Flegrova halucinace o ženské touze po sexuálním násilí
Rádio jsem v pátek zapínala s velkým zájmem - v pořadu Osobnost Plus Českého Rozhlasu Plus měl vystoupit profesor Flegr, držitel řady ocenění a uznávaný odborník na evoluční biologii. Jako začínající neurovědkyně, co zkoumá lidské sexuální chování, mám radost, když se vědecký hlas dostává do veřejného prostoru. Když někoho navíc pozvou do pořadu, který chce “hledat nepovrchní odpovědi,” očekávám, že bude mluvit zdrženlivě, s dávkou vědecké skepse a bude dávat pozor, aby se bulvárně nezkreslily složité problémy.
Po sympatickém začátku jsem ale začala mít pocit, že se stávám svědkem jakési sdílené halucinace moderátorky a pana profesora. Podařilo se jim totiž přijít s touhle fantastickou teorií: ženy chtějí být znásilněné, protože podvědomě preferují dominantní muže, a dominance sebou přece nevyhnutelně nese násilí. Některé navíc o znásilnění fantazírují a dokonce je při něm šance na početí vyšší než u konsenzuálního sexu. Ženy se také chtějí chovat rizikově, protože jim v mozku žije toxoplazmóza, která potřebuje dokončit svůj životní cyklus.
Jsou to zavádějící, pavědecká a také velmi stigmatizující tvrzení, která důležité debatě o sexuálním násilí nepomáhají. Ale popořadě.
Tak předně ženská znásilňovací fantazie nebo hra na znásilnění s partnerem má s reálnou situací málo společného. Když se o ně začnete zajímat víc, ženy přiznávají, že sní spíše o podvolení se muži, který je přitahuje. Mezi fantazií nebo hrou a realitou je nejen v realitě, ale i v hlavě jasný rozdíl - ženy, které představa znásilnění vzrušuje vědí, že se jim doopravdy nic nestane. Mezi tím a skutečným znásilněním je tlustá červená linka. Je to asi jako kdybyste tvrdili, že protože ráda hraju střílečky na počítači, tak chci i ve skutečnosti někoho zastřelit. Hráči moc dobře vědí, že je to nesmysl.
Co se týče zmíněné statistiky o “úspěšnosti” početí, která je u znásilnění vyšší, je to složitější a prostší zároveň. Ano, je pravda, že průměrná šance (bez ohledu na fázi menstruačního cyklu), že žena při konsenzuálním styku otěhotní, je kolem čtyř procent a u znásilnění sedm. Ale jako důkaz, že ženské “geny” si vybírají “násilné, dominantní může” to nefunguje. Nejvíc znásilňované jsou totiž mladé ženy kolem 25 let a nejčastějšími pachateli znásilnění jsou mladí muži mezi dvaceti a třicet. Místo genové dojmologie se stačí zamyslet, jaká bude plodnost a jak kvalitní bude sperma takhle mladých lidí. Šance, že někdo nahlásí znásilnění, když při něm otěhotněl, je navíc vyšší. Proč mají profesor Flegr s moderátorkou potřebu interpretovat situaci vzniklou věkovým profilem obětí a pachatelů (spolu s motivací vůbec zločin hlásit) jako nevědomou touhu žen po násilí?
Pan profesor s pachateli znásilnění nepracuje. Já ano. A vím, že vazba mezi sexuální dominancí a sexuálním násilím je mýtus. Naopak - muži, kteří znásilňují, mají často se sebevědomím potíže. Připadají si na pomyslném žebříčku síly nízko. To v nich vyvolává strach z žen, až nakonec dojdou k získávání pocitu kontroly při sexuálních situacích, eufemisticky řečeno, “jinak”. Ačkoliv se někdy mohou prolínat, dominance není agrese a agrese není dominance.
A nakonec ta toxoplazmóza. Nejde tak trochu o protimluv? Takže parazit v ženském mozku chce, aby hostitelka co nejdřív umřela a ona mohla dokončit životní cyklus, ale zároveň ji nutí toužit po zmlácení a znásilnění dominantním ranařem, protože když bůh dá, zplodí sexy syna (po tátovi), který bude mít na každém prstu deset submisivních žen. O co té toxoplazmóze nakonec tedy jde?
Představa o krásných silných synech vzešlých ze znásilnění je přitom lichá. Děti, které byly počaty při nekonsenzuálním styku, mají podstatně vyšší riziko, že se během života budou potýkat jak s duševními problémy, tak že narazí na společenskou stigmatizaci. Jaké to asi je, zahájit svůj nitroděložní vývoj v těle matky s posttraumatickou stresovou poruchou a vysokými hladinami kortizolu v krvi?
Profesor Flegr sice svoje tvrzení párkrát doprovodil berličkami jako “je možné, že”, “ještě nemáme finální závěry”, “má to svoje limity”, ale to nestačí. Vědec jeho formátu by se neměl do veřejného vytváření divokých a nepodložených teorií pouštět - už proto, že pro některé lidi jsou líbivé a hodí se jim do argumentačního krámu, ve kterém omlouvají a racionalizují vlastní činy. Odborník by totiž měl být jeden z těch, který hranici mezi realitou a fantazií nakreslí. Profesor Flegr ale jakoby se rozhodl ji úplně ignorovat.
Další četba:
Gottschall, J. A., & Gottschall, T. A. (2003). Are per-incident rape-pregnancy rates higher than per-incident consensual pregnancy rates?. Human Nature, 14(1), 1-20.
Van Ee, E., & Kleber, R. J. (2013). Growing up under a shadow: Key issues in research on and treatment of children born of rape. Child Abuse Review, 22(6), 386-397.
Seckl, J. R. (2004). Prenatal glucocorticoids and long-term programming. European journal of endocrinology, 151(3), U49.
---
Rena Androvičová je neurovědkyně a výzkumná sexuoložka
