Zoufalost, nebo naděje? Jak Williams četl Orwella a o moci jednoho dodatku
Nejdůležitější moment Orwellova 1984 se ukrývá v dodatku. Ten ale v každém vydání nenajdete. Mnoho lidí, včetně kulturního teoretika Raymonda Williamse, tak chybně čte závěr románu jako beznadějný.
Raymond Williams, jehož 100. výročí jsme si připomínali minulý týden, se nikdy příliš netajil svou antipatií vůči dystopiím orwellovského střihu, kterých je 20. století plné. V tomto ohledu navíc nebyl nijak osamocen. Obdobnou distanc vůči tomuto literárnímu žánru můžeme pozorovat také třeba u marxistických kulturních teoretiků jako Fredric Jameson nebo Darko Suvin. Devatenáct set osmdesát čtyři je ovšem specifickým příkladem pro povahu jeho závěru.
Williams četl Orwellův román jako zoufalý a beznadějný. Jediný náznak odporu se v něm dle Williamse projevuje u ústřední postavy rebelujícího intelektuála, který stojí „proti celému systému. Orwell celou věc podává v souladu s tím, jak nazíral soudobou společnost. Devatenáct set osmdesát čtyři tak vyjadřuje zoufalství, neboť, jak to Orwell podává, za takových podmínek odboj zvítězit nemohl a prostor pro naději nezůstal žádný“, napsal Williams ve své knize Culture and Society. Vzhledem k závěru Orwellova románu lze mít pro Williamsovu interpretaci jisté pochopení:
“Upíral pohled k obrovité tváři. Čtyřicet let mu trvalo, než poznal, jaký úsměv se skrývá pod tím tmavým knírem. To kruté, zbytečné nepochopení. Zarputilé, svévolné odloučení od milující hrudi! Po chřípí mu kanuly dvě slzy provoněné ginem. Ale nevadilo to, vůbec to nevadilo, bylo dobojováno. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.” (Devatenáct set osmdesát čtyři, 1949, česky 2014)
Jak ovšem ve své knize Locating Science Fiction upozorňuje sociolog Andrew Milner, Williams pravděpodobně nepostřehl, že román nekončí větou „Miloval velkého bratra.“ Pokračuje totiž ještě na dalších třinácti stranách, a to dodatkem Zásady neolektu (principy newspeaku). Dodatek je jakousi historickou analýzou neolektu (newspeaku), úředního jazyka fiktivní Oceánie, ve které se děj Orwellova románu odehrává. Spisovatelka Margaret Atwood ve své knize esejů o science fiction In Other Worlds klade důraz na skutečnost, že dodatek je psán standardní angličtinou ve třetí osobě minulého času, což může znamenat jediné: že režim nakonec padnul. Pro toho, kdo mohl být autorem oné studie, byl tedy již svět roku 1984 pouhou minulostí. K podobnému závěru došel také spisovatel Thomas Pynchon ve své předmluvě k jednomu z vydání Orwellova románu.
V českém prostředí je pak problematické, že tento dodatek není součástí všech vydání. Jeho zařazení se totiž u různých vydání liší. Vydání obsahující dodatek “Zásady neolektu” vyšlo u nakladatelství Argo v překladu Petry Martínkové. Pravděpodobně nejrozšířenějším je však překlad Evy Šimečkové – poprvé vydaný v exilovém nakladatelství Index v roce 1984 – který tento dodatek v některých jeho novějších vydáních neobsahuje (konkrétně tedy v několika vydáních nakladatelství Levné knihy, které se pochopitelně dostaly na většinu domácích poliček).
Od loňského roku jsme se pak dočkali pěti nových vydání Orwellova románu Devatenáct set osmdesát čtyři, z toho dvou v podobě grafického románu a ve třech případech se jednalo o zcela nové překlady. Byť se kvalita těchto nových překladů různí, můžeme být přinejmenším vděční, že většina zmíněný dodatek obsahuje, což budoucím českým čtenářům alespoň částečně omezí možnost přistoupit k podobné interpretaci románu jako Williams a vidět jeho situaci jako zoufalou a beznadějnou. Výjimku ovšem tvoří grafická zpracování, která dodatek postrádají. Populární komiksové podoby díla tak sice může celé další generaci Orwellův román (či spíše jeho adaptaci) zpřístupnit, ovšem ve zcela jiné podobě, než jak ji zamýšlel sám autor.
Samotné obeznámení se s dodatkem však pro správné pochopení románu 1984 nestačí. Je nutné znovu promyslet názvosloví dystopie. Milner Orwellův román spolu s Huxleyho Koncem civilizace, Zamjatinovým My nebo Příběhem služebnice Margaret Atwood označuje za dystopie kritické. S tímto termínem poprvé přišel politický teoretik a zakladatel časopisu Utopian Studies Lyman Tower Sargent, teoreticky jej pak rozvedl především literární a kulturní teoretik Tom Moylan, rovněž výrazný představitel tzv. utopian studies.
Kritické dystopie, společně s Moylanem, Milner definuje jako literární fikce, jež „se nachází v dystopické tradici, ovšem pouze za účelem odhalení utopických a dystopických tendencí současnosti. Jsou ‚tvrdohlavě‘ utopické v tom smyslu, že se velmi pomalu přibližují lepším světům: raději přetrvávají v teroru přítomnosti, aby poukázaly na to, co je třeba změnit“. Moylan dělí dystopickou literaturu na dva tábory. Na ten, který plní nějakou formu společenské kritiky – zde řadí klasické a kritické dystopie – a ten, který tuto funkci postrádá, tedy antiutopie, pseudodystopie a nekritické dystopie.
Namísto zařazení Orwellova díla mezi antiutopie, jak se bez přečtení dodatku nebo po jeho ledabylém přečtení může nabízet jako nejvhodnější možnost, bychom tedy 1984 měli společně s autory utopian studies jednou provždy označit za ukázkový příklad dystopie kritické. Jedině tak skutečně oceníme naději, kterou do závěru svého románu – byť nešťastně umístěného až v dodatku – Orwell vložil.
---
