Prostý návrat domů. Jak novináři mohou pomoci krizi svobodné žurnalistiky
Kvalitní regionální žurnalistika nezachrání liberální demokracii. Může ale přispět k určení společenské diagnózy a fungovat jako užitečná prevence v době krize novinářské profese. Začínají to chápat i mediální organizace, které rozdělují novinářské granty. Strukturální pomoc však nadále chybí.
Otevřu oči, a než se zorientuji, stihnu se přetočit na bok a u postele nahmatat mobilní telefon. Prstem se dotknu obrazovky, abych zkontroloval, kolik je hodin. Modré světlo mi svítí do očí, zatímco sluneční paprsky vyčkávají před zataženými žaluziemi. Palec už ale automaticky scrolluje jednu z mnoha sociálních sítí, na kterých mám založený profil. Takto se dozvídám o teroristických útocích, začátcích válek, živelných katastrofách, o tom, kdo vyhrál volby, nebo jak silný je ruský vliv v naší křehké středoevropské realitě. Máloco se týká mého bezprostředního okolí.
Dnešní člověk má k dispozici více informací než jeho předci. Nekonečná digitální studnice však přináší i větší prostor pro dezinformace a polarizaci. Důvěryhodnost informací už nelze snadno „ověřit z více zdrojů“, když i falešné zprávy své zdroje mají – někdy potvrzené i hlasy přímo z Oválné pracovny. Algoritmy sociálních sítí, o jejichž fungování máme jen malé ponětí, nám podsouvají obsah podle našeho přesvědčení, ať jsme frustrovaní mládenci hledající vzor mužnosti, nebo osamocení senioři, kteří po revoluci postupně nadobro přestali důvěřovat systému. Vzniká informační chaos, který se projevuje ztrátou jistoty, že dokážeme rozeznat kvalitní zdroje informací od těch problematických.
Navíc klesá důvěra v nositele informací – novináře. V Česku jim důvěřuje jen třicet procent lidí. Roste také obecná apatie vůči médiím – tradiční zpravodajství přestává sledovat více než třetina z nás. Je prý příliš negativní, zaujaté, nestravitelné či neosobní.
Novinář měl ve společnosti běžně roli nezaujatého zprostředkovatele informací. Něco zjistil, ověřil, zpracoval a ve stravitelné podobě to poskytl veřejnosti, která s daným zjištěním naložila podle svého. Pomáhal lidem rozumět světu. Tuto funkci dnes ale vlivem sociálních sítí a demokratizace mediálního prostředí zdánlivě plní také influenceři, političtí marketéři, sami politici na svých profilech či dokonce dezinformátoři. Ti nejsou svazování přísnými novinářskými pravidly. Svému publiku neváhají říct, co si o dané věci myslet a proč by je to mělo utvrdit v jejich vidění světa. Umožňují lidem důvěřovat nehledě na to, zda jde o ověřenou pravdu, nebo přímo o lež.
Blízkost
V době geopolitické nejistoty, kdy středoevropské země balancují mezi Východem a Západem, jsou důvěryhodné informace nejcennější komoditou. Určují směr. Pokud se v nich ale veřejnost nedokáže zorientovat a nebude důvěřovat jejím nositelům, hrozí, že zůstane v kritických chvílích paralyzovaná.
Naplní se základní cíl hybridních hrozeb – vytvořit prostředí, v němž každý může mít svou pravdu, kterou si musí bránit. To je paradoxně nejsnazší způsob, jak rozdělit společnost v jejích nejmenších buňkách, od rodiny po pracovní kolektivy. Z výměny názorů se stává spor, kdy je argument útočnou zbraní, proti které funguje jen nezájem.
Úlohou současných novinářů je proto kromě vytváření dalšího obsahu také kultivace informačního prostředí. Musíme vysvětlovat svou práci, význam etických pravidel žurnalistiky a rozdíl mezi námi a ostatními zdroji informací. Chceme-li toho docílit, musíme u veřejnosti vzbudit aspoň bazální důvěru. Není od věci začít otázkou: „Proč nám nedůvěřujete, a jiným ano?“
Když jsem se v posledních letech novinářsky věnoval manipulacím v oblasti digitálního prostoru, snažil jsem se pochopit, jak fungují místní dezinformační influenceři. Zajímali mě, protože právě je lze v podstatě považovat za protiklad novinářů: podporují chaos na základě manipulací.
Vybudovali si kariéru především v době pandemie koronaviru, kdy šířili antisystémové postoje, a později přesedlali na téma války na Ukrajině. Šířili konspirační teorie a dezinformace, kterým v různé míře věří zhruba třicet procent Čechů, ani ne deset procent přitom věří těm silně proruským. Tato čísla jsou napříč časem v podstatě stabilní. Reagují na poptávku.
Na práci těchto „influencerů“ je však něco inspirativního. Podařilo se jim do jisté míry nahradit tradiční dezinformační weby a platformy. Kromě zahlcení prostoru nepravdivými informacemi, které jen podněcují frustraci a strach, ta úspěšnější část z nich – někteří dokázali získat miliony korun od podporovatelů a mít statisícové dosahy na sítích – vyniká také v práci s komunitou.
Lidé, kteří se živí šířením nepravdivých informací, mají mnohdy nezpochybnitelnou schopnost ve svých podporovatelích vzbudit sounáležitost a zájem. Pravidelně sednou k počítači a na hodinu si s nimi prostřednictvím živého videopřenosu na sociálních sítích povídají. Pořádají debaty a veřejná shromáždění, klidně na druhé straně republiky. Bez okolků se baví o tom, co je pálí, a sdílí společný prostor v autentických emocích. „Jsme jim jedno,“ říkají na adresu novinářů.
Manipulátoři vytvářejí pocit blízkosti a zájmu o „naše“ trápení. Novináři oproti tomu řeší bezpochyby důležité, ale pro část obyvatel neuchopitelné problémy: od průměrné mzdy, na kterou většina z nich nikdy nedosáhne, po pomoc cizí zemi ve vojenském konfliktu, zatímco oni nemají ve svém regionu dostupnou zdravotní péči.
Návrat
V krizi novinářské důvěry může sehrát klíčovou roli kvalitní regionální žurnalistika se zaměřením na komunity. Směřuje totiž pozornost zpravodajství zpět k lidem a jejich každodenním životům. Na rozdíl od celostátních médií, která se často zaměřují na velké geopolitické události nebo polarizující témata, regionální média oslovují komunity s tématy, která jim jsou nejblíž. Snaží se reflektovat jejich problémy, zájmy a hodnoty.
Právě v regionech se rozhoduje o demokracii. Místní novináři mají mnohdy jako jediní přímý přístup do života lidí, kteří volí jinak než ti ve velkých centrech. Chápou, proč nedůvěřují systému řízenému z hlavního města, proč častěji volí populisty nebo podléhají extremistickým náladám. Tím, že oslovují komunity přímo, mají šanci budovat most mezi lidmi a „systémem“. Mohou vyvážit vliv dezinformačních influencerů, a to upřímným zájmem o jejich životy.
Ve skutečnosti ale lokálních redakcí ubývá. Za posledních deset let v Česku zmizela polovina z nich a svobodně vykonávat žurnalistiku v regionech je čím dál těžší. Klesají platy, přibývá práce a roste tlak místních politiků či velkých byznysových hráčů. Řada regionálních novinářů musí svou profesi kombinovat s další prací, třeba učitelstvím. Malé lokální redakce navíc nemají takovou právní či bezpečnostní ochranu a při náročnějších kauzách se vystavují většímu existenčnímu riziku. Rozrůstají se takzvané zpravodajské pouště – místa, kde v podstatě chybí kvalitní a důvěryhodné informace, jež jsou podmínkou dobře fungující demokracie.
Začalo se o nich původně mluvit v kontextu USA po finanční krizi 2008, kde tehdy začaly zanikat stovky místních novin. Dopady vidíme i dnes. Například v posledních amerických prezidentských volbách Donald Trump drtivě zvítězil právě v místech, kde není přístup ke kvalitním lokálním informacím.
S nárůstem evropského populismu, úspěchem radikálních hnutí po celém kontinentu a válkou na Ukrajině si uvědomujeme, že jde i o problém Evropy. A k největším „pouštím“ Evropy patří podle průzkumu Local Media for Democracy Česko.
Nových lokálních projektů však vzniká jen po málu. Z nedávné doby jde třeba o magazín Apel v Plzeňském kraji nebo o redakci Regionální média Mostecko. Já jsem s kolegyněmi v Ostravě, postindustriálním městě na východě Česka, loni založil regionální web Okraj. Je to těžká práce plná nejistoty, ale má smysl a vliv. Podařilo se nám například upozornit na problematické zacházení s místní romskou komunitou a po našich zjištěních se o téma začal zajímat také český prezident Petr Pavel.
Naposled byl náš článek o životě starých lidí na Bruntálsku oceněn prestižní českou Novinářskou cenou. V děkovné řeči jsem řekl: „Věřím, že náš malý krok vrátit se domů může být signálem i pro ostatní novináře se domů vracet a popisovat žurnalistiku tam, kde jiní novináři nejsou, kde jsou lidé, kteří nikdy s novinářem nemluvili, kde jsou příběhy, které novináři nikdy nepokryli.“
Podporou regionální žurnalistice totiž mohou být i celostátní redakce, které do odlehlejších částí republiky aspoň jednou za čas vyšlou své reportéry. Většina novinářů se v tuto chvíli soustředí ve velkých městech a venkov pokrývají jen příležitostně. Jak potvrzuje průzkum Digital News Report od Reuters Institute, lidé mají největší zájem o zprávy ze svého okolí. Jde tedy o získání jejich důvěry, o důkaz, že jsme na ně nezapomněli.
Podpora
Ranní pohled do telefonu nám dnes možná prozradí, co se děje na druhém konci světa, ale často neřekne nic o tom, co se děje na konci naší ulice. Právě tam se však rozhoduje o důvěře – v informace, v novináře, v demokracii samotnou.
Prostý návrat domů, k místním příběhům a ke komunitám, není jen symbolickým gestem, ale nezbytným krokem k obnovení důvěry a zdravého informačního prostředí. Aby však nešlo jen o výjimečný čin pár nadšenců, ale o širší trend, který promění českou i evropskou mediální krajinu, je třeba vytvořit systémovou oporu.
Evropská unie i členské státy by měly podporu lokálních médií zařadit mezi své strategické priority, a to nejen jednorázově formou grantů, ale prostřednictvím dlouhodobých stabilizačních fondů, legislativní ochrany pro regionální novináře, přístupu k právní a bezpečnostní pomoci či rozvojových programů pro mladé novináře mimo hlavní centra.
Jinak hrozí, že se budou zpravodajské pouště dál rozšiřovat a s nimi i informační vakuum, které vždy někdo zaplní. Regionální žurnalistika sama o sobě demokracii nespasí, může ale včas varovat před tím, co se řeší za zavřenými dveřmi místních úřadů a v čekárnách venkovských ordinací. Může získat jejich podporu a sebrat vliv těm, kteří informacemi manipulují.
Esej Recepta na dziennikarstwo w kryzysie? Powrót do domu původně vyšla na stránkách polského internetového týdeníku Kultura Liberalna.
---
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
