Rekomando Tomáše Gabriela

Puma M

Zastavit čas

Básně Kristiny Láníkové se zaměřují na tělesnost, což by ještě nebylo nijak výjimečné, ale zároveň také na něco jako duševnost, tedy na nesamozřejmost obojího ve vzájemném kontextu. Člověk může mít odstup nejen od svého těla, ale i od duše. Tím se odhaluje pomyslné třetí téma, které by mělo obě pozorované odtrženosti spojit, a tím je zkoumání existence. Dokonce ani láska, která je jedním z ústředních motivů sbírky, tu nemá za úkol hranice těla a duše rušit, ale je nahlížena a pozorována jako součást toho, s čím se člověk vedle jiných věcí v životě setkává: „také sníh je většinou technický / každý miluje někoho jiného“. Tělo čte návody na péči o duši a vice versa, existence se však ne a ne roztáhnout do času.

Dalším motivem, který sbírku provází, jsou přesněji nespecifikované psychické problémy a latentní úvahy o smyslu života, které tvoří pozadí všech textů. Nejde přitom o hledání smyslu nebo naopak jeho zatracování, ale o vystižení specifického módu myšlení, který člověku otevírá jindy zastřenou perspektivu. Když je člověk nešťastný nebo má přímo úzkosti či depresi, neubíjí jej ani tak nějaké věcné překážky v tom, cítit se šťastný, ale až jakási nepředstavitelnost toho, jakou by mělo mít štěstí podobu. Tato neschopnost spojit všechny dílky skládačky ve funkční celek nepřímo klade otázku, jak je vlastně jindy možné si život uspořádávat? Láníková ukazuje, že to, co námi hýbe, nejsou recepty na štěstí, ale v první řadě sama schopnost postavit se světu. Zjištění, že tuto schopnost může obstarat vhodná medikace, tak svým způsobem odhaluje naši věcnost, která předchází i lásku.

„po letech tlumených léky vypráví tak / že se to nemusí prožít“

Za touto věcností se však skrývá ještě něco dalšího. Síla, která i přesto, že jsme zrovna paralyzováni, promlouvá v naší „neexistenci“. Nejde přímo o duchovní rozměr, ale spíš o člověka pro sebe sama. Láníková prozkoumává vnitřní podobu lidství, které má pořád starost o svět. Melancholie, která je zastřešujícím módem této poezie, tu je prostředkem k uzávorkování všech činností, ke kterým v tu chvíli není energie, a k pozorování toho, na co se v takovém rozpoložení zaměří pozornost.

Řeč se rozpadá na sentence, které jako by nutkavě vypovídaly víc, než chtěly a odhalovaly tak všudypřítomnou absurditu. Láníková píše často až naivisticky prosté verše: „opustili jsme parapety / vedle kterých jsme byli sami“, „nejdřív se musí dostat ze stavu / ve kterém se nedá nic dělat“, „jaké měla příznaky a kdy se objevily? / měnily se nějak nebo zůstávaly stejné?“, „většinu cesty směřuju rovně“. Při čtení jsem si nemohl nevzpomenout na poezii Jiřího Dynky, například verš „včetně kožních problémů“ je vyloženě dynkovský, slovo „včetně“ tu působí zároveň jako nešikovný přílepek a jako odkaz k tomu, že bez tohoto dodatku by scéna nebyla celá. Už samotný akt psaní tu plní funkci stylizace, odhaluje nám formulujícího. Verše „dívka Gucci plakala / oděná do kůže a krajky“ nebo jinde „barbie má protetické končetiny / a poruchu kůže, při které ztrácí pigment“ rovněž dají vzpomenout na Dynkovu sbírku Wrong!, ve které byla plastovost barbín až eroticky objevována.

Dalším výrazným znakem této poetiky je implicitnost sociálního rozměru, která poukazuje k systémové povaze problémů lidské společnosti, vedoucích k tomu, že jsou v ní lidé traumatizováni. Není to obžaloba ani diagnóza, jen přirozené zobrazení kulis dysfunkčního světa: „stránku jsem navštívila ze zvědavosti / ale ceny byly moc vysoké“.

Typické pro Láníkovou jsou verše, spojující dva protichůdné pohyby, které se navzájem nevyruší, ale jen zpřesní nějaký jemný význam. „čím je to horší / tím jsou léky účinnější“, „je unavená, pomalá a hrozně se přejídá“, „únava ji udržuje v jedné poloze“, „všímám si malých změn, i zlepšení je často malé“. Všudypřítomné skoky mezi verši sugerují spíš tápání po smyslu, než že by měly vytvářet překvapivé kontrasty, i když i to se bezděčně děje.

„doma se hodí vyřazené kalhotky
dobře sají ředidlo i nečistotu

radí mu, aby se šel projít
ale asi to nechá na jindy“

První dva verše obsahují zprávu o odvěkém útlaku žen (zdánlivě bezpříznakové spojení žen se špínou a s vyřazením, ale také nabízející se odkaz k menstruaci, které ředidlo a nečistota nedělá zrovna dobrou společnost), ale mohou také asociovat desexualizované domácí bezčasí a bezpečí olejnaté dílny. Druhé dva verše scénu umisťují do intimity domova a vztahu, v kterém je jedno, z čeho se udělal hadr, ale zároveň je možné číst ono nechání na jindy jako odmítnutí namáhat se, stagnaci, absenci životní síly. Je na nás, jestli to přečteme jako výraz existenciální úzkosti, anebo jen prostého pohodlného setrvání v sobě, ve vlastní lenivosti, která dovede udělat totéž: zastavit čas.

 

Kristina Láníková: Puma M
Fra: 2023

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít