Rekomando Karoliny Válové
Sedmisměrka vztahů v druhé básnické sbírce Andrey Vatulíkové
Jedenáct let po prvotině Ona je ten tragický typ… (2010) vydala básnířka, výtvarná publicistka a pedagožka Andrea Vatulíková druhou sbírku básní I když se umíš smát jak dalajláma. Na předchozí knihu se sama odvolává v textu „Až nebudeme“: „Prý nejsem typ tragický / ale dramatický“, a to v poznámce pod čarou. Obecně k dramatu patří poloha nejen tragická, ale též komická, zde explicitně nezmíněná, ovšem silně patrná napříč celou sbírkou v podobě pobavených komentářů, ironických šlehů či sarkastických povzdechnutí. Například: „Když už si dopředu koupíš víno / může pak přijít špatný film“ (s. 33). Nebo při konstatování, že první noc u nové přítelkyně byla příjemná, vždyť měla na nočním stolku sbírku jejích básní, ale snídaně chyběla (báseň „Dandy girl“). Četné poznámky pod čarou zde, kromě tradiční osvětlující role, fungují jako svébytný literární prostředek posunutý až k postmodernímu vykukování autorky skrze text, třeba komentář „Rekonstrukce básně z roku 2005“. Jako oslňující bodový reflektor tak působí podčarové vysvětlení zenového zvolání Katz!. Vtipná je poznámka určená budoucím generacím v básni „Baloňák“, kde je objasněn termín Žluťák používaný pro stejně barevný dálkový autobus.
V prvně zmíněném textu se však také uvádí „Dostat se až tam kde se romanticky přemýšlí / v souvislosti s láskou / o smrti.“ Ve sbírce I když se umíš smát jak dalajláma se přemýšlí hodně především o životě, a to formou možná až překvapivě epickou, rozuzlení mikropříběhů se často objeví až po pár textech. Střídají se výrazy i nálady, stejně jako zranitelný obličej chránící masky (ženského) lyrického já od přidrzlé navztekané Lolitky, zamilované studentky přes dominantní milenku, submisivní čtenářku po nedosažitelnou femme fatale. „Nesním o tobě / s tebou žiju“ (s. 15).
Sytě červená kniha má podobu zápisníku, kromě tradiční záložky je opatřená ještě pružnou gumou, novináři využívanou na vkládání dalších listů, která se poslední dobou objevuje i u diářů. Možná jako čtenáři máme možnost jedním takovým listovat, byť zážitky a vjemy, které Vatulíkovou k sepsání inspirovaly, nejsou seřazeny chronologicky. Najdeme je v sedmi tematických oddílech sloužících jako hlavní orientační body, kniha nemá obsah s názvy básní. Zajímavé jsou ilustrace Barbory Lungové, barevné i černobílé kresby dostaly velkorysý prostor, v mnoha případech celé dvoustrany. Nejedná se o ztvárnění pouhých dojmů z četby, ale o doplnění, místy až o dovyprávění některých momentů. Na obálce knihy, která v roce 2022 soutěžila mezi českými nejkrásnějšími nakladatelskými počiny, je výrazný, lehce rozpitý, černý oblouk připomínající úsměv, možná též prso, a především stříbrná kulatá nálepka. Osobně ji považuji za další ze série skvělých vtipů Andrey Vatulíkové, jedné z našich nejvýraznějších autorek lesbické poezie, protože je na ní uvedeno: „román v poezii“, „LGBTQ friendly“ a „love diary“. Kromě toho, že dílo bojující proti klišovitým nálepkám má jednu na místě, kam se obvykle dávají informace o obdržených cenách či počtu vydání, trojicí hesel samo sebe definuje lépe než kterákoliv recenze. A nerozhodné literární kritičce může pomoci se strukturou jejího spisku.
Román v poezii
Vatulíková nepotřebuje kondenzovat strofy, přetěžovat slova, tok veršů se skutečně často podobá vyprávění. V básni „Poslední autobus z Cais do Sodré“ situované do oblíbeného a často navštěvovaného Lisabonu čteme: „Potkali se tam kde všechno je možné / (na předělu poezie k próze)“. Z Cais do Sodré jezdí trajekt spojující břehy města situovaného navíc poblíž ústí s vodou ani sladkou ani slanou „smíšenina řeky a moře“ (s. 72). Ne nadarmo dala autorka na poslední stranu své sbírky citát z Camusova Člověka revoltujícího: „…podstata románu tkví v tom, jak umělec vytrvale stále stejným směrem poopravuje svou zkušenost.“ Doslova prozaicky se knihou vine téma sukně, jakéhosi atributu ženství. Luxusní půjčované, oblíbené obnošené i té podomácku vyrobené. Matka šije tento kus oděvu dceři v rámci zasvěcování do rolí, dlouhá sukně připomíná ocas mořské víly. V sukni někoho jiného je možné nalézt netušené polohy vlastní duše: „Jednou jsem si v návalu ženství / půjčila její sukni“ (s. 75) nebo „V rytmu běhu jako sestře vlaje pod nohama / ručně šitá od maminky / žlutá sukně se šmoulama“ (s. 80).
Málokdy se objeví hra s mnohovýznamovostí, báječně je však rozvinutá v „Bipolárním vlkovi“, kde první a poslední verš třetí strofy zní: „Výměna gumiček jako obligátní milenecké gesto“ […] „Výměna partnerek jako návrat do reality“. Bi-polární živočich žije současně na obou pólech, je „bi“ způsobem dvojdomý, dvojmilující, ohrožovaný bipolárním střídáním mánií a depresí. Gendrově zabarvené hraní se slovy najdeme v úvodní bezejmenné básni čtvrté části sbírky nazvané „Tvá nahota jsou tvoje šaty“. Zde se „vybíjí klín klínem“ (s. 89), aby poté na stejný klín v básni „Vymetla jsem koberce“ skočila múza a zahřívala motýly v břiše.
LGBTQ friendly
Za osvěžující považuji, když queer básnířka, ať už je v civilním životě aktivistkou, či není, je schopná se ve verších oprostit od bojovného a drsného tónu. Lyrické subjekty ve sbírce milují trochu muže a hlavně ženy: „Při poslední schůzce vzal jsi mě k fíkovníku / jehož listy si první milenci zakryli pohlaví / Aby nebylo vidět / že jsou obě ženy“ (text „O stromu, MP3 a vlastnictví básně“). Vztahy díky sedmi oddílům knihy tvoří jakousi sedmisměrku, v níž, na rozdíl od obvyklého luštění tabulek s písmeny, chybí jejich skládání pozpátku, téměř zde nenacházíme retrospektivy, nic neřešící výčitky a naivně znějící „kdyby“.
Na všechny způsoby vyobrazené ženy, „ ten věčný neklid matek a milenek“ (s. 48), jsou osobnosti s právem na vrtochy a výstřednosti, nepodřizující se triádě, jež dala jedné z básní název: „Úsměv, šaty, silonky“. Vše je na první pohled patrné u převažujícího ypsilonu ve shodě podmětu s přísudkem. Nacházíme hádky, drobné i hluboké křivdy, ale též okouzlení a romantická vyznání: „Občas tě zachytím v nějaké entitě jak rádiovou vlnu“ (s. 39); „Lásko, koupíme si aviváž“ (s. 23); „Vyčichám ti z kudrlinek město“ (s. 152). Mírně sarkastickou střelbou do vlastních řad je striktně veršovaný text „Potkaly se paničky“ s podtitulem „slepičí píseň“, ve které: „Potkaj a ani se nepozdraví / A přitom potají vo sobě sní!“ (s. 100).
Love diary
Iluze deníkových záznamů o okouzleních, propadech, tělesných spojeních, roztržkách a rozchodech je podpořená uvěřitelnou datací některých básní, věnování skutečným osobám kulturního života, stejně jako dohledatelným popkulturním odkazům. Za verši znějí písně z rádia, cestou z kina je hodnocen film, zapracovaná je právě rozečtená kniha. Dozvídáme se o Johnu Cashovi, Sylvii Plathové, Robertu Křesťanovi, seznamujeme se s kusem básně od ostravského básníka Dominika Bárta, Heidi Janků zpívá píseň z televizní pohádky, Leonard Cohen trousí moudra. Název básně „Dandy girl“ možná Vatulíková složila z dvou skladeb legendy electro-swingu Parova Stelara „Candy girl“ a „Dandy“. Procházíme se Brnem, Banskou Bystricí, Londýnem, Lisabonem a Prahou; čteme útržky též ve slovenštině, angličtině, francouzštině, portugalštině. Během obvyklého životaběhu studium – hledání zaměstnání – práce se objevuje i psychické napětí střídané medikací a úlevnou terapií: „Choď na výběrový řízení / a pak tam nikdy nenastup / Smol literární recenze a výtvarný kritiky […] Měj disciplínu dodržuj termíny a tvař se poeticky“ (báseň: „Na pracáku v únoru“).
Vzhledem k tomu, že básně vznikaly mezi lety 2020–2021, tedy v době, kdy bylo Vatulíkové necelých třicet, resp. necelých čtyřicet, je v nich promítnutá i silná zkušenost iniciační. Rozverný a nesmlouvavý punk přebíjí pocit (sebe)přijetí: „A od jisté doby mě přestalo bavit – stačit / sedadlo spolujezdce“ (báseň „Tady si, a to jsi ty!“). V milostných verších je mnoho prostoru ponecháno pro téma rukou včetně jejich ozdob, prstenů. S těmi je zúčtováno v básni „Odevzdání“: „Dovolila jsem si ponechat / prostředník na pravé ruce“. Kromě touhy po spočinutí ve vyrovnaném vztahu zůstává ovšem určitá nomádsko-beatnická potřeba pohybu definovaná již v „Livin´ in motion“ z roku 2010: „Nikde dlouho vydržet nesvedu… / A nejlepší na tom vlastně je / to těšení se na změnu – / Na cestě“.
Andrea Vatulíková, I když se umíš smát jak dalajláma, Větrné Mlýny, 2021.
