Domov mojí matky není můj domov
V textu Lê Thị Hoài o vietnamské imigrantské zkušenosti se proplétají dva hlasy – jeden vysvětluje, druhý mluví sám k sobě. Oba řeší tlaky, které klade většinová i menšinová společnost, jak ta v Česku, tak v jihovýchodní Asii. A nadto rozebírají nemožnost vymanit se ze západního vidění světa.
Narodila jsem se díky nebo kvůli tomu, že si otec uřízl malíček. Nevím, jestli je to pravda, ale řekla mi to teta. Děda zakázal matce se vdát, protože otec byl závislý na hazardu. Rodiče se přesto chtěli vzít, ale děda řekl: „Ne.“ Takže otec, kterého nepovažuji za svého otce, si na dědově dvorku, tam, kde se teď tyčí vysoký bambus, uřízl malíček. To dědu přesvědčilo a hádám, že i na matku to zapůsobilo. Přesto, jak mi řekla teta, museli v den jejich svatby otce hledat – opilý hrál karty se svými kamarády místo toho, aby se dostavil k oltáři. Děda měl říct: „Ne.” Potom bych se nenarodila a moje matka by nemusela zažít tolik bolesti. Neodletěla by přes polovinu světa do malé země hraničící se Západem. Neměla jsem se narodit. Anebo jak by vypadal můj život, kdybych zůstala ve Vietnamu?
Untitled
Moje jinakost tu byla vždy se mnou. Ne sice vyjádřená vědomě, ale přítomná neustále. Jsem dítě třetí kultury, které se narodilo ve třetím světě, a s následky toho všeho žije ve světě prvním. Kdykoliv jsme psali do sešitů dějepisu nadpisy typu „Naše vlast“, cítila jsem se zmatená. Měla jsem pocit, že lžu, protože jsem instinktivně věděla, že nemám právo tohle psát. Moje matka často říká, že se jednou vrátí domů. Celý život jsem a budu v liminálním prostoru, outsider ve dvou světech, do kterých patřím jen domněle. Nejsem dostatečná pro Českou republiku, ani pro Vietnam. V obou zemích ze mě vždycky vycítili něco cizího.
Odložila jsem krizi vlastní identity, i když pocity odcizení ve mně rostly už dlouhou dobu. Kam patřím? Kdo jsem? Pokládáme si takové otázky, abychom sami sobě porozuměli. Proto vyplňujeme hloupé i chytřejší online osobnostní testy, protože chceme vědět, jestli patříme do Nebelvíru nebo Zmijozelu, ke kterému shluku písmen: ISTJ nebo ENTP? Jak píše Merve Emre, autorka knihy The Personality Brokers: „Nemusíte se omlouvat za to, kdo jste. Díky tomu, že víte, kdo jste, se můžete stát pány vlastního osudu. Pro mnoho lidí je tohle přitažlivá představa.“ Testujeme se, abychom se našli, abychom měli důkaz o tom, kdo jsme – jako by online testy a technologie dokázaly udělat tu těžkou práci za nás.
Moji identitu z velké části definuje to, co nemůžu. Nemohla jsem si vybrat svoje jméno. Neměla jsem pod kontrolou, jak mi budou říkat. Nemohla jsem se rozhodnout, že na ta jména nebudu odpovídat A měla jsem jich hodně. Jenže kdo se vůbec může sám pojmenovat? Pojmenovat někoho znamená mít nad tím druhým moc. Já jsem nemohla ani použít své pravé jméno – dostala jsem nové, aby mě bílá česká společnost víc tolerovala. Dalo se snadněji vyslovit. Nikdo se nezeptal, jestli se tak chci jmenovat.
Stalo se to ve školce, tehdy nade mnou získali kontrolu. Náhle jsem dostala české jméno. To proto, aby potlačili moji jinakost, když už nedokázali změnit, jak vypadám. Představuju si, že pro špatně placené učitelky ve škole, ty prodloužené ruce systému, to byla zbytečná nepříjemnost. Nemohla jsem odmítnout. Vzdorovat autoritě. Nerozuměla jsem tomu. Možná jsem to v té době vítala, protože jsem mohla být součástí dětského hřiště. Přijala jsem své asimilační jméno s nadějí, aniž bych si tohle všechno uvědomila.
Když jsem se naučila psát, nadepisovala jsem své sešity svým původním jménem a tím českým v závorkách, aby lidé věděli, že svoji skutečnou identitu neskrývám a nepředstírám, že jsem něco, co nejsem. České jméno mi dali, aby nade mnou měli nadvládu. Zároveň jsem ale věděla, že si ho jen půjčuju. Půjčila jsem si identitu, abych zapadla, i když to bylo beznadějné. Doma mě matka nazývala jménem její kultury, přestože moc dobře o mém druhém jméně věděla. Jednou mi ho dokonce napsala na narozeninový dort, za pomlčkou po mém vietnamském jméně. Jako by ta pomlčka vysvětlovala sama sebe.
Když jsem se odstěhovala za studiem do velkého města, najednou jsem se začala cítit zahanbeně. Proč jsem vůbec používala české jméno? Náhle se mi zdálo směšné předstírat, že jsem součástí této země tím, že si půjčuju místní jméno. Připadalo mi to jako nepřesvědčivá, trapná lež. Všichni se mě stejně vždycky zeptali: „Ale jak se opravdu jmenuješ?“ A já chtěla odpovědět: „Proč se na to ptáte mě? To vy jste mi dali to jméno.“ Přijala jsem ho, a teď se cítím zahanbená, že ho používám. Doteď ho nemůžu vyslovit nahlas. Je to, jako bych vyhrabávala jméno mrtvého člověka, ke kterému jsem chovala něžné pocity, ale nechci si ho pamatovat. Mí přátelé, kteří mě znali v té přechodné době, se mi vždy smáli. Cítila jsem se trapně a chtěla jsem, aby přestali. Posmívali se mi – to jméno se ke mně vůbec nehodilo. Co to znamená, že se k vám jméno hodí?
A pak jsem se konečně stala Češkou. Obdržela jsem „listinu nabytí českého občanství“, po letech byrokracie a ponižujícím jazykovém testu. Můžu volit. Ale systém mi znova ukázal, kdo tady vládne. Paní v kanceláři mi řekla, že mi udělá laskavost, a tak jsem nedostala „–ová“. Místo toho vzala druhou část mého vietnamského příjmení a dala ho před mé křestní jméno. Podle českého práva se totiž česká příjmení mohou skládat pouze z jednoho slova. Mé jméno tak opět nebylo skutečné. Do políček na formulářích vyplňuju jiná slova v jiném pořadí. Co musím udělat, abych mohla mít své skutečné jméno? A je to moje skutečné jméno?
Někdy si přitom musím připomínat pravopis. Nejsem si jistá pozicí diakritických znamének. Je to čárka doleva nebo doprava a kde? Musím se podívat do svého zeleného pasu.
Někdy nevím, jak se jmenuju.
Dnes, po pár letech, jsem našla svoje jméno. Změnila jsem si podpis v emailech. Zdá se to jako něco banálního, ale vůbec poprvé používám své skutečné vietnamské jméno se všemi diakritickými znaménky na správném místě. Možná bych ale měla své české jméno přidat, alespoň do závorek. Možná mám pořád tuhle mrtvou identitu.
Otázkou teď není, jestli si při hledání identity musím vybrat jednu nebo druhou kulturu. „Porozumění, že identita je něco sociálně konstruovaného, fluidního a měnitelného v čase a místě odpovídá konstruktivistické perspektivě na vývoj identity,“ popisují povahu identity Andrea Svobodová a Eva Jánská v knize Contested Childhoods: Growing Up In Migrancy: Migration, Governance, Identities.
Identitární konstruktivizmus ukazuje, že „‚všudypřítomná a přirozená‘ část identity není samotná identita, ale snaha ji najít. Identita kombinuje změnu a konzistenci. Stabilní, stálá část identity ‚se nalézá v identitární hierarchii význačnosti‘, a proces výběru identity, která je vhodná v dané situaci, je základem koherentní etnické identity“.
Moje matka říká, že jsem ztratila své kořeny – mất gốc. Naopak mám je všechny. Kořeny z různých míst rostou společně, spletené dohromady v intimním objetí.
Paralelní životy & paralelní povinnosti
Kdykoli přemýšlím o své jinakosti, je to nevyhnutelně spojené s nepříjemným pocitem. Vietnamská společnost, i když se zeměpisně nachází tak daleko, mi prostřednictvím mé rodiny ukazuje sociální hranice, ve kterých musím žít. Svobodová a Jánská přesně popsaly pocit, který ve mně tak dlouho přetrvával: „Vnitřní boj, který tito mladí lidé prožili (nebo stále prožívají) není následkem jejich neschopnosti vybrat si jednu nebo druhou ‚kulturu’, ale spíše výsledkem sociálního tlaku, který na ně vyvíjejí jejich rodiče a členové většinové populace, že by se takto měli rozhodnout.“
Konkrétněji řečeno: Jedním z ústředních bodů Konfuciova učení, kterým se řídí většina Vietnamců, je synovská oddanost. „Synovská oddanost je definovaná jako ‚specifický, komplexní syndrom nebo soubor vědění, citů, úmyslů a chování týkající se poslušnosti a bytí vůči svým rodičům’,“ vysvětluje profesor univerzity v San Franciscu Kwong-Liem Karl Kwan v Asian Journal of Counselling. Je to jedno z dalších morálních pravidel, která ovládají rodinu, společnost, národ. Synovská oddanost určuje jasnou a pevnou hierarchii – ti, kteří jsou na sociálním žebříčku níže nebo jsou mladší, se nemohou vůči těm nahoře vyjadřovat kriticky nebo jim odmlouvat.
Je to morální dluh, který vůči svým předkům v tomhle kulturním světě chovám. Celoživotní závazek, který nikdy nebudu schopna splatit. Je to dluh, do kterého jsem se narodila. Když se chovám synovsky oddaně a projevuju všechny očekávané ctnosti, splácím tak dluh vůči těm, kteří mi dali život a vychovali mě: bez nich bych tu nebyla. „Rituální přijetí dluhu vůči svým předkům je nezbytné, aby člověk žil jako eticky dospělý, jde o zásadní ‚princip, jak se člověk stává morálním’ (đạo lý làm người),“ popisuje Kate Jellema v odborném článku „Everywhere Incense Burning: Remembering Ancestors in Ðổi Mới Vietnam“ („Všude hoří vonné svíčky: Vzpomínání na předky v Ðổi Mới Vietnamu“) z časopisu Southeast Asian Studies.
Můj život tak diktuje pocit viny. Nikdy nebudu schopna zavděčit se své rodině, a tím pádem splnit svou synovskou oddanost. Možná ani ve skutečnosti nechci. Když ale ignoruji tenhle věčný morální druh vůči svým předkům, chovám se k nim neuctivě.
Chtěla jsem najít svou identitu, ale pak jsem si uvědomila, že jsem v pasti.
Někdy přemýšlím nad mými ostatními životy. Ty jestli životy, ty skoro životy, ty možná životy. Některé z nich jsou reálnější, některé hypotetické – a o to strašidelnější. Ale všechny mi byly vnucené. Je směšné si myslet, že si můžu vybrat. Když jsem byla mladší – sevřená mezi českou a vietnamskou identitou – tak jsem se rozhodla, že chci být raději Evropankou. Distancovat se od české identity pro její „malost“. Přitom ale jako Evropanka nevypadám a je mi cizí byt Asiatkou, i když tak vypadám. Nebo se můžu označit tím klišé „globální občan“, ačkoli žádný globální občan neexistuje. Moje cestovní pasy nejsou globální.
Když přemýšlím nad svým hypotetickým životem, který mi vzadu v hlavě běží paralelně s denní realitou, je v tom obvykle strach. Co kdyby se moje matka odstěhovala zpátky do Vietnamu, když mi bylo dvanáct let? Měli jsme v té době hodně finančních problémů a ona o návratu vážně uvažovala. Matka nikdy neříká odjet do Vietnamu, vždy říká vrátit se domů. Kdyby to ale udělala, znamenalo by to, že selhala. Takže zůstala a já jsem jí za to vděčná. Jsem ráda za její hrdost, která se odráží v jejím zlatém prstenu a náhrdelníku, nosí je jen proto, aby ukázala, že to dala.
Bojím se mého potenciálního života šest časových pásem daleko. Bojím se, že bych byla nucena žít život jako moje matka. Myslím, že se asi nikdy nechtěla stát matkou. Je jako postava Laury Brown z filmu Hodiny, kterou poválečná americká společnost donutí, aby měla děti a byla manželkou v domácnosti. Laura nakonec své děti opustí. Po smrti básníka, jejího syna, se náhle vrátí a dozná se: „Bylo by to úžasné říct, že jsem toho litovala. Bylo by to jednoduché. Ale co to znamená? Co znamená lítost, když nemáte na výběr? Musíte to snést. Tak to je. Nikdo mi neodpustí. Byla to smrt. Já si vybrala život.“
Pamatuju si, jak jsem se jednou probudila uprostřed noci a matka seděla na podlaze u mojí postele. Sledovala mě v naprosté tmě. Uvědomuji si teď, že když jsem se na ni tehdy podívala, možná měla výraz Laury Brown.
Byla bych jiná, kdybych se vrátila do Vietnamu. Možná poslušnější, možná bych se víc řídila společenskými pravidly, snažila se víc zapadnout do stereotypu „správné“ vietnamské ženy. Víc bych se cenzurovala, abych žila klidně pod pomníky strýčka Hồ. Bojím se té osoby v tom životě.
Není to příjemné místo, do kterého jsem se zavřela? Bylo by to všechno, co jsem výše napsala, tak zlé? Je jednoduché žít v binárním světě, kde je jen nepřítel a já. Odpusťte mi – protože jsem s tím tolik zápasila, tak teď hledám mír v jednoznačné nenávisti. Jak na to můžu nahlížet z druhé strany, když všechno, v čem jsem vyrostla, je pod vlivem západního pohledu? Jak to můžu prokouknout, když jsem toho sama součástí? Filmařka, spisovatelka a teoretička Trinh T. Minh Ha popisuje situaci následovně: „Hegemonie funguje tak, že se pohled na svět vládnoucího stává pohledem ovládaného.“ A jak říká spisovatelka a aktivistka Audre Lorde, je důležité si uvědomit, že „opravdovým cílem revoluční změny nikdy není pouze utiskovaná situace, ze které se chceme dostat, ale taky ta část utlačovatele, která je v každém z nás hluboce zakořeněná – a ta zná pouze jeho taktiky a způsoby vztahování se k druhým”.
Když už mluvíme o snaze se vymanit z binárního pohledu a odstrašujícího rozměru západního vidění světa, Trinh Minh Ha píše: „Když se zabýváme hegemonií, zpochybňujeme nejen dominantní pozici západní kultury, ale také představu o její jednolité identitě. Jinými slovy: musíme brát v úvahu i fakt, že v každém Třetím světě je První svět a naopak. Vládce je nucen uznat, že jeho kultura není homogenní, ani monolitická. I vládce je jenom jedním z nás.“
Žiju ve výšinách a nížinách krajiny násilí a útlaku. Ukazovat prstem na jednoznačné a očividné nepřátele není správné, jakkoliv je to snadné – protože i já jsem jedním z nich. Jsem obklopena protivníky různých odstínů. Protože „nikdo není nevinný“.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
