REKOMANDO Tomáše Gabriela
Dívat se na horor sám
Martin Poch se z nejvtipnějšího českého básníka stává hrobníkem lidství. Ne ve své poslední sbírce Poltergeist, byl jím totiž již od začátku, nyní se ale téma smrti dostává do popředí explicitně, takže již nejde celou věc přejít pokýváním, jak Poch ten všudypřítomný bizár zase vystihl. Celou dobu totiž nevystihoval bizár, tedy v zásadě folklór, ale hnilobný rozklad, to je teď jasné. To proto jeho absurdně laděné obrazy působily víc surreálně, než havlovsky či bondyovsky, proto bylo tak těžké smát se spolu s ním a nepřipadat si přitom sami.
Poltergeist je hlučný duch, způsobující samovolné pohyby skříní a všemožného jiného zařízení domu, zapínání elektrických spotřebičů a podobně. Kdybych měl říci, co se v interiéru Pochovy poezie samo od sebe hýbe a rozsvěcí, jsou to na první pohled nám dobře známé slovní obraty, fráze a reálie, vlastně právě ten folklór, které se s pomocí pop-artové béčkovosti, ale i posvátnem čpící jurodivosti navzájem kombinují. „Střípky vět skládají gigantickou vitráž, obraz vousatého dítěte“ (Příchod vousatého dítěte na svět).
Vousaté dítě z této básně není nic jiného, než dítě zrozené do umírajícího světa. Svoboda v takovém světě je potom nutností pořídit si dítě, abychom proti smrti nebyli sami. „Svoboda se musí pěstovat s láskou, něhou a péčí, jako když dětem před spaním čtete z knihy Život po životě, jako když při sledování hororu masírujete manželce nohy“ (Origami: horror). K různým druhům dnešních dystopií a dystopo-utopií Poch přidává něco jako dystopický pohled na všechno to, co tu bylo a je právě teď. Nemůže od toho odtrhnout oči, k prognózám do budoucnosti se dovede vyjádřit jen v rámci černého humoru a bez skutečné pozornosti. Ta tkví na vousatých dětech a na hnijícím lidstvu, které se k nim špendlí.
Béčkovost je něčím, co v Pochově poezii představuje pozitivní protipól bizarnosti, surreálnosti, hororovosti. Název Poltergeist odkazuje stejnou měrou k duchařskému fenoménu a ke konkrétnímu kultovnímu hororu z osmdesátých let, ve kterém se děsíme toho, když malá blonďatá holčička nevinně sahá na televizní obrazovku, která sama od sebe začala v noci šumět. To není jen kritika spektáklu, to je až dětinské dovolávání se uvolněného rozpoložení, kdy nám je něco neformálně společné, kdy je před námi něco, o čem se prostě musí začít tlachat, co nás propojuje nehledě na smysl vesmíru a vůbec. Je to nová profilovka na sociálních sítích, kolem které jediné je konečně chvíli živo. Je to symbol naivní životní energie, která neváhá plýtvat pozornost lidských duší na kraviny a povrchnost, protože se ví, že je možné, ba nutné jít taky do hloubky a že od toho je potřeba si v každodennosti odpočinout. Ale co když do té hloubky vlastně nechodíme? Měli bychom se něčeho bát?
Máme dětem zkusit předat také „slovní salát, že dopolední besídku celebroval Batman?“ (Mladá krev), tedy jim nabídnout něco z těch témat, která nám zprostředkovávají odlehčení, ale která shnila dřív, než stačila zestárnout? Asi bychom zjistili, že jim místo pop-artu nabízíme art-pop, tedy pokus dodat popularitu něčemu, co kdysi bylo esteticky vyvážené. Nejde jen o generační obměnu, schopnost plynule konverzovat, bezprostředně zabydlovat stávající svět a sociální prostředí odumřela i nám, samotné boomerství přestává fungovat, aniž bychom o sobě zapochybovali, a zůstává jen nutnost být absurdní a v lepším případě si to i uvědomovat: „Nalévám si čistého vína: jsem opice„” (Země vycházejícího slunce).
Citace z Poltergeistu by tuto hororovou recenzi mohly živit ještě dlouho do noci, chce se mi brát lidi za lokty a ptát se: Viděl či viděla jsi tu a tuhle scénu, třeba to s tím, jak zjistí, že je těhotná, a pak obrátí oči v sloup, přímo do kamery na stropě? Hrozný, co?
Jo, to bylo hustý, žejo? odpovídali by mi, bylo by nám spolu chvíli dobře, normální pokec…
Poltergeist
Martin Poch
Odeon, 2021