího začátku uplynulo už deset let. Všechno si to pamatuju, jako by to bylo včera, do nejmenších detailů, jako film. Myslela jsem, že časem to dokážu zplna prožít. Že dokážu najít slova, kterými tehdejší události popíšu, katalogizuju, zabalím do jemné tkaniny a odložím jako vzpomínky na polici v komoře své paměti. Jenže každý rok jako by zafungoval stroj času, který mě do těch několika dnů na konci února vrátí. Slunečné ráno a zatím pokojný průvod nahoru po ulici Hruševského, lidé zpívají, pak se ale rázem změní dynamika i samotná struktura vzduchu, ulici náhle zaplaví dým, Mariinský park zalije krev; rozebraná dlažba, běh a křik, obklíčený Majdan, selhávající hlas Jevhena Nyščuka, který křičí do mikrofonu: „Policie, zastavte se! Vždyť i vy máte rodiny!“ Rychle se smráká, tím spíš, že se odevšad valí černý dým, a oheň, spousta ohně, požár v Odborovém domě a u stély, svět jako by byl docela malý, celý svět je tady a celý hoří, Taras Kompaničenko ochraptěl, jak znovu a znovu zpívá Varšavjanku, hlavní bylo, aby oheň dál hořel, aby dělal kouřovou clonu, spálili jsme všechno, co se dalo, a ta nekonečná noc přece jen skončila, místo rána přišlo černé popeliště, v centru už střílejí do lidí, ale oni pořád jdou a jdou nahoru po Instytutské, nedá se vysvětlit, co je vlastně vede, a pak leží jeden vedle druhého pokryti vlajkami, všichni nad nimi znehybněli, ustrnuli celí černí od hoře a dýmu. Přemýšlejí přitom o lecčems, jen ne o tom, že tohle jsou první kopulační pohyby násilníka v těle oběti, z nichž se v něm brzy zrodí válka, jež se bude nalévat krví dlouhých devět let, aby nakonec získala podobu opravdového gigantického monstra, které se pokusí naši zemi spolknout, ale vyláme si na ní zuby. Neboť pták zdejší svobody se zdá křehký, div ne skleněný, ale každé jeho pírko je ze železa, a mocnější záštity není. Snad to zní trochu poeticky a pateticky, ale je to tak. Jako pokaždé v časové smyčce uvažuju: Co by se asi stalo, kdybych tehdy věděla, co teď? Co bych tehdy dělala? Co bych řekla jemu a jí, co bych udělala tady nebo tam? Zdali bych něco změnila? Ale ne, všechno by probíhalo úplně stejně. A tak jsme se proměňovali.
V. mi vypráví o Boryslavi svého dětství, o všudypřítomných ropných věžích a o tom, že se u nich kromě jiného těžil takzvaný zemní vosk – ozokerit. Používal se k výrobě maziva na lana. Náhle strnu a pomyslím si: I tohle by mohla být metafora generace, která spojuje zemi – metafora materialistická, hrubá, ale o to názornější. Lana spletená z mnoha vláken a prosycená mazivem vyrobeným na západě země se mohou používat v šachtách na východě i na lodích na jihu. Prosycená jsou tím, co rodí sama země. Vtom si vzpomenu na Mykolu Jevšana – Mykolu Feďušku, mladého poručíka haličské armády, který v roce 1919 umíral v mé rodné Vinnycji na tyfus. Mykola Jevšan byl člověk výjimečné energie, nietzscheovec, zakladatel ukrajinské literární kritiky, intelektuální publicista. Ještě docela mladý, a přece už veterán první světové války, raněný u Soči, se „na velké Ukrajině“ ocitl ve víru osvobozeneckého boje ve chvíli, kdy se národ poprvé po několikasetleté ruské okupaci odvážil začít budovat vlastní státnost a bít se za ni. Na podzim roku 1919 pronesl Mykola Jevšan u příležitosti listopadového povstání (pozn. překl. „listopadové povstání“ – Dne 1. listopadu 1918 začal boj haličských Ukrajinců za vlastní stát) ze scény vinnyckého divadla svůj opus magnum, řeč s názvem „Velké ukrajinské výročí“, která i nám po více než po sto letech zní velice aktuálně. Hovořil v ní o bídě lidu i o utrpení vojska a kladl si otázku, jak se na boji podílí inteligence. Otázka by to mohla být rétorická, ale on si na ni sám odpověděl: s tvrdou a neúprosnou upřímností konstatoval, že tato bojující generace si už svůj život nevybuduje. Může ale splnit jinou úlohu: „Stát se hnojivem, jež dá rozhodující sílu úhoru“, tedy doslova ulehnout pod zem pro příští generace Ukrajinců, kteří už budou stát pevně na své zemi a nebudou se bát žádné vnější síly.
Necelý měsíc po svém projevu zemře ani ne třicetiletý Mykola Feďuška na tyfus. Dochoval se zápis o pohřbu, ne už však jeho hrob – místo za vinnyckými kasárnami, kde se tehdy nalézal velký vojenský hřbitov, se za sovětských dob změnilo ve skládku, vyrostly tu chlévy a garáže a nakonec tu zbyl jen opuštěný, trávou porostlý pozemek. Na Ukrajině však má čas své nepochopitelné cykly: dva roky před vypuknutím velké války zorganizovali mí mladší a odhodlaní přátelé z Centra historie Vinnycji badatelskou expedici a tyto hroby objevili. Samozřejmě se už nedalo určit, kde kdo přesně leží, ale na pocitu, že ta hrdinná armáda prokázala svou přítomnost, bylo rozhodně cosi magického. I to přispělo k onomu všzahrnujícímu vědomí, které se mě zmocnilo po zahájení plošné invaze – vědomí, že nám za zády stojí armáda tisíců a tisíců mrtvých, která nepříteli nedovolí projít.
K termínu „generace“ jsem se vždy stavěla s určitou ostražitostí. Jednoduché dělení na desetiletí je příliš primitivní a ze sociokulturního hlediska je naše společnost – zvlášť moji vrstevníci, kteří se dědictví sovětského režimu a desítek let nucené rusifikace zbavovali nejrůznějšími způsoby – až příliš pestrá, než abychom ji mohli slisovat do jedné cihličky. Všichni ti, o nichž bych mohla říct, že patří k mé generaci uvyklé svobodě a zbavené kleští totalitarismu, připomínají ptačí hejno roztroušené ve večerním letním lese – zdálky slyší hlasy a odpovídají na čísi vzdálený zpěv, každý však hledá vlastní světlo a ukrývá se do vlastního stínu. Teď najednou cítím, jak se slovo „generace“ doslova nalévá krví. Hejno ptáků nejrůznějších hlasů jako v pohádkách shazuje peří a mění se v lidi, kteří tu stojí bok po boku, obklopeni čím dál hustším ochranným valem mrtvých hrdinů. Jména, obličeje, osudy. Ne mnohasetletá nejednota, ale společná zkušenost a idea. Tak se utvářejí skutečné hranice země. To je zkušenost, kterou už nikomu cizímu nedokážeš vysvětlit.
×××
Moji bosenští přátelé a známí válku na Ukrajině hluboce prožívají. Nejen díky přirozené empatii, ale také proto, že dobře vědí, o co jde. Většině z nich bylo za války v Bosně a Hercegovině osmnáct až třicet a buď sami bojovali, nebo nové děsivé realitě tak či onak aktivně čelili. Teď, když lze zprávy z ukrajinské fronty sledovat online, vrátila se válka i k nim – nejen prostřednictvím médií, ale také v podobě zcela fyzických pocitů, potlačeného stresu, tělesné paměti. Když je pozoruju, myslím na to, že přežijeme-li, čeká nás za nějakých třicet let totéž. Žena, kterou kdysi znásilnil srbský voják, musela po přečtení zpráv o sexuálních zločinech, kterých se na Ukrajině dopustili ruští vojáci, navštívit gynekologa – propukly u ní totiž silné bolesti. Muž, který byl nejprve vojákem a poté válečným zajatcem, přestal normálně spát, když se dozvěděl, že Rusové použili ukrajinské zajatce během útoku jako živý štít. V noci se znovu a znovu probouzí a zdá se mu, že je opět v cele a slyší kroky: teď ho vyvedou a jeho tělem se budou krýt před kulkami jeho vlastních pobratimů.
„Proč jsi ty zprávy četl?“ ptám se přítele. „Neměl jsi to dělat.“
„Musel jsem,“ odporuje mi kategoricky. „Nesmíte v tom zůstat sami. Musíte vědět, že vás svět vidí a nezapomíná na vás.“
Bosna a Hercegovina je chudá země, hluboce postižená následky války. Zbraněmi či vojenským kontingentem Ukrajině pomoct nemůže. Generace tamních veteránů nám však nabízí něco neméně podstatného: nenechá nás o samotě, chápe smysl našeho boje a uchovává vědomí toho, že nic nebylo zbytečné.
×××
Blíží se druhé Vánoce roku 2023. Druhé, protože první už byly – v lednu, než jsme oficiálně přešli na novojuliánský kalendář a začali slavit Vánoce spolu se zbytkem světa. Štědrý večer trávíme u přátel, v bytě, z jehož oken je vidět oděský přístav. Co chvíli se ozvou sirény oznamující vzdušný poplach, a když sedíme u svátečního stolu, rozlehne se série výbuchů. Nikdo se nelekne, nikdo nepanikaří. V akci je naše protivzdušná obrana, od moře přilétají ruské drony a stoupají letadla, která odpalují rakety.
„Pojďme přece jen dolů,“ navrhují klidně A. a S., „je tam trochu bezpečněji.“
Jejich kočka, která se naučila rozpoznávat signál vzdušného poplachu na telefonu, se rutinně schovala do skříně. Po jednom z výbuchů se otřese podlaha a nadskočí stůl i židle kolem něj. Takové normální válečné Vánoce. Nemluvíme o tom, ale víme, že za ty dva roky jsme si už jeden druhého představovali mrtvého a přemýšleli, co v takovém případě uděláme. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby to zabilo všechny najednou, abychom byli ušetřeni hořkých obtíží hoře. Scházíme dolů a postáváme u domovních dveří. Protivzdušná obrana pálí krátkými intenzivními dávkami. Pak se vracíme domů, během dalšího vzdušeného poplachu ale zase sejdeme dolů. Po obloze bloudí paprsky světlometů: jeden je velký a široký, další jsou menší. Bloudí mezi oblaky nad mořem, jako by pátraly po vánoční hvězdě, a ne po nepřátelském dronu.
Do Kyjeva přijíždím právě toho rána, kdy městem otřásají výbuchy dosud nejintenzivnějšího raketového útoku od začátku plošné ruské invaze. Přednovoroční dárek. Strach nemám. V metru tisknu blízkou ruku, teple dýchám na mužskou šíji a říkám si: Všechno je v pořádku, vždyť jsme doma.
Pak si vzpomenu, že kdysi v minulém životě byl čtyřiadvacátý únor výročím svatby mých rodičů. Pomyslím si: Ještě že se máma téhle proměny nedožila. Ta je určena pro mou generaci.
Přeložil a poznámkami opatřil Miroslav Tomek.
***
Tento text vznikl díky stipendiím pro ukrajinské autory, které vypsalo MKČR ve spolupráci s Asociací Spisovatelů z. s. v iniciaci Marie Iljašenko.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
