Návrat: Hříčka o pěti obrazech

Text Petra Koťátka zvítězil v Literární výzvě Kampusu Hybernská na téma karanténa.

Osoby:
Maul (starý muž)
Pokladní (žena středního věku)
Doktor (muž středního věku)
Klerik (mladý muž)
Plukovník (starší muž)
Reportérka (žena středního věku)
muž u pokladny, účastníci zahradní slavnosti: hejtman, jeho paní,
členové zastupitelstva, chlapci školního věku
Hlas listonoše
Hlas z telefonu
Hlas z nádražního rozhlasu

…

Děje se v pokoji starého mládence, v nádražní hale, v ordinaci,
v ložnici dětské ozdravovny, v ústavní zahradě.

…

Historické motivy, které vstupují do děje ve 4. a 5. obraze, mají reálný základ:
v budově někdejší vidnavské ozdravovny sídlil původně kněžský seminář,
pak zajatecký tábor a po něm lazaret wehrmachtu.

…

První obraz: Předvolání

(staromládenecký pokoj; Maul, opatřený rukavicemi a rouškou, klimbá na své otáčecí židli čelem do publika, zády ke dveřím; po levé ruce má stolek s rádiem, po pravé stolek s kapesníky, odhozenými kusy prádla a hygienickými pomůckami, pod stolkem odpadkový koš; před sebou pracovní stolek s telefonem, papíry a sušenkami; rozezvoní se telefon; Maul v panickém chvatu probírá hromadu na pravém stolku, vyloví z ní tílko, navlékne si je na hlavu a přesouvá je sice chaoticky, ale tak, že mu nakonec chrání nos a ústa jako další rouška, s ramínky zavěšenými na uších; vše probíhá velmi rychle; zvedne sluchátko; během hovoru natahuje ponožky na oba konce sluchátka, vzápětí je přehodí)

Hlas z telefonu:
Haló? Tady listonoš.

Maul:
(nervózně)
Bílá nahoru, černá dolů! Haló?

Hlas z telefonu:
Haló! Jste to vy?

Maul:
(přehazuje ponožky)
Totiž obráceně! Haló!

Hlas z telefonu:
Jste to vy nebo to hraje rádio?

Maul:
(váhá, zkontroluje rádio)
Jsem to já. Haló?
(pauza)
Věříte mi?
(pauza)

Hlas za dveřmi:
Věřím. Ale jen, že jste to vy. Doručuji dopis.

(Maul položí sluchátko; ve škvíře pode dveřmi se objeví obálka; Maul vstane, zvedne dopis; posadí se a otočí se do publika; roztrhne obálku, vytřepe dopis na stůl, obálku hodí do koše; stáhne si tílko z hlavy, pak rukavice, obojí hodí do koše; rozevře dopis)

Maul:
(zvedne hlavu do publika)
Jednoho dne jsem dostal dopis. Na hlavičce stálo: Dětská ozdravovna ve Vidnavě. V dopise se uvádělo toto (čte):

Vaše léčba je na dobré cestě. Dosud však nebyla úspěšně završena,
zvláště pokud jde o dýchací cesty. Totéž pokud jde o výchovu a o vzdělání. Pokračování nanejvýš žádoucí. Návrat během dvaceti čtyř hodin.

(zazvoní telefon; Maul, tentokrát už bez jakýchkoli příprav, zvedne sluchátko, jehož konce jsou stále obaleny; šramot v telefonu; ticho)

Hlas z telefonu:
Nějaké nejasnosti?

Maul:
Haló?

Hlas z telefonu:
Všechno je jasné?

Maul:
(nahlédne do dopisu)
Léčba se daří. Ale ne tak zcela. Měl bych se proto vrátit k doléčení.

Hlas z telefonu:
Neber to doslova. Tohle je starý předtištěný přípis.
(Maul odloží dopis)
Ozdravovna se stará o své děti. To je celá zpráva.
(dlouhé ticho; cvaknutí v telefonu; po chvíli zavěsí i Maul)

Maul:
(jako by pokračoval v rozhovoru, vyčítavě)
Nikdo se neozval přes padesát let. Občas mi nebylo právě lehce.

Hlas z rozhlasu:
(staré rádio se rozsvítí; ozve se hlas, který před chvílí mluvil z telefonu)
To jen tak vypadalo. Teprve teď to začíná být vážné. Ozdravovna stahuje své děti. Pan doktor si tě přeje vidět.

Maul:
(do publika)
Zbývalo tedy necelých dvacet hodin. Balení mi zabralo pár minut. To hlavní bylo dávno v kufru. Pár kousků viselo na šňůře v koupelně.

 

...

 

Druhý obraz: Na cestě

(nádražní pokladna; na skle cedulka s nápisem „Otevřeno“; Maul se opírá o pult, u nohou starý papírový kufr; on i Pokladní za sklem mají roušky a rukavice; Pokladní stále skloněná nad klávesnicí počítače)

Maul:
(nervózně)
Jeden… jeden do Vid… totiž…

Pokladní:
Musíte mi říct celý název.

Maul:
Jeden do… totiž… druhou třídou.

Pokladní:
To přece vidím. Zbytečně zdržujete.

Maul:
Jeden lístek druhou třídou do Vidnavy.

Pokladní:
(konečně vzhlédne, náhle vlídně)
Do Vidnavy…
(obrátí visící cedulku, takže teď na ní stojí „Zavřeno za příčinou KV“; vyjde z pokladny)
Teď spolu musíme na sedmý perón.

(vezme ho za ruku; z nádražního rozhlasu se ozve šramot, pak hlášení)

Hlas z nádražního rozhlasu:
Osobní vlak do Vidnavy, sedmý perón B. Vyjdete na perón a pak kus dozadu. To znamená vpravo. Je to docela dlouhá cesta. Utěsněte si roušky. Takových šedesát, sedmdesát metrů. Tak vemte mu ten kufr!

(Pokladní vezme Maulovi kufr, oba odejdou ze scény; praskot z reproduktoru; Hlas začne mluvit znovu, teď už ne ve stylu nádražního hlášení, ale v oznamovacím, téměř vypravěčském tónu; během jeho řeči se Pokladní vrátí, usedne za přepážku a znovu otočí cedulku)

Následuje cesta do Vidnavy. Maul se postupně sesouvá se sedadla, dokud nedošlápne na vidnavský perón. Potom zaklepe na dveře ozdravovny. Za starých časů si každá z těchto věcí dělala nárok na jistý čas. Možná ho mají přidělený dodnes. Tak jako tak ho Maul nechá propadnout. Zaklepe rovnou na dveře ozdravovny.

(k pokladně mezitím přistoupil Pán s kufrem; chystá se vyslovit název stanice; Pokladní si však přiloží prst k ústům; oba pak spolu poslouchají rozhlas; občas si beze slov sdělují své dojmy)

Teprve pak se věci začnou táhnout. Zaklepe znovu. Žádná odpověď. Maul sáhne na kliku. Projde tmavou chodbou. Paměť ho zavede ke dveřím ordinace.

 

...

 

Třetí obraz: Prohlídka

(malá ordinace, napůl kancelář; Maul stojí před Doktorem bez košile, s vyhrnutým tílkem; Doktor vyšetřuje Maula fonendoskopem; Maul stále v roušce a v rukavicích, Doktor jen v bílém plášti)

Doktor:
(naslouchá)
Nerozumím… Víc nahlas!...
(přikládá ucho přímo k Maulově hrudi)
Nekuňkat!... Zřetelněji…
(opět nasadí fonendoskop)
Opravdu?... Cože?...

Maul:
(neví co říct)
No, já bych…

Doktor:
Tebe se neptám. Nemluvit, dýchat.
(naslouchá)
No to snad… Narovnej se.
(Maul vypne hruď)
Tak prosím.
(naslouchá)
No tohle…
(Doktor se napřímí)

Maul:
Je to vážné?

Doktor:
Tady se mluví jenom vážně. Smrtelně vážně. Ostatní řeči jsou ztráta času. Když jsem tě tady viděl naposledy, to bylo někdy v šedesátém druhém, ještě to s tebou nebylo tak zlé. Ne přímo skvělé, ale ne beznadějné. Potom to ovšem nabralo divný směr. Divný směr, rychlé obrátky.

Maul:
(úzkostlivě si prohlíží své tělo)
Obrátky…

Doktor:
(znovu přistoupí k Maulovi; zkoumá vrásky kolem jeho očí, jeho šediny)
Zašlo to příliš daleko, Maule. Tomu se říká překročit meze. Radši se neptám, jak k tomu došlo.
(pokyne Maulovi a oba usednou, Doktor za pracovní stůl, Maul na přistavenou židli; Doktor uchopí Maulovu kartu)
Srovnej si to sám. Čtu minulý zápis: „Dýchání chabé. Občas drzý. Poruchy soustředění. Noční děsy.“
(položí kartu, něco připisuje)
Teď si s tím srovnej dnešní zápis: „Šedesát pět.“
(odloží kartu)
Rok narození pětapadesát. Ve dvaašedesátém to neznělo tak hrozně. Teď to ovšem znamená jen jedno: (čte z karty) „Sondergruppe“.
(po kratší úvaze to slovo škrtne; píše a zároveň vyslovuje nahlas)
„Risikogruppe. Virusempfänglich.“

Maul:
Je na to něco, pane doktore?

Doktor:
Úředně vzato: přeřazení.
(přeškrtá v kartě nový zápis; z dalšího pohybu se dá odhadnout, že kreslí šipku směřující ke starému zápisu)
Prakticky vzato: návrat.
(znovu nahlédne do karty)
První patro, pokoj šestnáct. Až tam budeš, sundej tohle.
(ukáže na roušku).
Hoď to do koše a zakryj novinami.
(podá mu noviny)
Pak polkni tohle.
(podá Maulovi prášek ve stříbrném platu; Maul sejme z věšáku svůj kabát, natáhne si ho, zvedne kufr a vyjde z ordinace; Doktor dál sedí u pracovního stolu; sáhne do zásuvky, vytáhne diktafon, zapne ho a mluví do něj)

Maul svůj pokoj samozřejmě zná. Neřekl „Já vím,“ aby mě nepopudil. Přece jen je tu jakýsi pokrok.
(připíše čárku do Maulovy karty)
Teď schází dolů do žákovských šaten. Teď je v suterénu. Jde rovnou k věšáku číslo dvacet sedm. Přezuje se a svlékne kabát. Pověsí kabát. Pak vyjde po schodech do prvního patra. Pak chodbou vpravo k pokoji číslo šestnáct.

(vypne diktafon; vrátí jej do zásuvky; od této chvíle mluví do publika)

Personál se už dávno rozutekl. Zrušili to tu v devadesátém osmém. Vchod zamkli. Branku jakbysmet. Do chodu ústavu se to nemohlo nepromítnout. Jak už jsem řekl. Personál se vytratil, až na výjimky. Dům musel sáhnout do svých rezerv.

(tlačítkem na stole zapne ústavní rozhlas; ozve se Doktorův hlas, zkreslený aparaturou)

Hlas z rozhlasu na zdi:
Kdysi tu býval kněžský seminář. Ve čtyřicátém zajatecký lágr. Francouzští důstojníci. K tomu pár Belgičanů. Pět Vlámů, jeden Valon. Pak polní lazaret. Pak dětská ozdravovna. Do toho sem tam nějaký virus.

Doktor:
(vypne rozhlas)
To bychom měli.
(pohlédne na hodinky)
No prosím.

(Doktor uloží Maulovu kartu; zamkne kartotéku a vyjde z ordinace; slyšíme zamykání dveří a zvonění klíčů; chodbou se s ozvěnou vzdalují Doktorovy kroky)
 

...
 

Čtvrtý obraz: Návrat

(pokoj s vysokým stropem; vpravo okno, vlevo dveře, k prostřední stěně jsou čelem přistaveny tři kovové postele natřené na bílo; plechové noční stolky, lehce otlučené; Maul, stále s rukavicemi a rouškou, sedí na své posteli u okna vedle otevřeného kufru; vytahuje z něj složené kusy prádla a kapesníky, některé znovu pečlivě přeskládá a uloží je do nočního stolku; na stolku nerozbalený prášek z ordinace, vedle sklenice s vodou; neslyšně vejde Klerik v černé sutaně; nezavře za sebou; chvíli pozoruje Maula)

Klerik:
Co to máš na sobě?
(Maul se otočí; dlouho se vzájemně pozorují)
Klidně to sundej.
(pauza)
Už je to za námi. Mně můžeš věřit.
(pauza)
Mluvím přirozeně o španělské chřipce. Ležela tady na téhle matraci,
(ukazuje na postel u dveří)
na konci května devatenáct set dvacet. Ona a já v pevném objetí, v horoucím sevření, já celý rozpálený, víc než se sluší na člena semináře. Takový zápal jednou musí přejít, ať už tak nebo tak.
(pauza)
Ale jak říkám, tohle je za námi. Můžeš to sundat.

(natáhne ruku k Maulově hlavě, jako by mu chtěl sejmout roušku; Maul uhne; Klerik pokračuje vlídně vemlouvavým, konejšivým tónem)

Proč se tak štítíš všech těch krásných věcí… Vzduchu… Svých bližních… Můžeš mi říci, oč je to horší? Myslím než to, co nosíš pod tou rouškou. Taková pýcha se blíží blasfemii, odpusť mi, synu, že to tak říkám.

(při posledních slovech se nejistě obrací ke dveřím, za nimiž se rozléhají blížící se kroky a nezřetelné hlasy; kroky se zastaví; ticho; přešlapování u dveří a šustění šatů)

Doktor:
(z chodby)
Po vás, plukovníku…

Plukovník:
(z chodby)
Doktore? Prosím…

Doktor:
(vstoupí v bílém plášti, ohlašuje Plukovníka)
Plukovník Chabert, in persona.

Plukovník:
(vstoupí v uniformě francouzské armády z roku 1940)
Bonjour, jeune homme.

Doktor:
(překládá pro Maula)
Dobrý den, mladý muži.

Plukovník:
(rozhlíží se; mluví plynně česky, s noblesní dikcí – žádná parodická imitace cizince)
Co mi to připomíná? (vzpomene si) Konec první války. Zákopy u Yprès. Tehdy mě zachránil kousek hadru. Ve čtyřicátém jsme je rozdávali mužstvu. Než si je stačili vybalit z igelitu, přistavili nám vagón v Compiègne. Pak transport s nápisem Weidenau.

Doktor:
(šeptem k Maulovi)
Kapitulace a vlak do Vidnavy.

Plukovník:
Teď už je po všem, mladý muži. Stáhněte si to, usmějte se na svět.

Klerik:
Zlatá slova. Uvolni se, synu.
(podruhé vztáhne ruku k Maulově roušce, Maul uhne hlavou jako předtím)

Doktor:
(mezitím rozbalil prášek, vhodil ho do sklenice na nočním stolku a zamíchal lžičkou z náprsní kapsy; jemné šumění)
Věř těmto pánům, vědí, o čem mluví. Je to zkrátka uzavřená historie. Pokud jde o tu tvoji záležitost, byl to zlý sen, který právě skončil.
(znovu zamíchá vodu ve sklenici; podá ji Maulovi; ten to nevnímá)

Plukovník:
Prorocký, jako všechny noční můry.

Doktor:
Tahle se vrátí za padesát let. Přesněji počítáno sedmapadesát. To budeš, chlapče, starý dědek. Zatím se zotavíš ze svých nočních děsů, v líbezné krajině, na čerstvém vzduchu.

Klerik:
Můžeš ho vdechnout a nezkroutí tě křeče.

Plukovník:
Můžeš ho vydechnout a nikdo se nesesype.

Doktor:
Tolik k té roušce. Přejděme k rukavicím. Tvrdím, že v tomto pohostinném domě lze sahat na věci holýma rukama.

Klerik:
Věci se nerozpadnou…

Plukovník:
… a ty se neroztečeš na páchnoucí břečku.

Doktor:
Jako tvůj lékař ti to garantuji.

Plukovník:
Jen si to vyzkoušej. Zamiluješ si to!

Klerik:
Sundej to, synu, dokud ještě můžeš.

Doktor:
(domlouvá Maulovi jako malému chlapci)
Za chvíli tady budou tví kamarádi. Když tě tak uvidí, budou se ti smát. A ze všech nejvíc Kraus a Musil. Vždyť takhle nemůžeš ani na vycházku – představ si někoho na ulici s rouškou.

(Klerik a Plukovník se té představě shovívavě smějí; zvenčí se připojí chlapecký smích; do toho ťukání na okenní sklo; k tomu chlapecké hlasy: “Zdar Maule, ty máš ránu!“, „To mě má vyděsit?“, „Zahoď to!“, „Nebuď labuť!“; Doktor, Plukovník a Klerik už během předchozích replik pomalu obstoupili Maula, takže teď na něj nevidíme – to bude platit až do konce obrazu; sledují, jak se zachová; v jisté chvíli Doktor, jak se to jeví zvenčí, převezme od Maula roušku; odhodí ji na sousední postel; Plukovník odhodí Maulovu rukavici, Klerik druhou; ve zbytku obrazu se mluví tlumeně, téměř šeptem)

Klerik:
V pravý čas.

Plukovník:
Bravo.

Doktor:
Vítej zpátky.

Plukovník:
Pánové, chlapče, čeká nás vlahá noc. Uvidíme se na soirée jardin!

Doktor:
(vysvětluje)
Sejdeme se na zahradě, Maule.
 

...

Pátý obraz: Zahradní slavnost

(noční slavnost na zahradě ozdravovny; stromy a postavy vystupují ze tmy díky osvětlení z neurčitých zdrojů; žádné žárovičky, jen pár lampiónů; v pozadí svítí několik oken ozdravovny; Doktor, Plukovník, Klerik a několik dalších hostů různého pohlaví a věku vedou tlumený hovor na trávníku; mezi nimi přebíhají chlapci ve věku 7-9 let; na začátku obrazu zní Pucciniho árie „O mio babbino caro“ v podání Marie Callas; v jejím závěru se od jedné skupinky oddělí Reportérka s mikrofonem a přejde do popředí);

Reportérka:
Začíná noční zahradní slavnost dětské ozdravovny ve Vidnavě. Chovanci se tu volně mísí s ústavním personálem. Žádné rozestupy. Noční vzduch proudí do odhalených chřípí. Dámy a pánové svírají své číše ve zcela… jak bych se vyjádřila… v úplně obnažených prstech. Co o tom soudí náš pan doktor? Myslím to míšení lidí, sklenic, talířů a vzduchu…

Doktor:
Jako lékař nic nenamítám. Společnost je tu opravdu dost pestrá. Sešlo se tady několik ústavů: vojenský lazaret, dětská ozdravovna, kněžský seminář a zajatecký lágr. Pořadí nehraje žádnou roli. K tomu pan starosta, pan hejtman s chotí, sem tam nějaký obecní zastupitel.

(přes scénu přeběhnou tři chlapci s pruty, na nichž jsou jako vlaječky přivázané roušky)

Reportérka:
A ovšem děti, jako za starých dobrých časů, mám pocit, jako bych ty chlapce poznávala…

Doktor:
To je Kraus. Za ním Maul a Musil. Když už nám nechodí noví pacienti, staráme se tu o staré pacienty.

(nejistý pohled Reportérky; Doktor pokračuje vlídně vysvětlovacím tónem)

Má-li zůstat ozdravovna ozdravovnou, měla by, přirozeně, plnit svůj ozdravný program. A když ho neplní v tomto miléniu, musí ho plnit v minulém miléniu, což se nám chválabohu daří.

Reportérka:
A já jen dodám, že pan starosta a pan hejtman mají dnes – spolu s ostatními – vytvořit jakýsi živý obraz…

Doktor:
(opraví ji)
Vytvořit obraz… ano. Chce to ještě doladit pár maličkostí. S vaším dovolením…

(s úklonou se vzdálí; ze skupiny v pozadí se oddělí Plukovník)

Reportérka:
Ostatně tamhle vidíme, jak pan hejtman… teď se k nám ale blíží pán v uniformě, náš starý známý colonel Chabert. Jak se tu bavíte, milý plukovníku?

Plukovník:
Excellemment! Od jisté doby je moje internace jedna velká slavnost, samé matinée nebo soirée jardin, nestačím sledovat pohyby na frontách.

Reportérka:
Nicméně tento kouzelný večer se přece jenom liší od ostatních, má totiž zvláštní ideu či téma, mám pravdu, plukovníku…

Plukovník:
Voile levé.

Reportérka:
(překládá pro diváky)
Odhalený závoj.

Plukovník:
Přesněji řečeno, drapé jeté.

Reportérka:
(v rozpacích)
Odhozená rouška.

(mezitím probíhá v pozadí krátký výstup: Hejtmanova choť, v textilní roušce a gumových rukavicích, vystoupí na lavici či na stůl; vlní se v bocích; postupně odhodí rukavice i roušku; triumfální póza; bouřlivý potlesk členů zastupitelstva; jeden z nich se zmocní rukavice a tiskne si ji ke rtům, další gratulují Hejtmanovi, další obklopí jeho paní)

Doktor:
(oddělí se od společnosti)
A nyní, dámy a pánové, mesdames et messieurs, milé děti, mladý pan Julián přednese svůj sonet. Sonet o závoji!

(doprostřed scény vstoupí ostýchavě Klerik; potlesk a výkřiky přítomných dam)

Reportérka:
Je skvělý! Celý Julien Sorel!

Hejtmanova choť:
Spíš abbé De Grieux!

Plukovník:
(vlažně tleská)
Mírněte se.

Klerik:
(vyjme ze sutany svitek, rozvine jej a začne recitovat sonet; přednáší s citem, ale plaše, spíš tlumeně než extaticky)
 

Bez roušek. Spirituální báseň.

Až začne stoupat šepot z lavic,
až pravá slova najde vděk,
opakujme je bez roušek,
oslavme lásku bez rukavic.

Na vlastní rány dává lék.
Když myslíš na ni, myslíš na víc,
než se dá navléct do rukavic,
než se dá šeptat do roušek,

než se dá ukrýt do závoje,
či pod plášť, jenž se navenek
vzdouvá jak vlajka nepokoje.

Co po nás žádá tento věk?
Zemdlená slova stáhnout z boje
a milovat se bez roušek.

(potlesk, vřava; Doktor se snaží odvést děti; jeden z chlapců strhl jinému roušku uvázanou na prutu a zkouší si ji nasadit; rozezní se árie z Veselé vdovy: Vilja Lied – závěrečný refrén začínající slovy „Vilja, ó Vilja“, v podání Joan Sutherlandové; hudba zní po celý zbytek obrazu, včetně závěrečného znehybnění)

Reportérka:
Před chvílí dozněly...

Hejtmanova choť:
Jak říkám, Julien Sorel!

Hejtman:
Ovládej se.

Doktor:
Děti do postele! Sundáš si ten hadr?

(ožene se po provinilci s rouškou; ten včas uhne)

Reportérka:
Ten hoch to nemyslí tak zle…

Plukovník:
Bezvýznamná recidiva.

Doktor:
Snad, ale je to nakažlivé. Necháte tomu volný průběh a za chvíli tu máte pandemii.

(náhlým obratem dopadne provinilce, který probíhá kolem něj, zabaví mu roušku a strčí si ji do kapsy; v pozadí Klerik v důvěrném rozhovoru s Hejtmanovou chotí; árie pokračuje, jinak tísnivé ticho)

Reportérka:
(nahlíží do scénáře)
Dámy a pánové, právě posloucháme ústřední árii z operety…

Plukovník:
Veuve joyeuse. Jak je to česky?

Doktor:
Lustige Witwe.

Reportérka:
(nahlíží do scénáře)
Vrcholem večera bude živý obraz…

Doktor:
Živý obraz? Tady? Jak to chcete provést?

Reportérka:
(škrtá ve scénáři a ohlašuje)
Zlatý hřeb večera: obraz.

Doktor:
(pokrčí rameny, jako by se zříkal odpovědnosti; obrátí se k přítomným a zvolá)
Do obrazu!

Plukovník: Entrez dans l´image!

(zaujme svůj typický postoj a ustrne v něm jako socha; zároveň s Plukovníkem znehybní všichni ostatní; árie právě dospěla ke sborovému partu; jediný Doktor neupadne do nehybnosti a vláčnými pohyby řídí sbor; na konci ukáže dirigentským gestem na Hejtmanovu choť, která ožije, aby v playbacku dozpívala sopránový part; po závěrečných tónech se Doktor obrátí do publika a ukloní se; po něm všichni ostatní)

K o n e c

Líbilo se vám? Sdílejte